|
Z tvého mlčení
se mé verše chvějí.
Zraňují se o něj a
rozbíjejí,
jen jedna sloka odpadne
už se tříští
příští.
Kam odražená tříšť
dopadne,
hned nový pramínek prýští,
pramínek, potůček, pak řeka
na další přítok nedočkavě čeká,
až je z nich rybník,
moře,
Atlantik.
Úmrtí jedné básně tak paradoxně
nese nové vznik.
Když do té záplavy úlomky dopadají,
jak od nich kola ubíhají,
hladina víří, vaří se a vlní
a žene nové, nové vlny
na tvůj mlčenlivý
rýmolam.
Možná si myslíš, že to vzdám.
Jak málo mě znáš…
jsem jiný borec.
Než vytáhnu špunt odtoku
zavelím ještě k útoku.
Ve svém pisatelském doku
už na tebe stavím
tichoborec. |
