|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Tralala, mám volný pátek a sobotu, po dvou pracovních dnech a je krásně a mám spoustu času, abych stihla vláček 10:44 ze Svinova do Jistebníku, tralala.
A tak se stalo, že jsem vlak krásně nestihla. Ujel mi přímo před nosem a to jsem si ještě troufla na něj běžet a navíc bez jízdenky.
Já se tak dětinsky těšila, na tu krátkou 7 minutovou cestu vlakem. Na to až pojedeme kolem známých míst, kudy chodíváme lužním lesem na procházky přes Rezavku a dál na Polanecké louky. Psa jsem samozřejmě motivovala ještě doma v kuchyni při výrobě snídaně vykreslováním stezek, kudy všude půjdeme. Uvnitř sebe jsem si tak vytvořila neměnný obrazec, nepohyblivý, nepřízpusobivý jakékoli změně, ačkoliv poslední dobou to mám spíše naopak a nechávám dost věcí otevřených..ale s takovu podpásovkou jsem prostě nepočítala a to se kolikrát trochu strachuji, abych nepřišla pozdě a stejně vždycky čekám aspoň ještě 10 minut a vždycky si říkám, že příště budu klidnější, nebudu vůbec stresovat a příjdu tak akorát. No a v tento krásný den jsem byla plna tolika vnitřního klidu, že ho bylo akorát tak příliš.
Normálně jsem byla rozmrzelá, frfňavá, tvářila jsem se na celý svět jak kakabus a měla slzy na krajíčku. Šla jsem teda pěšky podél blbého mostu, trapným podzemním podchodem kolem příšerné vodní strouhy pod tratí, na druhou stranu k hloupému Magickému lesíku a na truc a za trest pak po cestě přes hnusnou lučinu, kde nejvíce svítilo sluníčko, abych se aspoň zabývala vedrem, než naštvaností ( ano, věděla jsem, že kvůli naprosté hlouposti, ale prostě jsem naštvaná byla a to nešlo očividně jen tak změnit chabými útěchami ). V tu chvíli mi spadnul celý systém a můj svět pozbyl na důležitosti a nastalo období nicoty. Zhaslo. A myšlenkový parazit si liboval, že se může skrze mne vztekat a nadávat a já tomu nechtěla zas tak popouštět uzdu, zkazit si den, přičemž by to bylo to nejjednodušší, nechat se ovládnout zlobou a vztekem. Ale nedopustila jsem to. Chvilku jsem to nechala být, přijala rozhořčení, ale s rozhodnutím, že za chvilku jej zcela vypudím a najdu si jiné alternativy. Věděla jsem, že tomu musím nechat trochu čas a dál nad věcí příliš nedumat, pak se každá záležitost utřepe a vystřídají ji jiné vjemy a původní důvod k vnitřnímu konfliktu pozbyde na své "vážnosti". A tak první krok k rekonstrukci rozpadlých přestav o celém dni byl rozumového charakteru, že si cestu projdu do Jistebníku po svých a pojedu vlakem zpět do Svinova, i když taková útěcha byla slabá, protože obě cesty samozřejmě znám a mi se strašně chtělo tím druhým směrem. Další varianta útěchy, že po sobotě s Davidem a třech dnech práce mně čekají pak tři dny volna, patřící jenom a jenom mě a já si aspoň dokážu, že ještě umím stihnout vlak a provedu pokus číslo dvě, přesně podle plánu. Tak chvilku se zdálo, že by to mohlo zabrat, ale červík ještě nebyl dostatečně vypálen a hlodal, potvora. Jo, to se to hlodá, když je krásně, svítí sluníčko, člověk má tendence nevážit si toho, že je vše fajn a spekuluje. Tak padlo rozhřešení zhůry, zahřmělo a spustil se déšť, a ejhle, chvíle neoprávněného brblání vystřídaly chvíle brblání oprávněného a onen " vážnější" vjem byl na světě a navíc, když mé znalecké oko zjistilo, že mrak ze kterého leje je víceméně jen nad mou hlavou, tak jsem se zasmušila úplně nejvíc jak se jen dalo a s velkým oprávněným zadostiučiněním. Každou chvíli jsem roztahovala a zatahovala deštník, mrak si se mnou vyloženě pohrával a já se začala cítit lépe a lépe. ( Ano, mohla jsem být naštvaná na něco jiného než na sebe :-) )
První rybník za Svinovským nádražím zvaný Nový rybník, který mi zlepšil náladu, ale vnitřní uspokojení zatím zcela neposkytl, nahradil druhý rybník za Polaneckou silnicí a to rybník Nádražní, nad kterým se konečně nebe vyjasnilo a slunce vylezlo a já si přestala něco vyčítat, vztekat se a byla ráda, že je zase hezky, jsem venku a že jsem vlastně překonala pomyslnou hranici mé nechtěné cesty a přešla tak silnici mezi Svinovem a Polankou a taky hranici mezi nesmyslným vztekem a vnitřním klidem a uvědoměním o tom, kdy je co na místě, kde je rovnováha a kde jen pouhá rozmazlenost a povrchnost myšlenek ve stylu "Já chci!" Kde se vůbec berou, takové zakořenění patvary v duši. Odkud příjdou ty hodnoty, podle kterých člověk žije. A kdy je správné dát přednost rozumu a naučit se přijmout logický chod věcí a skloubit jej s emoční stránkou a vnitřní spokojeností a naopak nechat emocím a instinktům volný průchod a nechat vše na vyšší moci a rozum využít jen jako drobného rádce. Třeba na to příjdu příště, na stanici v Jistebníku nebo někde v horách, kde se ztratím a budu opravdu v " pěkné rejži ", kdo ví, ale vím, že to chci vědět, tak to by možná byl první krok :-).
A zde již nadčasová fotka mého cíle, která sice předbíhá tento článek, ale je důkazem, že jsem přežila tři dny v práci a že ještě umím " krásně stihnout vlak " :-)
( A kvůli podivnému režimu těchto stránek, se v náhledu nádražní cedule s nápisem Jistebník nezobrazí, tak se mi musí prostě věřit :-) )
A zase zpátky, protože pátek ještě pokračuje a to večerem, na který byla naplánovaná zkouška s naší kapelou Lesní směsí, kvůli které jsem nakonec zvolila pohodový směr okružní, zpět ke Svinovu, na autobusovou zastávku u Shopping parku. Obešla jsem si Polanecký les, na který jsem se těšila v pustých horách na Slovensku
a vrátila se na zpáteční cestu skrz už nádherný lužní lesík podél Rezavky. Vztekání minulo, jen hloupý pocit, ze své povrchnosti, která mne ještě stále dokáže ovládnout, trochu přetrval..ale i tak, pak jsem se přestala soudit a přijala to nakonec všechno jako nezávislý pozorovatel svých emocí a doma, kdy mi David oznámil, že zkouška odpadá, jsem se tomu akorát od srdce zasmála a byla ráda, že mám volný pohodový večer. Přisunula křeslo k oknu, otevřela jej dokořán, dala nohy na parparapet a vychtunávala si vlahý letní podvečer v klidu a s pohledem na vrcholky stromů a létající hrdličky. Začala jsem se těšit na naše společné zítřejší houbaření, ale tak jinak, tak nějak přítomně a otevřeně..
A houby rostou rády po cestě a hlavně v sobotu a rády se samy nechávají najít a když je hledám, tak je nikdy nenajdu a nasbírali jsme jich celý mikrotenový sáček ( Ano barbaři na houbách, chodí vždy zásadně jen s mikrotenovým pytlíkem ). Večer jsem si je pak udělala jako nenažranec v největším množství jaké jsem byla schopna na Davidovi usmlouvat a vyžadonit a přemluvit a pádnými logickými argumenty zdůvodvnit, proč jich potřebuji více než on a nakonec jsem mu jednu houbičku ještě tajně z jeho talíře uzmula a ve veliké tajnosti a s pohnutím mysli mu ji tam posléze vrátila v podobě kupovaného žampionu a své provinění mu po jídle stejně přiznala a bylo mi odpuštěno. Protože po pohance s houbama a sojovým masem a zeleninou a sýrem se prostě odpouštět musí. ( a obzvlášť mně :-) )
Trasa pátečního výletu je bohužel jen nastíněna, jelikož mé stezky vedly směry neznačenými, avšak území mého pohybu odpovídá
mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.2021456&y=49.7847865&z=12&rc=9poq-xWWWOW7dz1hR5bBkc5ZxW4FJfO2PEfV0caMlrAxWPIq&rs=pubt&rs=stre&rs=base&rs=base&rs=coor&rs=base&rs=pubt&ri=15207197&ri=111217&ri=1989239&ri=1719393&ri=&ri=1977721&ri=15208065&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=
|
|
|
