Jdeš městem, jdeš ulicemi
do očí těch co míjíš
se nedíváš.
Lesklé kroužky věčného strachu
přivřené jako kočka,
nemrkají už.
Nevnímáš.
Jen pero co psalo tvůj příběh,
prasklo a vyschlo,
slila se tuš.
Do veliké kaňky
na posledním papíře,
není už stránky, kterou bys otočil
a psal dál,
víš to.
Víš, že už nejsi ten muž
co tě denně vítal u prahu.
Zkusil jsi všechno co jen šlo
prachy, děvky, chlast i trávu.
Střídal rozvahu s rozumem
odvahu zapíjel plnými doušky,
životem s vodkou a rumem.
Ale náhle nestačil ti už dech
vypít na jeden nádech
ten přeplněný pohár slastí.
Ten den byl jasný
a ty jsi to věděl hned zrána.
Pár věcí, co nedovolili ti odejít
měls na mysli celou dobu,
kdy jsi začal trpět.
Tak jen napsat svý holce, že ji máš moc rád
a mámě velké díky za vše, co ti chtěla dát
a pak už?
Konečně víš, že budeš ten muž.
Ne před láskou, ne před matkou
ne před Bohem, na kterého jsi stejně přestal věřit,
ale pouze,
dlužíš si z nouze,
před sebou samým.
Teď stojíš na kolejích
tupý zrak marnosti upíráš k zemi
a čekáš.
Na oltář odříkání
poslední Otčenáš
až uslišíš uvítání
u brány světel, která nevidí tě.
Která už máš na dosah natažené ruky..
A?!
Ani poslední výkřik do tmy
neprolomí to ticho na kolejích... |
