Dám ti spoustu veršů,
divotvorná mlho,
tak rozprostři svou vlhkou dlaň.
Přes všechny potoky i strouhy světské,
strnulé proudění přelévá se,
do smutečního deště.
Strávilas mne!
Trefilas!
Vždy se najde někdo, kdo tě sestřelí
aniž bys o to usilovala,
vzácná mlho,
je mi to tak líto.
Ale ještě o trochu víc bych chtěla,
dýchat teď čerstvé seno širých strání,
dálky hor,
mízu ze rtů,
prach tvého těla..
Kvílíme jak netopýři,
kterým drhne o strop chmýří,
když se chce příliš spát
a oči se klíží nepoznané.
Když noc dávno padla v souboji
jak zlomená harpie v pase,
tak my a naše kopie
klidníme vjemy
a jen plíživě se trousíme břehy
klidu...
Mám svatozář z ohně,
má mlho,
září ti z ní oči
jak celý svět se směje.
|
