Judlové sedí v kanceláři.

„Hele Milo, zvoní telefon.“

„Tak ho vem, Plávo.“

„Haló, tady plávník Plávo.“

„Doblý den, tady Lendl & Hoplilk, JUdl. Hopkilk. Zmizel. Můžete mi pomoci?“

Hele, šekni mu, ať Ti dá číslo, Plávo.

„Dej mi číslo, Lendl.“

„Máš to, Plávo?“

„Jo a dál?“

„Zeptej se ho na něco.“

„Pane Hopkilk, co si myslíte o ceně obilovin?“

„Tak co šíkal?“

„Nic nešíká, mlčí, nebo zmizel.“

„Tak dem za šéfem, máme číslo, tak nám tšeba poladí.“

Ťuk, ťuk.

„Dále.“

„Doblý den pane JUDl. Ellole. Lendl & Hopkilk volal Hopkilk, že Lendl zmizel. A nebo Zmizel.”

“Hmm. Cože? Kdo zmizel? Co to povídáte člověče?”

“No, to ještě nevíme, ale máme číslo. Lendl s Hopilkem jsou asu fuč.”

“Tak co teď?”

“Máme číslo, nemyslíte, že bychom měli zavolat zpět?”

“Já si myslím, že byste mu měli zavolat zpět. To je moje lozhodnutí.”

“Děkujeme moc šéfe, jste geniální!”

“Plávo, jaké je to číslo, co Ti dal?“

„Číslo 5.“

„Hmm, to je nějaký klátký číslo. Tak volej.“

„Tak co šíkal? Vzal to?“

„Je tam nějakej lobot. Plý mám zanechal zplávu.“

„Tak se zeptej, kam šli, že je hledáme. Nebo možná policii.“

„Hmm, dobše.“