Co bylo na počátku vejce nebo slepice a kde je schovaný kohout? Vědci údajně rozluštili záhadu, když jí podrobili zevrubnému filozofickému výkladu. Ale co bylo ještě před tím?... Prehistorický předchůdce slepice a kohouta. Ale co bylo ještě před nimi? Jednodušší a jednodušší buňky, ze kterých se postupem času vyvíjely složitější. A co bylo před samotnými buňkami? Příznivé prostředí pro vznik života na Zemi. A co stálo za tím, že zde byli takové podmínky? Velký třesk a souhra náhod. Ale náhody přeci neexistují. Z prachu jsi povstal a v prach se obrátíš... Tak a je to. Všechno by mohlo dávat smysl. Ale jen do bodu, kde je vědomý začátek. Začátek je dalším koncem. Akce – reakce. A co je před začátkem? Nic! Smrt (noc) – všechno, co nám nedává smysl. To okamžité nic, které má skrze emoční sílu nevyřčených slov energii výbuchu – touhu po tom něco změnit.

   Asi bych tu nemusel více psát, neboť podstatné bylo řečeno již v kapitole Noc a den podruhé. Nejdříve opustím nikdy nekončící spekulace, co bylo před tím než… Vejdu zpět do epochy lidského pokolení, kdy se postupem času lidstvo vyvíjelo jako se vyvíjí malé dítě od narození. Člověk, ačkoliv se cítí pánem tvorstva, má k pánu B-h nejdále. Právě proto musí hledat a kráčet po jeho cestě. Za vším hledejme schopnost rozptylovat se a honit za větrem. Možná, že pralidé tušili více než my nyní, jak to na tom světě chodí. Na druhou stranu možná, že vůbec nevěděli, která "bije". Možná však si byli pánem B-h natolik jisti, že pro ně byl naprosto přirozenou a nedílnou součástí, o které neměli potřebu si navzájem cokoliv sdělovat. Těžko si dnes můžeme takové pochody představit a nějakým způsobem je dokonce prokázat. My, lidstvo, můžeme věrohodně mluvit o svém vývoji v pocitech a představách pouze za dobu, kdy jsme je mohli zachytit na papír, ale i tak se stejně o plno věcech jen domníváme a předhazujeme si navzájem sebeúchvatnější teorie, "jak to doopravdy je". Jelikož pravda bývá někde uprostřed, nemá pravdu téměř nikdo a v podstatě to ani pravdou nazývat nemůžeme.

Jak hezké! Proč se tedy vůbec snažit? Protože byť i nejnepravděpodobnější věc, možná snad až blábol, může v člověku iniciovat úvahu, na jejímž konci může být nějaká přístupová informace. Lidstvo si pak samo určuje, co je a co není „pravdou“.

   Kam jsem se teď vlastně dostal? Rozštěpil jsem tuto kapitolu na filozofickou (možná, snad, asi…) stať a to nejspíše jen pro to, abyste si udělali o všem svůj vlastní úsudek, ale také pro to, abychom ihned nezavrhovali teorie druhých, ale dokázali druhým naslouchat a snažit se porozumět jejich výkladům.

   V další části se již samozřejmě budu věnovat tomu, co prozrazuji nadpisem. Člověk umírá, prochází nocí, prochází NIIN a nalézá řešení. Každý však nenajde řešení své vlastní podstaty, ke které byl v procesu očistce směrován. To by totiž nastal ideální stav. Vlastně ten, kdo by našel v NIIN sám sebe, již se více neprobudí na Zemi, ale jeho duše je spasena a stává se přímou součástí Bytí – neshledá již nikdy protipóly dobra a zla, nýbrž je povýšena do stavu absolutního středu. K takovému cíli se ze všeho nejdříve musí člověk snažit dojít tady na Zemi. Věřím, že takovým pra-základnem je pokora. Smířit se se svým vlastním osudem, dojít k uvědomění vyšší moci a být zodpovědný, sám za sebe. To co činí společnost, pramení z pouhopouhé nevědomosti, ignorantství (eliminací duchovní podstaty). Člověka nelze nutit k tomu, aby věřil v pána B-h. Člověk sám musí mít vůli hledat v životě odpovědi na prazákladní otázky, které se nás týkají díky tomu, že jsme tvorové myslící, tedy schopni uvědomění i přes veškerou svou nevědomost. Jsem člověk právě tehdy, když vím, kdo vlastně jsem. Lepší pocit mám ze sebe, protože dělám věci, za které by se nemuseli stydět ostatní s přijetím, že to tak činím, protože to tak cítím.

   Tak a nyní se přenášíme do zcela jiné roviny. Představte si pořádný rámus, jiskry do výšky až nad hlavu, nesnesitelné teplo. Proč to všechno? Jednoduše protože se rodí nový člověk. Uvolňuje se „jedna jediná buňka“ od celku a k ní se přidává jiná z úplně jiného světa. Tedy muž útočí a dobívá ženinu buňku. Pán B-h, pan řídící celého systému vydá rozkaz o přiřazení duše (prvotně života) k buňce a taktéž o vygenerování rodinného genomu znovuzrozenému. Nejdříve tedy život a teprve až poté genomapu. Zkombinovat dva různé světy (zkombinovat ženino ANO vs. NE s mužovým ANO vs. NE) v jeden okamžik prostě a jednoduše nelze i nejdokonalejšímu systému. Tak a to už tu máme zárodek Jedince, který si zatím hoví v bezpečí lůna své matky. Má již v sobě kód, na co všechno si musí dát v životě pozor, ale také samozřejmě to, co může v životě zdárně využívat. Do vínku tak dostává celou směsici deaktivovaných spínačů, které mu mohou pomoci nebo ublížit. V zásadě tedy podle toho, jaký byl on sám „před tím“ a jací byli, potažmo, jak se chovali jeho předci z obou stran rodičů. Pán B-h skrze své příležitosti a v tomto případě spíše možnosti poskytuje přirozenou podporu v technickém provedení vzniku nového života (ono vdechnutí do těla). Staré pojetí míní nově zrozeného člověka jako zcela novou duši. Berte však podobnost genomu rodícího se s genetickou výbavou rodičů. Role našeho pána je v tom, že on dokáže správně smíchat geny matky s otcem. Ovšem háčkem zůstává, kolikrát již ani není možné genomy rodičů smísit, protože byli smíchány v nedávné minulosti (extrém nastává do čtyř generací, ale bez následků nejsou ani generace starší). Z toho vyplývá ideální případ pro život, sejdou-li se genomy z různých koutů světa, přičemž ani jeden zatím na Zemi „nepoznal“ ten druhý.

Setrváme-li ještě v duchovní rovině, pak se pán B-h „snaží“ o to více, čím více cítí lásky mezi partnery. Je mi líto všech nechtěných dětí, které přijdou na svět, kde nepociťují mateřskou, potažmo rodičovskou lásku. Jak tedy mohou přijímat (a vysílat) lásku od dalších lidí? Stát by měl v takových případech ihned odebírat dítě a předat je tam, kde by bylo toužené a s láskou přijaté. Samozřejmě, že je to v dnešních podmínkách nereálné, ale kdo ví, co bude za hodinu, že?

   Věřte nebo ne, ale něco jako osud existuje. Osudem se dá nazvat genom. Dává nám do vínku určité schopnosti a  na druhou stranu jisté body zranitelnosti. Obé se spouští v závislosti na jistých okolnostech. Tedy dříve jmenované je osud – to, co je mi již vepsáno do budoucnosti, ale jen v případě prošel jsem si "-li" bodem zvratu. Kdo neprožívá život s touhou po nalezení vyššího smyslu, nedojde poznání sebe sama jako součásti celku. Každá životní nástraha se musí prožívat. Prožít jí v pokoře, protože jen a jen pokora nás vede k otevření se nad sebou samým. Pokora je také impulsem pro pána B-h, aby se nám přiblížil v našem snažení a pomohl nám otevřít další tajuplnou „třináctou“ komnatu, která nám otevře v životě nové obzory a v dalším bytí umožní prožívat s větší volností a radostí. Záleží pouze na nás, jaký si ten nynější, potažmo ty budoucí životy uděláme, "takové to budeme mít". Pán B-h, jdeme-li po jeho cestě (není však jediná), nás za odměnu obdarovává příležitostmi a schopnostmi.

   Pojďme si ještě říci něco málo o reinkarnaci v řeči čísel. Duše prošlá NIIN vznáší nárok na to, stát se přímým celkem nejvyššího. Je-li nárok zamítnut, připravuje se duše na vdechnutí do tělesné schránky. Duše potažmo život vstupuje na pozemský svět v okamžiku oplodnění vajíčka spermií. V tomto okamžiku jsou již známy genomy obou partnerů, ze kterých se začnou formovat (vypočítávat) příležitosti a hrozby na život vznikajícího jedince. Protože nám pán B-h dává možnost volby a záleží především na nás, jakou životní cestou půjdeme, tvoří genetická výbava pouze pět procent naší osobnosti. Devadesát procent osobnosti tvoří vývoj v rodině, ve společnosti. Zbylých pět procent bylo vdechnutí života a život samotný. To je duše – energie našeho života (to, co jsme duší vnímali výkladem do této doby, je nadstavba, tzv. komplexní duše). Je to překvapivě malé číslo, ale krása lidského života je v tom, že máme příležitost a především možnost udělat z mála plnohodnotný život, který jak jinak ani číslem vyjádřit nelze.

Zmiňovaných pět procent genetické výbavy lze také „rozkouskovat“, pokud ho bereme samostatně jako sto procentní celek. Podíl má např. průchod NIIN, tedy do jaké míry jsem přijal nejvyšší pokoru v otázkách života minulého. Avšak my lidé, tvorové nevypočitatelní, si s sebou do nového života odnášíme i staré vzorce chování, které jsou nám opět navráceny do nevědomí. Pán B-h nám dává volnost, avšak měli bychom žít podle ponaučení plynoucího z očistce, kde jsme si měli uvědomit vlastní chyby a poučit se z nich. Procházíme-li dalším životem vyšlapanou cestou kopírující chyby životů předchozích a nereflektuje vstřebané vzorce chování z očistce, stáváme se v očích pána B-h zlými. O to bude intenzivnější následný NIIN, další pokus o zformování dobra. NIIN samotný má tedy pěti procentní váhu v celku genetické výbavy. Největší podíl, čísly vyjádřeno devadesát procent, je kombinace výbav rodičů, potažmo předků a zbylých pět procent tvoří předchozí život, potažmo životy. Čím nižší úroveň předchozího života, tím menší vliv na budoucí stav. Z kombinace pokory přijmutí očistce a z možnosti chování podle vzorce předchozího života je pánem B-h určené zařazení do společnosti. Čím delší byl seznam témat pro náplň očistce a samotný průběh složitý, bude zařazení ve společnosti nižší ve smyslu „musíš se snažit ukázat mi, že jsi pochopil sám sebe skrze respektování a pokoru v život a já pán B-h ti příště oplatím tvé svědomité chování, jakože jsem B-h všemohoucí“.