Neviditelnými osidly zapřažena,

do jedoucího vlaku.

Od sebe sama odtržena,

těmi osidly strachu.

Táhne mne nekontrolovatelně dál,

jak zběsilá jízda to je...

Tak blízko cítit ten ukrutný žár,

ujíždět daleko od sebe.

Táhne mne pryč a do neznáma,

tím blednoucím místem

- snad je to náš svět...

Obrysy splynou, já tak sama,

prosývám vzpomínky jemnným sítem,

rozkvetl poslední černočerný květ.