V mlhavém oparu očí,

zelených a hlubokých,

jak bezedná studna...

Sledují všechno a vlastně nic,

vše spěchá do neznámých vod daleka...

Bez břehu i přístavu,

jsou lidské myšlenky.

Nemají začátek ani konec...

Je mi jak zajatci ve vlastním obalu,

vše prostupují černé obavy.

Ve vlastní hlavě uvězněna,

jak ve skleněné kouli...

Tak dlouho v sobě uzavřena..

Chci dostat se ven,

však nejde to tak lehce...

Je to zvláštní pocit,

já nemohu ven

a nikdo nemůže dovnitř.

A v sobě tak opuštěna,

dál hýčkám v sobě tenhle pocit...