Je mi zle a nevím proč,

kam odešla má veselost?

V nitru mém jen smutno vězí,

chci procházet se v houští, mlází.

Nechci znát ten krutý žal,

než ublížíš mi, radši pal!

Nechci vidět z tebe nic,

nechci slyšet, chybí ti v hlase cit.

Svět se však točí dál

a mé myšlenky s ním.

Tím nechci říct, že nemám cíl.

I to je možné, aspoň u mne,

ať spadnu někam do hlubin rokle.

Bylo by to lepší než

na tom prašivém světě hnít.

Vykopat hrob a stvořit rakev,

lehnout si do ní a jen tak snít.

Nemá smysl hnát se vzhůru,

pak uslyším zpěv na zlatém kůru.

Chci umřít a chci spát,

také básně jako duch dál psát,

to byla by pro mne úleva,

než prosit o milost u hyen světa.

Ležím si v rakvi a myslím na vše,

na svět, lidi i na oltáře.

Nikdo nespatří mne

v mém obvyklém kroji.

Teď černou nosím já

a už ne oni.

Cítím jak tělo těžkne,

už snad ani nehlesne.

Zavřu oči, umírám,

v té papírové rakvi,

co ráda tak mám.

Už spím navěky...