Tak dnes zase pocit mám,

že si něco udělám.

Nechci ranit city ani vám,

mým údajným kamarádkám.

Mám vás ještě vůbec?

Již nikdo neodpoví!

Jsem jak porouchaná klec

a vítr čechrá zlaté chvojí.

Mám dost toho přemlouvání.

Nechte mě v klidu žít!

Doufám, zbavím se svého žití,

už jen jediné přání:

NEPROCITNOUT, NEBÝT!!!

Všechno je najednou jiné,

všechno se náhle změnilo.

Nevím, proč to tak všechno je,

proč mě to tak zranilo!

Melancholická je krajina okolí,

jak ráda bych tak utekla k ní.

Do dáli, jen nevědět kam,

už neutržím žádný šrám!

Teď silnější jsem než kdy předtím,

je to asi bolestí, co v sobě nosím.

Jen doufám, ten pocit brzy zmizí,

chci věřit, pocity ryzí!

Déšť všechno smyje,

špinavá se však cítím dál.

Listí všechno skryje

někdy už nevím jak dál.

Sama na to jsem,

samota však je úlevou.

Malé dítě již dávno nejsem,

však tvrdá zem mě brzy pojme celou.

Kdo vymyslel ten krutý žal,

nechť ať se octne v pekle!

To přeji mu ze srdce,

a se životem loučím se...

Ta báseň je staršího data, tak ji berte s rezervou...