9.
Přípravy na cestu nebyly dlouhé. Vždyť jediné, co Javůrek potřeboval, byl jeho věrný přítel Kaštánek a něco málo jídla a vody. Také loučení bylo krátké. Chůva přes samé slzy neviděla a Kaštánek, kterému už byla na zámku dlouhá chvíle, radostně hopsal a těšil se na nové dobrodružství. O nebezpečí, které na ně čekalo, neměl ani ponětí.
Sotva opustili zámek, opět tu byli jen dva přátelé a slunce, které jim svítilo na cestu. Už nemuseli bloudit. Jejich cíl byl jasný. Starý hrad v rodném lese, v království lesního krále - jeho otce. Cesta se však zdála být nekonečná.
Teprve po dvou dnech se před nimi objevil známý les. Jak rád by se vydal směrem k jejich chaloupce, aby se podíval, zda je Jozefka v pořádku. Jak rád by se přesvědčil, že v ničem nestrádá. Ale nyní je tu někdo, kdo jeho pomoc potřebuje víc. Věděl, že Jozefce je jistě nablízku lesní král, proto s klidným srdcem zamířil rovnou na opačnou stranu lesa.
Šel přímo, ne pohodlnou pěšinou. Nevyhýbal se křovinám ani trnitým šlahounům. Necítil, že jeho ruce i nohy jsou samý šrám, před sebou viděl jen nešťastnou dívku ve spárech krutého čaroděje. V patách mu byl stále Kaštánek, který by svého přítele nikdy neopustil.
Brzy byli u konce. Už z dálky viděli šedý opar vznášející se nad starým hradem, přes který jen těžko prosvítalo vycházející ranní slunce. To ponuré místo, které si pamatoval z dětství. Protože byla hradba od jednoho konce ke druhému obepnuta černým, odporně vyhlížejícím břečťanem, nebylo snadné objevit vchod. A nebýt Kaštánka, snad by ho ani nenašel.
Těžké kované dveře se daly otevřít jen ztěžka a pouze tolik, aby se chlapec protáhl dovnitř. Nechal je pootevřené pro případ, že by měli později naspěch.
Veliké nádvoří vzbuzovalo nepříjemný pocit. Nikdo zde nebyl, a přeci jako by slyšel stovky hlasů. Ani Kaštánek se necítil ve své kůži. Přikrčený, ocásek stažený, ale přesto svého pána následoval. Podivné byly i sochy, pod jejichž pohledy padala na Javůrka úzkost.
Neskonalá úleva přišla, jakmile vstoupili do hradu.
Veden svým srdcem procházel labyrintem chodeb, až ho kroky dovedly k malým dvířkům. Za nimi bylo schodiště. Začal stoupat vzhůru. Náhle z výšky zaslechl smutnou píseň a ten líbezný hlásek znějící tak teskně nemohl patřit nikomu jinému, než princezně Pomněnce.
Následován Kaštánkem se rozeběhl za hlasem. Sotva dosáhl posledního schodu, zaslechl zdola šramot blížícího se nebezpečí. Rychle se oba schovali do nejtemnějšího kouta a vyčkávali. Zvuk měnící se ve směs sípavého chrapotu a skřípavého vrzání se zesiloval, až byl tak blízko, že nejen Kaštánkův, ale i Javůrkův čich zaznamenal přítomnost dosti páchnoucího tvora. Jejich těla se ještě více přitiskla do kouta. Neodvažovali se vystrčit ani nos, ale když se zvuk kroků utišil, Javůrkovi nedalo, aby se alespoň koutkem oka nepodíval.
Před zavřenými dveřmi stál ohavný stařec v černém hábitu. Vlasy dlouhé, šedé a urousané, podobné spíše stoleté pavučině, nos jak ptačí zoban a zlověstné oči, pod jejichž pohledem muselo zvadnout vše zelené a zemřít všechno živé.
Až doposud byla slyšet teskná píseň. Jakmile však netvor odemkl dveře, líbezný hlas utichl. Dveře se opět zavřely a za nimi se ozval chraplavý hlas, při němž vstávaly i chlupy na Kaštánkově hřbetě. Slovům nebylo rozumět, ale odpověď na ně byla jasná a zřetelná.
“Nevím, kolikrát ti mám říkat, že si tě nevezmu! A vůbec nic nemůže změnit mé rozhodnutí.”
Chlapce překvapilo, že v dívčině hlase nebyl ani náznak strachu a jeho láska k ní ještě vzrostla. Čekal, že se čaroděj rozezlí a byl rozhodnutý přes veškerou hrůzu přispěchat Pomněnce na pomoc. Nic se však nestalo. Jen se otevřely dveře, a jakmile je stařec zavřel a zamkl, se zaskřípáním zubů zaťal pěsti, zkřížil své kostěné ruce nad hlavou a zmizel.
Ještě chvíli vyčkali a pak se potichu přiblížili ke dveřím. Kaštánek tiše zakňučel.
“Kdo je tam?” zeptal se dívčí hlas.
“Jmenuji se Javůrek a přišel jsem tě vysvobodit,” řekl princezně. “Ale ještě nevím jak,” dodal zklamaně.
Dostal se tak daleko a teď ho od štěstí dělily jen dubové dveře, od nichž neměl klíč.
“Jsi zajisté statečný, ale sama nevím, jak se odsud dostat. Bylo tady mnoho rytířů, jenomže k souboji s čarodějem nikdy nedošlo. On je mocný a vládne kouzly. Jakmile se mu někdo postaví do cesty, promění ho v sochu. Jistě si je na nádvoří spatřil. Dveře jsou zamčené a okno je příliš vysoko. Není žádné cesty ven. Proto raději odejdi, než tě čaroděj také promění. Už tak je zde mnoho utrpení. O mne se neboj, mně on neublíží. Neustále čeká na mé svolení provdat se za něho. Ale toho se nedočká.”
“Viděl jsem ho před chvílí,” řekl Javůrek šeptem, “zlé blesky mu lítaly z očí, když jsi mu řekla ne. Pak zmizel.”
“Zkřížil ruce před sebou nebo nad hlavou?” zeptala se.
“Nad hlavou. Záleží na tom?”
“Ano. Zkřížení rukou před očima znamená, že neopustil hrad. Ale takhle nemusíme šeptat, protože není v hradu a nevrátí se dříve než v poledne,” vysvětlila mu a dodala, “myslím, že by bylo lépe promluvit si jinak než přes dveře. Vyjdi ven do zahrady a já se vykloním z okna.”
Udělal vše, jak princezna řekla. Došel až do zahrady, která musela být kdysi nádherná. Dnes byla samý plevel a košaté keře bránily slunci, aby svým světlem probudil zemi k životu.
“Javůrku,” ozval se hlas shora.
Zaklonil hlavu a spatřil svůj vysněný obraz. Pomněnka se vykláněla z okna, které nemělo ani okenice ani mříže, a přesto bylo nedostupné. Bylo tak vysoko, jako nejvyšší strom v jeho rodném lese.
“Tak dlouho jsem tě, Pomněnko, hledal. A teď bych tě měl opustit?” řekl silnějším hlasem, aby ho princezna nahoře slyšela. “Tvému otci i chůvě jsem slíbil, že tě přivedu a stejně jako tvé ani mé rozhodnutí nic nezmění.”
Začal princezně vyprávět o svém snu, o tom, jak ho jeho láska k tomuto obrazu přivedla až na zámek.
Princezně se chlapec líbil a jen ptáček letící kolem vysokého okna mohl spatřit v jejích očích probouzející se lásku k tomuto mládenci. Pomněnka se na něho začala usmívat. Její úsměv však pohasl, když slyšela, jaké trápení prožívá její otec.
Povídali si a samým štěstím zapomněli na nebezpečí, které jim neustále hrozilo. Slunce se na obloze pomalu přesunulo a nyní jim svítilo přímo nad hlavou. Bylo poledne.
S hromovým zaburácením se před Javůrkem zjevil čaroděj.
“Tak princezny se ti zachtělo, panáčku?” zachroptěl.
Kaštánek skočil mezi svého pána a čaroděje a vycenil zuby. Vrčel a byl rozhodnutý ubránit svého přítele za každou cenu.
“Zbytečně jsi vážil cestu. Odtud se živý nedostaneš,” pokračoval čaroděj a na to vše se shora dívala princezna, která zakřičela:
“Nech ho být, ty nestvůro!”
Ale nebylo to nic platné. Ani křik princezny, ani vrčení Kaštánka.
Ani Javůrek nevěděl, co má dělat. Co zmůže proti kouzlům? Lesní král - ten by si věděl rady.
Nic nemohlo zabránit čaroději, aby vykonal, co již mnohokráte předtím. Své ošklivě vyhublé ruce vztáhl k Javůrkovi, dlaně obrátil vzhůru, jako kdyby chtěl chytit cosi padajícího z nebe. Chlapec stál, ani se nepohnul, jako by mu nohy vrostly do země. Pomněnka, sledující tu hrůzu, se rozplakala. Už měla na mysli, že pro záchranu toho milého hocha se obětuje a čaroděje si vezme. Ale bylo pozdě. Z jeho očí vyšlehly osudné blesky, které chlapce zasáhly.
To, co následovalo, bylo překvapením nejen pro chlapce a princeznu, nýbrž i čaroděj zíral a nezmohl se na slovo. Namísto kamenné sochy tady najednou stál - kůň. Krásný bělouš s hřívou jak padlý sníh. Zaržál a čaroděj se znovu a znovu pokoušel opakovat kouzlo. Ale nic platno. Ať se snažil sebevíc, koně v kámen neproměnil.
“Co to má znamenat?” Čaroděj byl vzteky bez sebe. “Není smrtelníka, který by po tomto kouzlu nezkameněl. Co je tohle za čáry?” rozčiloval se, ale zbytečně. Nemohl vědět, že Javůrek není obyčejný člověk, ale syn mocného krále lesa.
“Budiž. Nezkameněl jsi, ale vyhrál jsem stejně já,” promluvil vítězným hlasem. “Tak jako tak se k sobě nedostanete, slova nepromluvíte a z hradu se žádný z vás nedostane. Toť moje pomsta.”
Aby měl jistotu, že koník nikam neodejde, přehodil mu přes hlavu provaz a ten přivázal k jednomu z keřů. Opět zaťal pěsti, zkřížil ruce tentokráte před očima a zmizel. Věděli, že nebude daleko.
“Ach, můj příteli, to se nemělo stát,” plakala Pomněnka.
Bělouš Javůrek jen kopytem hrábl a smutně zaržál.
Na dvoře královském stojí teď bílý kůň,
ona se dívá ven, oči modré jak tůň.
Ve věži vysoké dlouho je zamčená,
pod oknem stojí ten, kdo její srdce má.
Pomněnku znáš a rád ji máš,
i když jsi v koně zakletý,
věř, jednou přijde den, splní se ti tvůj sen,
kdy vložíš ruku svou do její.
Kaštánek pobíhal kolem a vůbec nerozuměl, co se to s jeho pánem stalo. Čaroděj se necítil být tímto tvorem ohrožen, a tak ho nechal být.
Pomněnčiny slzy zatím padaly dolů na Javůrka a ten je se skloněnou hlavou zachytával. Jen tak mohl být své milované nablízku. Kaštánek se na oba smutně díval a netušil, jak pomoci.
Náhle v malé psí hlavičce bleskl nápad.
Ještě, že Javůrek nechal vrata pootevřená. Proběhl a co mu nohy stačily, pelášil lesem. Nevěděl přesně kam, ale stále běžel. Svým hlasitým štěkotem přivolával toho, kdo jediný mohl pomoci.
“Co to tropíš, Kaštánku? Proč tu sám běháš a zvěř plašíš?” ozval se hluboký a silný hlas a než se kdo nadál, stál zde lesní král.
Kaštánek se zastavil a štěkal a štěkal. Moudrý lesní král mu porozuměl.
“Vidím, že Javůrek našel svůj sen. A jen zlý čaroděj je tak krutý, aby jim v lásce bránil. Má moc však za hradní zdi nesahá. Nemohu opustit lesní říši. Ale pomohu.”
Vložil do psí tlamičky stéblo trávy, sklonil se, něco mu pošeptal a nakonec řekl:
“Nyní, příteli, spěchej, ať dorazíš do setmění.”
Kaštánek přiběhl právě včas. Slunko už nebe omalovalo na oranžovo a červánky hlásaly příchod večera.
Předními tlapkami vyhloubil jamku, do ní vložil stéblo a zadními řádně hlínu zahrnul. Zbývalo pouze čekat.
Pomněnka seděla schoulená v koutku své malé komůrky a plakala plná beznaděje.
...pokračování příště...
|