Brzy ráno, když kohout svým kokrháním ohlásil nový den, vzbudil se i Javůrek. Říká se, že ráno je moudřejší večera. A je to pravda, neboť i Javůrek pochopil, že nemůže jít slepě za svým cílem, když je tu někdo, kdo potřebuje jeho pomoc. Chůva byla téměř rok na celý zámek sama, a tak se rozhodl, že se pár dní zdrží a pomůže, s čím bude třeba.

“Dobré ráno, chůvo,” popřál chlapec a než se nadál, měl snídani na stole.

Obrovitý krajíc chleba namazaný máslem a k tomu hrnek teplého mléka. Panečku, to byla snídaně. Také Kaštánek se šel podívat, zda v misce, ve které byla včera tak dobrá kaše, nenajde zase něco chutného. A našel. Chleba nalámaný v mléce je také výborná pochoutka.

Po snídani Javůrek chůvě oznámil, že nějaký čas zůstane a pomůže jí s prací na zámku.

“Chůvo, a souhlasí pan král s tím, abych zde pomáhal?” zeptal se.

“Jó, hochu, toho už nic nezajímá. Jen sedí, mlčí, a kdybych mu jídlo nenosila, snad by ani nejedl. Je mi těžko u srdce, když ho takhle vidím. Ale jsem moc ráda, že jste s Kaštánkem tady. S vámi se do zámku zase vrátí život.”

Slunečný den jako by smyl večerní chmury. Ale jen navenek. Uvnitř stále zůstávala bolest.

Javůrek se dal hned do práce. Nejdříve nasypal drůbeži, potom podojil kozu. Divil se, proč mají v zámku takové hospodářství. Chůva mu odpověděla, že to bylo přání krále. Nechtěl, aby služebnictvo chodilo na trh. Nikdo nevěděl proč, ale neptali se. Bývalo tu více zvířat, ale když všichni sloužící postupně odcházeli, neměl se o to všechno kdo starat. A tak zbylo pár slípek, kohout, koza a jeden starý koník.

Než byla doba oběda, stačil Javůrek naštípat dříví a nanosit ho do kuchyně, vymést komín, aby kamna lépe táhla a namazat vrzající vrata.

Ani po obědě nezahálel. Bylo potřeba vyčistit krb, zamést nádvoří a nanosit vodu. Chůva si ho nemohla vynachválit. Tak pracovitého hocha ještě neviděla. Ale když se chystal vydrhnout podlahu v kuchyni, se smíchem ho zarazila:

“Pro dnešek už toho nech, chlapče. Ať se mi tady neupracuješ,” smála se a do zámku se opravdu začal vracet život.

Večer, když bylo vše hotovo, sedl si Javůrek s chůvou ke stolu a povídali si. Chlapec vyprávěl o sobě, Jozefce a jejich lesu a chůva s rozzářenýma očima vzpomínala na dětství princezny Pomněnky. Takto si vypravovali po několik večerů, až měl Javůrek pocit, že snad s Pomněnkou vyrůstal. Musela to být moc hodná princezna, pomyslel si. Slýchával, že urozené princezny jsou pyšné a nafoukané, ale Pomněnka ne. Neznal ji, ale i tak ji měl rád.

Přesto, že byl na zámku šťastný, nemohl zapomenout na Jozefku a svůj sen, kvůli kterému se do světa vydal. Každý den si říkal, že už zítra zámek opustí a půjde dál hledat svou dívku s modrýma očima a vlasy černými jak havraní peří, ale stále ho tu něco drželo. Že by soucit s chůvou, která mu už k srdci přirostla? Sám nevěděl.

Jednoho rána požádala chůva Javůrka, aby prošel zámecké chodby a oprášil všechna brnění. Téměř rok se jich žádná ruka nedotkla. Určitě si z nich pavouci udělali své obydlí a obalili je jemnými pavučinkami.

Javůrek nebyl zvědavý, ale protože krále ještě neviděl, přemohla ho touha alespoň štěrbinkou pána tohoto zámku spatřit. Znal jen lesního krále, ale král Jindřich vypadá určitě jinak. Musí být hodně nešťastný, když nikdy neopouští svoji komnatu, přemýšlel Javůrek. Dveře již byly na dosah, a tak se hoch osmělil a potichu je pootevřel. Jen malou škvírku, jen tolik, aby spatřil krále.

Chůva měla pravdu. Pan král seděl v křesle zády ke dveřím a bez hnutí se kamsi díval. Chlapcův zrak sklouzl k tomuto místu. Náhle strnul, oči i pusu dokořán. Ten obraz, ta tvář, ty oči. Ano, to jsou ty oči, které tak dlouho hledá. Sám král byl tak ponořen do svého smutku, že si nemohl všimnout mladíka, nad jehož utrápeným výrazem by se snad i skála ustrnula. Javůrek netušil, že ta tajemná tvář, kterou už dávno miluje, patří princezně Pomněnce. Proto ho stále něco poutalo k tomuto zámku. A právě v tuto chvíli si uvědomil, že svou milovanou ztratil dříve, než ji mohl poznat.

“Copak se stalo, Javůrku?” všimla si chůva utrápeného chlapce.

Ten seděl a mlčel.

“Nu, pověz, hochu, co se ti přihodilo?” naléhala a přisedla si k němu.

“Ach, chůvo,” posteskl si Javůrek. “Najednou se můj život propadá někam hluboko. Stále jsem žil se snem a věřil, že se jednou stane skutečností. Teď se ten můj sen rozplynul jak ranní mlha a já nevím, co mám dělat.”

Javůrek začal chůvě vyprávět o svém snu. O tváři, do níž se zamiloval a kterou tak dlouho hledal. A když ji konečně našel, zjistil, že je to pouhá tvář na obraze.

“Kdo ví, kde čaroděj Pomněnku vězní a zda je ještě živa,” ukončil své vyprávění Javůrek.

“Můj zlatý chlapče, tak nyní jsme na trápení již tři.” Chůva chlapce pohladila a utřela si slzu, která pomalu stékala z oka. Po chvíli však dodala:

“Není ale pravda, že nevíme, kde ji drží. Jenomže každý, kdo se ji vypravil hledat, zmizel.”

V tu chvíli svitla Javůrkovi jiskřička naděje.

“Řekni mi, chůvo, ty znáš to místo?” zeptal se dychtivě a v jeho hlase bylo něco, co u nikoho jiného nepoznala. Všichni, kteří se o záchranu ucházeli, chtěli ukázat především svou chrabrost a nebojácnost, kdežto v jeho hlase slyšela lásku a naději.

Také chůva měla náhle pocit, že není ještě vše ztraceno. Co když je právě tento chlapec ten vyvolený? Ale jak by takový obyčejný milý hoch mohl uspět tam, kde neuspěli ani rytíři a stateční princové.

“Chlapče, ani nevíš, jak ráda bych viděla, že se vracíš s mojí milovanou Pomněnkou. Ale bojím se i o tvůj život.”

“Neboj se, chůvo. Pomněnka stojí za to, abych svůj život riskoval.”

“Rozmysli si to dobře, Javůrku,” prosila ho chůva, ale chlapec byl již rozhodnutý. Pokusí se zachránit princeznu, i kdyby měl o svůj mladý život přijít.

Chůva s nadějí i strachem odvedla Javůrka ke králi. Znovu spatřil ten obraz a nemohl svůj zrak odtrhnout od modrých očí, které se na něj upřeně dívaly. Byl jako v tranzu. Ani neslyšel, co chůva králi povídala a ani nepostřehl, že král již ze svého snění procitl a podíval se na chlapce, který představoval jeho novou naději.

“Je pravda, hochu, že chceš moji dceru vysvobodit? Nebo mne jen planými řečmi rušíš v mém smutku.”

Králův hlas probral Javůrka opět k životu.

“Nedovolil bych si rušit krále, kdybych k tomu neměl důvod.” Rychle před panovníka poklekl.

“Vstaň, chlapče,” promluvil král tichým unaveným hlasem. “Jsi-li opravdu odhodlaný Pomněnku vysvobodit, rád ti povím, co vím. Posaď se a poslouchej.”

Král začal vypravovat:

“Před tři sta lety žila v našem rodě překrásná princezna. Byla tak krásná, že se za ní vypravovali i princové z dalekých krajin a cizích zemí, aby ji požádali o ruku. Tahle princezna však měla oči jen pro jediného. Byl to obyčejný prostý mladík, ale jejich láska byla tak veliká, že jim jí kdekdo záviděl. Bohužel i zlý a ukrutný čaroděj, který si tuto princeznu vybral za svoji nevěstu. Nejdříve ji lichotil a nadbíhal, ale když neuspěl, začal vyhrožovat. Princezna však nedbala jeho výhrůžek a rozhodla se vdát za svého milého. Nic platná jim však jejich láska nebyla, protože v den konání svatby vyřkl čaroděj krutou kletbu. Nemá-li ji vlastnit on, nebude ji mít žádný jiný. A aby toho nebylo dost, uvalil svou kletbu na všechny princezny tohoto rodu. Kdyby tato nešťastná princezna neměla bratra, byl by náš rod zanikl. Ale díky němu pokračoval a z nějakého neznámého důvodu se rodili pouze chlapci. Proč jen mé dítě musela být holčička,” povzdechl si. “Když se Pomněnka narodila, královna žalem nad jejím osudem zemřela. Nechal jsem vystavět tento zámek v domnění, že kletbě i čaroději unikneme. Ale velice jsem se zmýlil. Jeho krutost nás našla i zde a vím jediné, že si ji odvedl na náš starý hrad.” Odmlčel se a pokračoval. “Nedovedu si představit, jak by se ti mohlo podařit ji vysvobodit, ale dám ti na cestu všechno, co si jen budeš přát. Ty jsi nyní mou jedinou a jistě poslední nadějí.”

Král skončil své vyprávění. Zbývalo jen popsat, kde leží starý hrad. Netrvalo dlouho a Javůrek zjistil, že to místo zná.

Jako malý chlapec se jednoho dne zatoulal až na opačný konec lesa, než stála jejich chaloupka. Tam objevil podivné místo se starou zdí, jejíž ponurost mu trochu naháněla strach. Zvědavost mu nedala, aby se na ni doma nezeptal Jozefky. Ta jen odvrátila oči a víc se o záhadné hradbě nemluvilo.