|
4.
Na Javůrka nyní čekal jiný svět. Jaký asi bude, ptal se sám sebe. Má se ho bát nebo se má těšit? Bude tak krásný jako tvář, která ho omámila? A komu patří ten obraz? V hlavě se mu honila otázka za otázkou, ale nebyl zde nikdo, kdo by mu na ně odpověděl.
Javůrek chodil lesem křížem krážem. Nebloudil, vždyť tady znal každý pařez, každý kořen i každý potůček. Jen nevěděl, která cesta z lesa vede k jeho vysněné dívce, do níž se zamiloval.
Lesem teď prochází Javůrek zasněný,
láska ho provází, jde jako zmámený.
Mezi stromy slunce svítí do tváře,
les snad nemá konce, kdo cestu ukáže?
Chlapec teď má jen v srdci žal
a ve své duši trápení,
ve snech se zjevuje dívka, jíž miluje,
chodí a hledá znamení,
o kterém ví, že vede k ní,
kdo mu směr správný ukáže?
On se však nevzdává, láska mu dodává
jistotu, že to dokáže.
Přišel večer a Javůrek ulehl ke spánku. I zde, na měkkém mechu, se mu zdál sen o dívce s modrýma očima.
Ráno, když z tůňky nabíral vodu, aby žízeň uhasil, zjevil se náhle lesní král. Protože mu Jozefka o králi vyprávěla, hned ho poznal. Byl to jeho otec, a přeci ho nikdy nespatřil. Až nyní.
“Lesní král,” zašeptal.
“Ano, Javůrku, jsem to já,” odpověděl svým silným a hlubokým hlasem, “a také vím, že hledáš cestu za štěstím. Jsi moudrý, a tak ti malá rada postačí. Běž tam, kam chodí slunce spát, tam, kde před spánkem svou tvář v zrcadle shlíží.” Odmlčel se. “Teď nastav ruku a přijmi můj dar.”
Vložil chlapci do dlaně jeden kaštan a zmizel. Javůrek nestačil králi poděkovat, a tak jen zvolal:
“Děkuji ti, lesní králi, za radu i za dar.” Uložil kaštan do torničky a zamyslil se. Kam chodí slunce spát, věděl. Snad přijde i na to, kde svou tvář před spánkem v zrcadle shlíží.
Šel celý den.
Les zanedlouho pokryla tma a byl tu pouze měsíc, který Javůrkovi přál dobrou noc. Torničku s darem složil pod hlavu a usnul spánkem spravedlivým.
5.
Javůrka probudily až první sluneční paprsky. Protáhl si tělo, promnul si oči a tu si všiml, že se jeho tornička podivně hýbe. Opatrně ji pootevřel a nahlédl dovnitř. Ze tmy se na něho dívala dvě malá očička. Za chvíli začal z torničky vylézat i zvědavý čumáček, potom hnědá ouška a nakonec se vykulilo roztomilé štěňátko.
“Podívejme, co se nám tu vyklubalo,” zasmál se Javůrek a vzal štěně do náručí. Byla to taková malá kulička, která se mu v dlani hned stočila do klubíčka a usnula.
“Vítám tě na světě, drobečku,” řekl šeptem, aby pejska nevzbudil. “Ty jsi určitě ten dárek od lesního krále. Tak ti budu říkat Kaštánek. Souhlasíš?”
Štěně ze spaní tiše zavrnělo. Protože bylo velice malé a nožičky by se mu při chůzi ještě pletly, vložil ho Javůrek zpátky do torničky.
“Myslím, Kaštánku, že takhle to bude pro oba lehčí.”
Vydali se dál na společnou cestu. A než se slunce přehouplo na obloze, byla tornička stále těžší a těžší. Otevřel ji a zjistil, že jeho malý Kaštánek už není žádné štěňátko, ale skoro dospělý pes.
“Aha, vidím, kamaráde, že už můžeš běhat po svých.”
Postavil pejska na zem, ale ten hned začal šplhat zpátky.
“Kdepak, Kaštánku, žádné nošení. Teď jsi velký a můžeš běhat sám.”
Pejsek pochopil, že svého pána nepřemluví, a tak ho následoval po všech čtyřech, jak se na správného psa sluší.
Les byl tím nejlepším místem ke hraní. Kaštánek běhal a skákal, neustále se Javůrkovi schovával za stromy i do křoví a měl nesmírnou radost, když ho nemohl najít. To pak na něj odněkud bafl a Javůrek dělal, že se lekl.
Den jim utekl jako voda. Spánek volal, a tak nezbývalo, než ulehnout a vyčkat rána, které mohlo přinést mnoho nového.
S jitrem se vzbudilo nejen sluníčko, ale i dva přátelé, na které čekala možná krátká, možná dlouhá cesta.
Ani jeden z nich netušil, co na ně les chystá.
Bezstarostně si vykračovali a nepostřehli, že lesní půda pod jejich nohama podezřele měkne. Lehounký Kaštánek si pobíhal vesele kolem, ale těžšímu Javůrkovi se náhle začaly nohy bořit do půdy. Bylo pozdě, když si všiml, že klesá do nitra země. Bažina ho začala pomalu pohlcovat a Javůrek klesal stále níž a níž.
“Kaštánku, pomoc!” volal svého druha. Čím více se snažil z náručí bažiny vymanit, tím více se propadal.
Pejsek pochopil, že jeho přítel potřebuje nutně pomoc. Ale jak to provést? Kaštánek se točil dokolečka a rozhlížel se. Náhle mu do oka padla veliká a silná větev. To už byl chudák Javůrek po pás v močálu.
Pevným psím stiskem uchopil Kaštánek větev a vláčel ji k Javůrkovi. Byla moc těžká. Ale povedlo se a Javůrek, kterému už z bažiny koukaly jen ruce a hlava, se rychle chopil větve. Na jedné straně Kaštánek, na druhé Javůrek. Přetahování bylo nerovnoměrné, ale Kaštánek se zapřel packami a pevně držel. Javůrek, přidržující se větve, se pomalu soukal z bažinaté půdy. Kaštánek a jeho zuby silně zaťaté do dřeva zachránili přítele před utonutím.
Celý znavení klesli oba do trávy.
Poté, co se Javůrek omyl v chladné tůňce, mohl se společně s Kaštánkem vydat na další cestu.
Čas plynul a kraj lesa se rychle blížil. Netrvalo dlouho a před Javůrkem se otevřela neznámá krajina.
“Tak tohle je, Kaštánku, svět.”
Známý les i ranní slunce zůstaly za zády a vpředu jen cizí kraj, který Javůrka silně přitahoval. A nebyla to pouze touha po poznání neznáma, ale hlavně láska k dívce, o níž chtěl zvědět víc. Kde má však hledat tu, jejíž obraz mu v srdci uvízl?
Kaštánek poznal, že se jeho pán trápí, a tak se svojí hebkou srstí jemně otřel Javůrkovi o nohy.
“Vím, příteli, že se mnou sdílíš mé trápení a věř, že tvá přítomnost je mi oporou.”
Při těchto milých slovech Kaštánek bedlivě poslouchal s oušky nastraženými, aby mu ani slůvko neuniklo.
“Musíme dál na západ,” řekl Javůrek. “Najít místo, kde se slunce před spaním shlíží v zrcadle.”
Na této daleké cestě není už sám,
Kaštánka, přítele věrného,u sebe má.
Javůrek dobře ví, co dává v sázku,
kdopak mu odpoví na otázku?
Kde hledat má, kudy jít dál,
kde leží místo tajemné,
a tak hned poránu šlapou vstříc neznámu,
v krajině krásné, kouzelné.
...pokračování příště...
| 
