V království za mořem, uprostřed lesa na malé mýtince, stála chaloupka. Docela obyčejné prosté stavení, kde žila žena, jejíž jedinou společností byla její samota. Tu a tam jí k práci zazpíval skřivánek, jindy ji potěšil motýl, který přilétl, aby se napil šťávy z květu, jehož vůně ho na záhonek přilákala. Někdy přiběhla rezavá veverka pro mandličku z právě se chladících koláčků. Seskočila ze stromu přímo na okno, vyloupla z koláčku mandličku a hupky dupky zpátky na větev. Takový kousek ženu vždy rozveselil a to byla chvíle, kdy se i na její tváři objevil úsměv. Nikdy se na veverku nerozzlobila. Naopak. Ještě jí přidala nějaký ten oříšek navíc.
Lesní zvířátka byla její jedinou radostí. Nezapomínala na ně ani v období zimy. Ač sama neměla zásob mnoho, rozdělila se i o to málo, co měla. Dokonce se jednou před krutým mrazem skryli v teple světničky i srna s malým srnečkem a za kamny se choulil párek mladých zajíčků. Ti všichni byli jediní přátelé ženy, jejímž osudem měla být samota. A jak to tak v pohádkách bývá,… - ale nepředbíhejme.
Pod modrou oblohou zelený les, v mechu jí pod nohou mravenec lez, ruce v tůni chladí, když horký je den, kdopak ji pohladí, když má jen svůj sen.
Zvířátek pár a slunce žár
jsou její milí přátelé, nemá už skoro nic, co ještě přát si víc,
má jenom srdce zlomené.
Jednoho dne šla žena do města, aby zde prodala pár hrníčků a misek, jejichž výroba byla její jedinou obživou. Prodej se zdařil jako obvykle. Její hrníčky byly oblíbené dokonce i u vrchnosti, neboť obrázky zvířátek zdobící nádoby nebyly malovány pouze štětcem, ale hlavně srdcem. A tak se kolem hliněných misek a hrníčků zastavovali měšťané i dvořané, aby si vybrali ten nejkrásnější kousek s nejhezčími obrázky.
Dnes tomu nebylo jinak. Žena se vracela s prázdným košíkem a pár groši v kapse. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla malého drobného mužíka v roztrhaných šatech, který ji už od města sledoval. Došli sotva do poloviny cesty, když mužík přiskočil k ženě a jeho hlas zaburácel do ticha lesa.
“Dej sem peníze!”
Žena se lekla, až košík upustila.
“Ale já mám jen pár grošů, jinak sama nic nemám,” snažila se mužíkovi vysvětlit.
Ale ten byl neoblomný.
“Nedáš-li peníze, dáš život,” křičel chraplavým hlasem.
Žena dostala strach a nezbývalo ji nic jiného, než dát loupežníkovi své těžce vydělané groše. Už už sahala do váčku pro grošíky, když tu se znenadání celým lesem rozlehl šum, jako kdyby vítr pročesával listí. Ale na stromech se nepohnul ani lísteček. Najednou se odkudsi zjevil - sám lesní král. Lekli se oba - žena i loupežník. V plášti, který splynul s barvami lesa, a s holí, jejíž konec namířil na loupežníka, promluvil hlubokým a silným hlasem.
“Protože tys jako člověk nepoctivě žil, tvou úlohou nyní bude jen všem k užitku být. Cestou znaveným lidem posloužíš k odpočinku, drobné zvěři k úkrytu.”
A než se kdo nadál, proměnil se mužík v pařez. Obyčejný pařez, na němž rádi spočinou unavení lidé a v jehož kořenech naleznou úkryt mravenci, brouci, ještěrky a ostatní malá zvířátka. Žena padla na kolena a se sepjatýma rukama začala lesnímu králi děkovat.
“Mnohokráte děkuji za záchranu, lesní králi, a věř, že ti nechci zůstat dlužná. Řekni, co mohu já, prostá žena, pro tebe vykonat?”
“Vstaň, Jozefko,” oslovil ženu jménem, které tak krásně nikdo už dlouho nevyslovil.
V jejích očích postřehl údiv.
“Divíš se, Jozefko, odkud znám tvé jméno? Není nikdo, koho bych v tomto lese neznal. A mohl bych snad přehlédnout ženu, která se tak obětavě stará o můj les? Já tobě zůstanu navždy dlužen. Ale přece jenom bych se ti rád odvděčil. Není něco, po čem by tvé srdce toužilo? Pověz, Jozefko. A bude-li to v mých silách, tvé přání splním.”
“Po čem touží srdce mé, lesní králi, se nedá vyjádřit slovy. Jsem šťastná, že kolem mne žijí přátelé, kterým mohu být nápomocna, ale ...,” Jozefka se na chvíli odmlčela, “ale lidský hlas mi chybí. Někdo, s kým bych se smála nebo komu bych slzy utírala. Kdo by mi o svých snech vyprávěl a s kým bych se mohla já o svou radost podělit.”
Lesní král Jozefku bedlivě poslouchal a nakonec pravil:
“Poslyš mou radu. Jdi nyní domů a to, co v košíku doma nalezneš, opatruj.” Po těchto slovech zmizel tak nenadále, jak se objevil.
Jozefka nevěděla, zda se jí to jen nezdálo. Snad byla cestou znavena a na chvíli zdřímla v trávě. Vzala košík a šla domů.
Doma položila košík na lavici a tu si všimla, že není prázdný. Na dně ležel malý javorový lístek. Náhle si vzpomněla na slova lesního krále. Má opatrovat to, co doma v košíku nalezne. Že by se jí to opravdu nezdálo?
A tak otevřela truhlu a javorový lístek do ní opatrně položila.
Přišel večer a se sluníčkem se ke spánku uložila i Jozefka.
...pokračování příště...
|