Už můžu brečet?

Kolikrát prosila jsem

o tebe, o tvůj čas, o radu,

o každou minutu jenom s tebou?

Kolikrát marně?

Přestala jsem,

utichla frekvence

zoufalých výkřiků

uprostřed noci,

(jsou jako koťata,

dají se utopit,

když máš dost sil.)

Na dnešek ses objednal sám,

čas plynul a mně se téměř

chtělo smát, že už nebolí

marné sliby.

(zdálo se mi

to tak dospělé).

A pak jsi přišel,

dlouho jsme hovořili

(přibylo ticha),

o ničem

a pak o tobě

(poznala jsem

další z tvých jizev).

A někde mezitím

jsem ti stihla říct,

že už nejsem

tvoje starost,

že všechno zvládnu, a tak

.

.

.

A tys mě nechal lhát...

Tak dobrou

a pozdravuj doma,

zamykám dveře,

tak jako sebe

a najednou

jsou zase pryč

obranné zdi.