Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.3.
Taťána
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hrobce
Autor: zirael (Občasný) - publikováno 12.12.2005 (12:45:26)

Je možné, že sníh tehdy nepadal. Ale měla jsem ten pocit. Nebe viselo nízko nad prochladlou zemí a zdálo se, že sotva pár metrů od krajnic splývá s šedivou hmotou závějí. V těch místech se nalité mraky trhaly a vydávaly vlhké vločky anebo drobný déšť. Přemýšlela jsem, co by tomu řekla máma. Jedu narychlo, ale ne naslepo, a to mě omlouvá.

Na silnici mezi vesnicí Bříza a Roudnicí nad Labem se dostanu do smyku. O chvíli předtím v leknutí dupnu na brzdy a auto se rozletí po asfaltu v neladných otáčkách, až skončí bezpečně čumákem v sněhové závěji. Mě zachytil pás. Uvidím ji jako černou skvrnu na bílém pozadí, blatník ji odhodil daleko. Pomalu se brodím sněhem. Kočka je mrtvá, zelené oči doširoka otevřené, protáhlé panenky ještě rozšířené z leknutí nebo v děsu z umírání. Míco, řeknu jí a pohladím ji po kožichu na břiše, které mi odhaluje. Nikde žádná krev.

            Teplé slzy se mi slily pod bradou, kapou na kabát a v mrazu chladnou a vysychají. Nechci kočku pohodit, ale zem je zmrzlá a tělo by nepřijala, i kdyby se mi povedlo prodrat se závějí. Zahrabala jsem ji pod sníh. Co taky dělat.

 

Vyrůstala jsem v opravdu malé rodině. Věděla jsem, že kamarádi to někde mají jinačí: Čerstvé výhonky rašily na rodinných stromech a ty staré usychaly jakoby mimochodem, vědělo se o nich, víš – strýček František, to je ten fešný, zachmuřený muž na obraze v obývacím pokoji, je to tvůj předek, važ si ho, pamatuj si ho. Tiše dodají: Jsi krev jeho krve, jsi součást. Jsi článek.

            Kraj kolem Řípu je úrodný a plochý. Jezdívala jsem sem, až kam moje paměť stačí. Labe je široké a kalné, proud se zdá líný, skoro nehmatný, ale dětské tělíčko snese za minutu o mnoho metrů. Babička volá: Dej pozor! Děda volá: Vidíš? Teď to musíš dojít po břehu. Nemám než je – rodiče mojí mámy. A mámu, samozřejmě. Otec odejde – jsou mi čtyři – a svoje kořeny si vezme s sebou. Nemám žádného strýce Franze, ale moc ho chci.

   (Mami, proč nemám bratříčka? Magdička Válková má teď bratříčka.

   Protože nemáme tatínka, zlatíčko.

   A proč nemáme tatínka?)

 

Poledne před Štědrým. Na náměstí v Roudnici je vánoční trh, kdekdo na poslední chvíli nakupuje, co zbylo na pultech. Hřebíčkem zavoní svařené víno a stařík v převleku za Clause unaveně klepe zvoncem u kasičky na charitu. I nade dveřmi restaurace něco kovově klinkne. Polévku? Ano, děkuji vám.   

            Rozkládám si na kolenou mapu a pokládám prst: Hrobce. Nehezké jméno, páchnoucí zeminou. Hrobce jsou malé, skoro nic v nich není. Jen rezavé nádraží, domy stejné jak kostky stavebnice, velké zahrady, hospoda, telefonní budka. Zleva po proudu Labe přitéká Ohře, na východě roste Říp, veliké nalité prso krajiny. Na západě je těch prsou víc, Středočeská pahorkatina, jsou to ňadra nedospělých dívenek, kosé stoupání a ostrá bradavka vrcholu. Ale blízko, opravdu blízko je jen léto, kalná řeka a dlouhé, roztřepené lány pšenice, které se táhnou donekonečna.

Dítě si pamatuje málo nebo nic: místo věcí barvy, místo tvarů vůně. Místo slov pocity. Tenhle kraj je v mé paměti žlutý, vyprahlý a plný pachu suché trávy. Pocit pro něj jsem už zapomněla.

 

            Polévka, řekne číšník a s výrazem kabaretního kouzelníka ji staví přede mě. Jím pomalu, smutek a stesk polykám lžíci po lžíci. U vedlejšího stolu sedí muž, spíš chlap, a dívá se směrem ke mně, nejdřív nenápadně, potom docela. Věkem mezi čtyřicítkou a padesátkou, vysoké čelo anebo nízká pleš, neurčité světlé oči pod těžkými víčky a udělaná, silná ramena. Má před sebou dojedený talíř a půllitr s ouškem, který si už dvakrát nechal doplnit. Vždy, když se napije, mě zlatavý pivní odlesk uhodí do očí.

Sahám do kabely pro pouzdro na cigarety. Najednou vstane a nese se ke mně, vznešený muž–chlap, jeho paže a pěst mi vyletí obloukem vstříc. Z pěsti vyskočí plamének a připálí mi cigaretu. „Můžu si přisednout?“

               Chce se mi ho odehnat, ale řeknu jen „prosím“. Vrátí se ke svému stolu pro pivo, pečlivě si donese tácek a natáhne nohy pod stolem. Pohledem mě přejede a u tváře se zastaví.

   „Jedete z města, co? To se pozná, že jedete. Jste taková pěkná slečna.“

Říká to tiše, možná s nádechem k výsměchu.

   „To je pěkná určitě i vaše dcera. Tak v mém věku musí být, že?“

   „Mám jen kluka.“

Chtěla bych nějak upozornit číšníka, že chci platit, ale vybavuje se u pípy s nějakým kořalou.

   „A nejsem z města,“ lžu. Nějaký venkovánek se na mě vytahovat nebude. Ne dnes. „Jsem odsaď, kousek. Z kraje. Asi to neznáte.“

   „Co by ne. Jen povězte.“

   „Z Hrobec.“

Ani nezaváhal. „Díra, co? Pět čísel a psí bouda.“

   „Ani ne.“

  „Já jsem z Libotenic. Havránek se jmenuju, Josef.“

Mlčím.

   „A vy jste?“

   „Doubková Karolína. Od Škodovejch.“

   „Tak jo,“ podívá se na mě skoro něžně. „To je potom jasný.“

  

Selské rody roudnického okresu bývaly starobylé, početné a bohaté. Grunty se dědily z otce na syna nebo vyvdávaly s dcerami, když se rodičům zajistil na stáří slušný vejminek. Zakládaly se vinice a chmelnice, ovocné sady. Zakládaly se nové rodiny na výhoncích starých rodů, aby se zachoval majetek a posílila krev. Celý ten úrodný pruh černozemě, kde vykvetly i hrábě zapomenuté v poli, byl provázán neviditelnou a hustou sítí vzájemných vztahů jako drobnými kořínky pšenice…

…vyprávěl Havránek Josef. Trochu míň vzletně. Poslouchám a snažím se soustředit na řízení. Havránek sedí na sedadle spolujezdce, potahuje z červené startky a popel si odklepává do dlaně. Přemýšlím o tom, co řekl, než se mi tam narouboval. Co k neuvěření.

„Škodovi, to je starej rod. Už tady hospodařej tři sta let. Jen koukněte do matriky. Řikala jste Doubková? Takže tvoje máma,“ zapomene se a tyká mi, „tvoje máma byla teda za svobodna Škodová, dcera Antona a Anny Škodových z Hrobců, číslo 40. Já jsem Havránek, vnuk Josefa Havránka z Libotenic, číslo 15. A sestra mýho děda z čísla patnáct si vzala Tondu Škodu z čísla čtyřicet a dostala jméno Škodová, jenže za svobodna Havránková Anna, byla to vaše babička. Nekoukejte na mě tak zle, sestřenko. Vždyť jsme příbuzní.“

 

            Vždycky jsem chtěla strýčka Franze z obrazu v parádním pokoji. Chtěla jsem bratrance a sestřenice a tety a strýce. Cítila jsem to v dětství jako nějakou dávnou ztrátu. A teď se dovídám, že babička a děda mi je upřeli, moje pravé příbuzné, snad že si vystačili sami pro sebe, snad že se bratr a sestra rozhádali, a utajili mi tohohle člověka, který má být něčím jako strýc Franz, a zatím mi páchne hnojem a upřímností. 

   „Budete tam spát?“ přeruší mě nevědomky.

   „Kde?“

   „V čísle čtyřicet.“

   „Budu.“

Kývne, jak bych si u něj právě vymohla povolení. Ruka, do které si klepe horký popel, se ani nezachvěje.

Do Hrobec jsem přestala jezdit, když babička s dědou jen pár měsíců po sobě umřeli. Bylo mi tak deset, jedenáct. Máma v Hrobcích vyrůstala, ale mě už měla ve městě, spolu s prací, bytem a novým životem. Vrátit se nešlo. Zamčený barák se nechával dlouhé roky opuštěný. Máma tvrdila, že cizí lidi tam nechce a v důchodu to tady ještě užije. Nechala během let rekonstruovat koupelnu i vytápění. V létě jsme jezdívali na pár dní, hlavně uklidit a dát dům do pořádku na další prázdné měsíce.   

            Letos v létě se nejelo. Teď, na Vánoce, jsem se tam konečně vydala. Vytřít a uklidit, pustit dovnitř vzduch a vyvětrat ten starý, zamést prach a mrtvý hmyz. Otevřít okna a dveře toho kamenného pohrobka a vzpomenout na mrtvé. Připomenout si vlásečnice ukryté hluboko ve zmrzlé půdě, které i mě vážou.

Tělíčka můr a včel mi budou jemně praskat pod nohama. 

 

„Jsme tu.“

Auto nechám stát u plotu. Havránek se na mě nepodívá, zato si připálí další krátkou. Odemykám vrata a společně si prohlížíme dům. On vidí nově: Dvoupatrové stavení z počátku století, měšťanské, kdysi krásné. Teď ho hyzdí opadaná omítka a zpuchřelé okenní rámy. Já vidím skrze paměť: Stále týž široký vjezd, schůdky a vchod do domu, zadní zeď, kde se hrála počítaná s odraným balonem. Sníh milosrdně kryje, co v létě musí být nevzhledné plevelem a špínou.

Ve sněhu nejsou žádné šlápoty, ani nemohou být, ale stejně je hledám v neporušeném bílém. V nose mě štípne, až kýchnu. Otáčím se k Havránkovi. Ještě stále stojí u vrat a kouří.

   „Proč jste se mnou jel?“

Možná, že to zní vyčítavě. A co by ne.

   „Vypadalas jako z rodiny.“           

   „Aha.“

Chci ho poslat pryč. Přeju si, ať se otočí, zahodí cigáro, vyťape ve sněhu řádku stop, které se ztratí za rohem, a nikdy ať už ho nevidím. Vůbec nic nechápe. Chci ho poslat pryč…

…a neřeknu to. Vykročím k autu pro věci a dělám, jako že nic. Pozoruje mě a čeká, co bude. 

   „Pojďte se mnou, pane Havránek. Mám spoustu uklízení, ale když jsme se tak potkali, kafe si s váma dám.“

 

V domě to čpí. Sotva vstoupíme, dá se do mě třas – chlad je tu cítit víc než venku. Nevětrané místnosti páchnou plísní, přestože vzduch je zde překvapivě suchý. Vyjdeme do patra, chci Havránka usadit do parádního salonu. Jakmile dosedne do křesla, zvedne se z polštářů oblak prachu. Sípavě se rozkašle.

Pod schody najdu po paměti pojistky, nahodím elektřinu a regulátor topení nastavím na maximum. Už je to víc než rok, co jsem tu byla naposled. V kuchyni vybalím jídlo a podívám se, co zbylo ve spíži. Zbytky koření, plesnivé marmelády, prázdný sáček na mouku, cukr a sůl. Z police beru dva hrnky a sypu do každého po lžičce nescafé. Voda je na vařiči hotová hned, zalévám s ní vonící granulky. Může se cukr zkazit? Na špičce prstu chutná sladce. Dám si dvě lžičky.

   „Cukr?“ volám nahoru do patra.

   „Ne!“

Stojí u okna a dívá se skrz záclonu do sadu. „V létě to musíš dát prořezat.“ Stavím hrnky na stůl, jemně ho odstrkuju a na škvíru okno otvírám – o moc větší zima už tu nebude, ale čistší vzduch ano. Zvířený prach je v jasném světle dobře vidět. Bojím se nadýchnout, abych si těmi vzdutými chuchvalci neucpala plíce. Za mnou něco vyprskne.

   „Co to je?“ vzteká se a odstrkuje hrníček. „Turka nemáš?“ Krčím rameny. Čekám, kdy v břiše ucítím první třepetavé chvění vzteku, ale nedostavuje se. Sedíme proti sobě, oba směšně navlečení, vyptává se mě na dům a co se všechno musí udělat. Já ucucávám kafe, hřeju si prsty o teplý hrnek. On už zase vykuřuje a odklepává popel do obráceného porcelánového víčka od cukřenky. I to mě nechává klidnou. Čas míjí.

   „Karolíno.“ Oslovuje mně nezvykle plným jménem. „Říkalas, že sem jezdívala hlavně tvoje máma. Proč nepřijela?“

 

Měla jsem šťastné dětství. Důkaz, že i v neúplném manželství lze dobře vychovávat děti. Chyběl mi sourozenec k hrám a spiklenectví, ale tenhle nedostatek později nahradili kamarádi. A že malá rodina? Srovnala jsem se s tím časem. Máma se podruhé nevdala a říkávala mi: Ty seš moje zlatíčko. A hladila mě.

            Na vysokou jsem odešla do jiného města, kvůli sobě, ale trochu i kvůli ní. Malicherná vzpoura poutům. Přes týden mi nechyběla, ale na víkendy jsem dojížděla pravidelně. Věděly jsme o sobě. Vracela jsem se ráda. Před rokem mi to řekla – docela klidně. Pár dní předtím, než odešla, jsem v nemocnici seděla u ní a ona mi věcně vypočítávala, co je třeba zařídit a v jakém pořadí, pohřeb, byt, dědictví. Musím k notáři s rodným listem, on potom vyřídí zbytek.

   „Nevím, kde ho mám,“ říkám omluvně.

   „Odvezla jsem ho před lety do Hrobec. Bude v salonu mezi papírama od domu. Určitě tam jeď, ano?“ Dívala se na mě, jako kdybych měla vstát a jet pro něj hned. Jako kdyby ode mě něco čekala.

            Co jsem mohla říct Havránkovi Josefovi? Jen co dokážu.

   „To je mi líto,“ řekne. A pokývne hlavou, jako by to čekal.

   „Mně taky.“

Ticho je kolem i v nás.

 

               „Měli bysme s tím hejbnout.“

Havránek je zase na nohou. Za zády si protahuje svalnaté paže, až to lupe v kloubech.

   „Pane Havránek–“

   „Co, Kájinko?“

Tohle je už trochu moc.

   „Já to tady vezmu do ruky raděj sama. Jsem na to zvyklá, půjde to ajn cvaj.“

   „Ále…“ Stojí dál jak svatý na mostě. I rukou mávne, levou. Pravou tahá další z krabičky. 

   „Půjdu vás vyprovodit. Pojďte.“

   „Karolíno! Nebuď,“ zadrhne směšně, „nebuď pitomá. Já jsem celej rozsedělej, tak pozdě už práci doma neurvu, tak co bych nepomoh? Stejně to tvý rodině dlužim.“

   „Jak to?“

   „Moje máti vykládala, jak na ni byli tvý prarodiče hodný, jak si jako děcko mohla vlézt do sadu a natrhat jablek, kolik chtěla. To bylo ještě ve čtyřicátejch,“ dodá nelogicky.

   „Od nás ze sadu?“

   „Však. Ty nejsladší až od pole.“

   „Říkalo se u nás, že ty jsou dobrý leda do závinu.“

Odmlčí se. Zamne si nos hřbetem dlaně.

    „Podívej, třeba si mysleli, že to chtěj u Havránků do štrúdlu, ne?“

A je to. „Vy jste komik, pane Havránek.“ Kdysi trhaná jablíčka mi zanechaly divný úrok. Vzdávám to.

   „Vysavač je v autě, kýble a hadry pod schody.“  

           

A tak cídíme. Vytíráme. A vysáváme. Vytáhnu si menší koberce na zahradu, přebrodím se závějemi k plotu a tluču do nich metlou. Vypadá to, že prachu je do nich vsáknuto nekonečně. Kolem šesté večerní máme skoro hotovo. Obě patra: Já vyleštila spodní kuchyň a obývák, on nahoře ložnici a salon. Zbývají schody. Jsme ztahaní, jak kdybychom kopali výkopy. On má sil víc. Usadí mě do kuchyně a schody udělá sám. Měla bych se bránit, ale neudělám to. Místo toho skočím do hospody a vyprosím tam balíček pražené kávy. Ať má toho turka.

   „Dojedu si domů pro ňáký věci a zase přijedu,“ oznamuje mi, když mu nesu hrníček. Vrátím se pro klíčky a dám mu je. Napadne mě, proč to dělám, vždyť je to vlastně pořád cizí chlap. Ale ne už tak cizí, namítám si. Sednu si v pokoji do křesla, dívám se do sadu. Kdysi sem chodívali ozobávat padančata bažanti z pole. Je to dávno. 

           

            V sadu je tma. Chtělo se mi ven, dům mi byl při čekání na Havránka najednou těsný. S baterkou v ruce si otevřu branku a pomalu procházím v závějích úzkou alejí. Holé stromy vypadají v umělém světle nezvykle, jakoby překvapeně. Na okrajích světelného kužele se natahují větvičkami do bezpečné tmy.

            Myslím na mámu. Proč odvezla tak důležité doklady sem? Pátrám v paměti, kdy jsem naposled potřebovala rodný list. Asi když mi dělali občanku. To se mnou vyřizovala ona. Napadá mě, že ani nevím, jak vlastně takový rodný list vypadá. Bude tam, kolik jsem při narození vážila? A měřila?

            Po půlhodině jsem promrzlá na kost. Vracím se a vzpomínám, co říkala – v salonu mezi papírama od domu. Salonu jsem se jako malá bála, snad že byl ze všech pokojů nejtemnější. Ani teď mi tu není volně. V zásuvce leží na vrchu svazek dopisů, úhledně svázaných provázkem. Nevím, kdo komu je psal, všechno v nich je historické, časem uzamčené, ale přesto mi to nějakým způsobem náleží. Alespoň tak se mi to jeví.  

            Docela dole je zachovalá složka nadepsaná máminou rukou. Karolíně. Uvnitř najdu nákresy pozemku a domu, notářský odhad jeho hodnoty a svůj rodný list. Čtu si v něm jména a čísla a data. A taky si čtu: Osvojená dne toho a onoho.

            Osvojená.

            Podlaha v salonu je parketová, lety zašedlá a na mnoha místech prochozená. Prohlížím si ji pozorně. Co taky dělat.

 

            Dvě cizí rukou vyplněné kolonky (Otec: Neznámý, Matka: Neznámá), datum, které mi napovídá, že mi byly tři měsíce, když si mě moji adoptivní rodiče odvezli z kojeňáku. Možná to vysvětluje, proč potom otec odešel. A možná taky ne. 

   Proč nemám bratříčka?

   Protože nemáš tatínka.

   A proč nemám tatínka?

   Protože nemáš ani maminku.   

V první skříni, kterou otevřu, je několik letitých kožichů, plných molů a prachu. Pod rukou se nerozpadnou, ale lepí se na zpocenou dlaň. Nejsou moje… V polici nahoře jsou staré klobouky. Dole zpuchřelé střevíce. V čích tanečních je pošlapali? Je to jedno. V cizích. Druhá skříň je také plná šatů, jenže pánských. Kravaty a pásky visí po straně. Dokonce pouzdro na vizitky je tady položené, to asi Škoda Antonín, číslo čtyřicet. Nebo číslo patnáct? Havránek se jmenuju, Josef. A vy jste? Vy jste?

Samota má pevný stisk.

           

Dělám večeři. Dokumenty jsem si uložila do kabelky a stůl srovnala, jako byl dřív. Až Havránek přijede, řeknu mu to a pošlu ho domů. Potom to tady zamknu, odjedu a dům prodám, ať ho bude chtít kdo chce. Krev je krev. Jenom ta moje je jak voda. Auto se vrací a světlomety vyhánějí koruny stromů ze tmy. 

   „Voní to dobře!“ slyším Havránka už od schodů.

   „Jen nechte, třeba to ještě připálím.“ Dívá se divně, asi je mi něco znát na hlase. Potom se nacpe se k plotně a čichá k hrnci. Na stůl postaví dvě láhve plné zlatavé tekutiny.

   „Tady máš jablečný víno od nás. Dáme si to k jídlu. V autě jsem ti nechal ještě basu, abys měla do města.“

   „To jste nemusel.“

Povídáme si. Posadí se mi za záda na tvrdou kuchyňskou židli a kouří do okna. Stáhnu hořák pod hrncem a jdu si taky pro cigaretu, proč ne – jen ať si má nová identita nechá staré zlozvyky. Když šmátrám v kabelce po pouzdru, zavadím o papírovou složku. Už nechci brečet.

                 V kuchyni se mísí ostrá vůně mrazu, pach jídla a dusný cigaretový dým. Přijmu od Havránka skleničku vína, dokonce si s ním připiju na tykání.

    „Pověz mi, jak se vám tady žije?“

Nadechne se, jako by se chystal vyprávět půl života. „Dobře, jak se dá.“

   „Co ten tvůj kluk? Co rodiče?“

   „Kluk už je odrostlej a z domu. Mámu mám na Vysočině, vdala se tam, ale táta umřel, když jsem byl malej, babka a děda jakbysmet. Máma teď bydlí v malým bytě na sídlišti.“

   „Že se jim odtud chtělo?“ podivuju se. „Říkal jsi, že jste z Libotenic. Selské rody, grunty a tak podobně.“

   „Když mý mámě bylo deset, tátu jí komunisti zavřeli za řeči proti kolektivizaci a že měl nejvýnosnější hospodářství v kraji. Ze statku udělali JZD, babičku s malou mámou posadili na vůz s nábytkem a vystěhovali na Vysočinu. Děda umřel v kriminále, babička na žal.“

   Tak proto mi moji prarodiče tolik zatajili. Zůstali v kraji, i když jim nejbližší příbuzné vyhnali na druhý konec země. Za bratra v kriminále se někdo stydí.

   „Takže ses narodil tam? Myslela jsem–“

   „…odkuď znám ty rody, ta jména. Četl jsem si v matrikách, když nám v restituci všechno dali zpátky. To víš, chceš se podívat, kdo z přízně na tvojí mámu a na tebe celý ty roky sral.“

           Nejsem Škodová... Ale hanba mi je.

   „Je mně to jedno,“ natáhne do plic kouř. „Už. Nikdo mně nic neudělal, mně osobně.“

   „Takže jste se z tý Vysočiny vrátili?“ 

   „Máma to nedokázala. Nenávidí ten panelák a přitom je na něm závislá. Ze statku jí odvezli v desíti, nic neumí. Je už stará.“

   „A ty to dokážeš? Taky přece…“

   „Dělám, jak to jen jde. Mám tuhle půdu v nohách, nemůžu jinak.“

Vstanu a nedokouřenou cigaretu vyhodím z okna. Zažhne ve sněhu a zhasne. Otočím se k Havránkovi Josefovi, sedlákovi z udělání. Měl to v životě o hodně těžší než já, ale je mi cizí tak, že na soucit nemám právo.

 

            Přijela jsem, abych se nějak smířila s mámou. Nic velkýho, jenom že už není. Rozloučení a uzavření, tlustá čára. Jenže tahle čára je ještě tlustší než smrt. Dnešek se zahustil jako sirup a uvízlo v něm víc, než se dá zvládnout. 

    „Musím ti něco říct.“

            Upírá na mně bledé oči a čeká.

   „Dneska ráno jsem přejela kočku,“ říkám, abych něco řekla. „Černou.“

Vstane a dolije skleničku mně i sobě. „To se stává.“ Dívá se, jak najednou nemůžu snést tu hru. Dlouho nic neříká. Potom přece. 

   „Kapr se u nás nejí, ale zítra dělá žena k večeři hovězí řízky. Měl bych tě jako novou příbuznou doma ukázat. Přijdeš?“ 

Řeka, líný proud. Nese, až kam unese. A já to musím dojít po břehu. Sama?    

  

   „Přijdu.“

 



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář kreuz - 12.12.2005 > To už je mnohem lepší. Minimalismus, ale moc pěknej. Jen si nejsem jist tím "čtenář ať ví". já bych tohle zrušil. Ale nechám na tobě. **********hrobcekřížejablečňákžebřiňák
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 12.12.2005 > Ej, skvělé, lepší než všechny předchozí!
S minimalismem ať všichni dají pokoj. Kupříkladu tohle je prostě skvělá povídka.
Zkušenost s poezií se zúročuje v přiléhavých metaforách, k tomu pár intertextových narážek, krásně vykreslené prostředí..:)

(Občas bych šetřil majuskulemi - po dvojtečce bez uvozovek; "babička volá Dej pozor" bych psal s čárkou a malým písmenem - a též bych šetřil takovým tím "pomyslím si" apod., aby byl text ještě hutnější.)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 12.12.2005 >
Doporučil 
<reagovat 
anae (Občasný) - 12.12.2005 > poctivá práce, jen psychologicky by to chtělo ještě trochu víc propracovat (subjekt. názor) .... risk? jen to nechápu ...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 12.12.2005 >

dle mýho - próza na vysoký úrovni, dost vysoký na to, abych v hodnocení zohledňovala pár drobných detailů, který mi trošku nesedly (občas z textu lehce vyčnívá Hra se slovy - např.: "je červenec..., je vedro..., je roztékající se asfalt" - je asfalt - to už se mi zdá malinko násilný, ale třeba se zrovna tohle někomu může zamlouvat) 

 

potom mi do kultivovaný vnitřní řeči nepasujou vyžahnutý lahváče

 

ale, jsou to jen smítka, kdo ví, jestli vůbec stojí za řeč :)


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
tichotam (Občasný) - 12.12.2005 > Skvěle se čte, forma supr, jazyk pěkný i osobitý a vůbec žejo... Dokonce bych řekl že ta forma je lepčí jak u těch minulých, že zní nenuceněji.

Ale obsahově je to strašnej doják... Konec postavený na tom, že se béčko nezavrší hojně (o slova hojit) naznačovaným sblížním krásky a "chlapa", ale popřením tohoto sblížení... je jen o trošku dražší, než by byla ta levnost. Čtenář je usvědčen pointou povídky na základě předpokladu autorky, že čte se slzou slasti na nose v očekávání tolik touženého happyendu... Zklamané očekávání je zklamaným očekáváním čtenáře, který si od textu nic literárně nesliboval, krom umění podat mu textem onu slzu slasti, byť na konci proměněnou v slzu dojetí. S oběma slzami jsem se málem přistihl sám, což mě dopálilo, a tak ti to tady teď pěkně píšu, abych se vyzpovídal literárnímu bohu.
<reagovat 
Emmet_RAY (Občasný) - 12.12.2005 > "To nebylo tak, že bych jela naslepo. Naopak. Jela jsem s očima otevřenýma, ušima nastraženýma, napjatá jak drát, drátek, perko v hodinkách. V tom horkém dni to byl nerozum, ale co naplat, musela jsem jet. Čtenář ať ví, že je mi dvacet sedm let, mám čerstvě po promoci a na konci téhle cesty je cíl, který mi i teď, po hodině jízdy, připadá směšný. To ještě není konec, budu mluvit také o rodném kraji, příbuzných a krvi, také rodné, anebo možná rodinné. Krev je krev a voda to není."

nemám tyhle přímé promluvy ke čtenáři rád, pokud nemají skutečný význam - tady jsem pochopil, že jsou zde jako jakési stupňování, ale ta formální funkce je tak mizivá, že to neberu.

"Od pneumatik se táhnou dvě široké stopy, jako by je někdo na asfaltu vyznačil štětečkem obří černé řasenky."

no... ten obraz jaksi... ;-) ale jo, jakási "ženská imaginace" - řekněme obraznost pomocí symbolu ženského těla, ženských věcí.. vyznívá mi to komicky a to si už vůbec raději nepředstavuju, jak by to dopadlo, kdyby se o to někdo pokoušel v chlapské rovině :)


"„Tak abysme se do toho pustili, co.“
Pokud jsem na konci čekala otazník, nebyl tam. Můj nový příbuzný odstrkuje židli, vstává a vypadá, že má snad v plánu začít okamžitě leštit podlahu, ne-li raději rovnou vytrhávat prkna. Vztek se ve mně konečně vzedme, ale cestou nahoru do hrdla se mění v lítost, a ještě později v rezignaci. Vzdávám to."

tyhle drobný ťuky jsou tam často a líbí se mi, je to reálný. Tedy aspoň pro mne - se mnou si "taky", když člověk ví jak na to, dokáže hrát jak s loutkou.

no, ale to jsou jen deatiličky, to píšu jen tak

shrnul bych to asi takto: máme tady věc, která je napsaná dobře, ale v podstatě je o hovnu, v podstatě je dost laciná, v podstatě v ní vlastně vůbec nic není
(v podstatě souhlasím s tichotamem, akorát já jsem se se slzou nepřistihl)

a to já už si radši přečtu stylisticky špatnou povídku, která mne dostane, než "profesionálně" odvedenou věc, která mi ani necukne obočím

takže posuzuju-li to podle tohoto svého požadavku, tak jsem od tebe vlastně horší prózu ještě nečetl

ale časopis si to zaslouží, kdo ví, kolik měsíců si Totem počká, než sem dorazí povídka aspoň podobné úrovně

a je hezké, že sem ještě píšeš









<reagovat 
veršoun (Stálý) - 12.12.2005 > už jsem měl strach, že z Havránka uděláš jejího otce, to bys to pak musela navléct na řeckou tragédii a bůhví ... :o) , ty lahváče to má MiKa pravdu, škobrtl jsem tam taky, a dřív než jsem četl její poznámku, trochu jako by tam byla atmosféra od Urbana z období Hastrmana ? (tedy ještě v dobrém období) ... ční to tady hodně nad okolní prózu
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
MiKa (Občasný) - 12.12.2005 >

já se ještě vracím - nesouhlasím s tichotamem - jako čtenář jsem neočekávala happyend - ale je pravda, že proporčně jsem vzhledem k dlouhýmu nájezdu -- (ale proti němu nemám nic, koresponduje s melasou dusnýho letního dne, s grunty, rody nebo aspoň touhou po nich) - očekávala jsem prostě temnější turning point, odkryté tajemství rodu a zjištění, že vypravěčka je "jen" adoptovaná mě trochu zklamalo - asi jako když se po parném dni má dostavit velká bouřka a ono se jen nasucho zableskne -- ale na druhou stranu proč ne?

 


<reagovat 
 veršoun (Stálý) - 12.12.2005 > MiKa> to je ale přeci největší hrob internetových spisovatelů, přeexponovaná zápletka a nezvládnutá vývrtka do pointy, to po ní nemůžeš chtít ... a kdybys chtěla jak říkáš temná zákoutí = vesnické drama, tak to je požadavek na trochu jiný rozsah, než je povídka .. ha
<reagovat 
 tichotam (Občasný) - 12.12.2005 > MiKa> neříkal jsem, že každý čtenář očekává happyend, ale že ta pointa je vystavěna na předpokladu takového čtenáře. je tamzklamání očekávání... a to očekáváí je ten čtenář. Ne ty, milá MiKo :-)
<reagovat 
 MiKa (Občasný) - 12.12.2005 > veršoun> možná máš pravdu - jen se tak nad povídkou zamejšlím - ono ale temný vesnický drámo stačí i jen naznačit, nemusí být kdovíjak rozvedeno, pak by se vešlo i do povídky, ale nepřu se  - rozumím tomu, co říkáš
<reagovat 
 MiKa (Občasný) - 12.12.2005 > tichotam> drahý tichotame, stejně s tebou nesouhlasím :)  ať tak či tak, je to na zdejší poměry hodně nadprůměrná záležitost
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 12.12.2005 > Ta řasenka je právě super.

A ono opakované "je" - taky mi trochu nesedlo.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 12.12.2005 > Jonáš> řasenka by byla super, kdyby ten obraz odpovídal reálnýmu stavu, jaký nechávaj gumy v létě na silnici

"Od pneumatik se táhnou dvě široké stopy, jako by je někdo na asfaltu vyznačil štětečkem obří černé řasenky." - tohle tomu, troufám si tvrdit jako člověk, který používal jak řasenku, tak auto, neodpovídá

<reagovat 
 Jonáš (Stálý) - 12.12.2005 > Václav Mráz> Já si to dokážu docela dobře představit.
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 12.12.2005 > Jonáš> no já taky, ale řasenka dělá úplně jiný stopy
<reagovat 
 tichotam (Občasný) - 12.12.2005 > Václav Mráz> Já myslím, že zásadním faktorem v této věci je vzorek použitého automobilu...
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 12.12.2005 > tichotam> já hlavně myslím, že tato věc není zásadní věcí pro hodnocení textu ;-)
<reagovat 
Lyryk (Občasný) - 13.12.2005 > A taky: „Tvůj rodný list. Asi jsem ho nechala s ostatníma papírama v Hrobcích. Podívej se po něm, bude důležitej.“

//dospělá žena žijící takřka samostatně se bez rodného listu neobejde; myslím, že je to celé pak logicky na vodě; rodný list při výměnách občanky, pasu a jiných příležitostech je naprosto nezbytný a v těchto situacích je osoba nezastupitelná; nemluvě o tom, že člověk není normálně bez zájmu o tento důležitý doklad až do dospělosti; nijak zvlášť mne nenadchla ani forma;
<reagovat 
 Emmet_RAY (Občasný) - 13.12.2005 > Lyryk> to bych jí zrovna nevytýkal - v textu je to zohledněno celkem slušně: "Pátrám v paměti, kdy jsem naposled potřebovala rodný list. Asi když mi dělali občanku. To se mnou vyřizovala ona. Napadá mě, že ani nevím, jak vlastně takový rodný list vypadá."

rodný list při výměně občanky vyžadován není, stačí původní občanka, je-li ještě v době výměny platná. Bez rodného listu se skutečně dá od 15 až do 27 (věk hlavní postavy) obejít.
<reagovat 
Lyryk (Občasný) - 13.12.2005 > teoreticky snad, ale je to velmi nepravděpodobné; nemyslím, že by se kdokoliv s problematickou mminulostí o tak základní doklad v dospělé samostatnosti nezajímal;
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 13.12.2005 > No jo. Jiný autor, jiná měřítka.
<reagovat 
mefisto (Občasný) - 13.12.2005 > hutné... plynulo
Body: 5
<reagovat 
zirael (Občasný) - 13.12.2005 >

Houpám se na oprátce, kterou jsem si sama upletla. Tak dlouho jsem svoje minulý texty šroubovala do temných nálad a šokujících point, až je to ode mě vyžadováno jako norma:-) Ne, to přeháním... a dovolím si pár poznámek.

Tahle povídka byla psána "na zakázku" pro Listen na téma "rodinné vztahy". Tedy téma mně dost vzdálené... - jak se ukázalo, když jsem v době uzávěrky neměla ani půlku. Ale dodělala jsem ji - jako formální cvičení a taky že jsem si chtěla vyzkoušet trochu jiné psaní. Ten minimalismus (jak někdo řekl hezky) a nuda (jak někdo řekl ošklivě) byly tedy do značné míry záměrem.

 

Výtky přijímám všechny (k formálním věcem určitě, k obsahovým se sebezapřením :-)

Krom jedné, Václave: v řasence není žádná ehm ehm ženská imaginace, ale prachsprostý konzum - zahlídla jsem někde reklamu na auto se sloganem zaměřeným na ženy a "od pneumatik se táhnou dvě široké stopy, jako by je někdo na asfaltu vyznačil štětečkem obří černé řasenky". :) (btw. seber nějaké dívčině řasenku a jezdi s ní na plocho po papíru. fakt to tak vypadá.)

 

Dík všem za konstrkritiku.


<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 13.12.2005 > Ale s tím minimalismem to je nesmysl. Když je něco krátké a hutné, není to ještě minimalismus.
<reagovat 
maxima gali (Občasný) - 15.12.2005 >

z prózy, čo čítam, je to viac než dobré, ale tiež mi tam občas niečo vadí... je to tak napoly medzi rozbehnutou lyrikou a medzi psychologickou zápletkou, mám radšej veci vyhrotené na jednu, či druhú stranu...

takže 4-5, ale od niektorých 4 lepšie


Body: 5
<reagovat 
protěž (Občasný) - 19.12.2005 > Líbí se mi to, velmi dobře napsané. Není doják jako doják.
Doporučil 
<reagovat 
Garrett (Občasný) - 19.12.2005 > Výborné a čtivé a nutící k zamyšlení nad tou bídou lidské existence :) Jsem náročný čtenář v tom smyslu, že jen málo co mne dokáže zaujmout, ale když už se tak stane, odpustím i drobné menší nedostatky, za které se mnozí "kritici" na autorech tak rádi vozí! Začal jsem číst... a najednou byl konec! Ani jsem si nestačil všimnout, zda tam nedostatky byly! Chválím a smekám! :)
Body: 5
<reagovat 
annandale (Občasný) - 26.12.2005 > Taktez smekam, je to profesionalne odvedena prace a nemyslim si, ze je nutno kritizovat kazde vychyleni od vlastni predstavy. Je dobre vedet kdy prijmout veci tak jak jsou a respektovat videni druhych. Tim chci rict, ze napr. brat si na paskal prirovnani rasenka-otisk pneumatiky je podle meho nevecne a az pod uroven malicherne, slepici.
Taktez "Ctenar at vi..." poprve me to trosku prekvapilo, ale proc ne... at je to autoruv styl, neni to v tomto textu ani spatne, ani dobre.
<reagovat 
annandale (Občasný) - 26.12.2005 >
Body: 5
<reagovat 
Luk Malér (Občasný) - 9.1.2006 >

xakru zas sem se někde flákal....

jo proč ne - dokonce mě překvapilo, jak mam radši votřískaný a málomluvný texty, že mě tohle zaujalo, jasně rodina musí držet pohromadě, ať levoboček či pravoboček ... a každej rád někam patří... jo jo a navíc každej ví kuůlový proč tu je a s kym všim si za tim musí jít.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zirael (Občasný) - 10.1.2006 > přepracováno.
<reagovat 
Kostka (Občasný) - 26.2.2006 > Poslechni, ta implantovaná expozice mi tam najednou nějak nesedne, je příliš narafičená. Nepotřebujeme vědět, jak ta osoba vypadá či co by o ní řekl náhodný pozorovatel. A rozhodně nepotřebujeme vědět, čem je v kostce tento příběh, čtenáři, než jej začneš číst. Takováhle "hlava", obsahem i formou, sem podle mého nesedne.

Já nevím - jestli jsi potřebovala nastavit povlovné ("minimalistické", jak se tu někdo hádal?) tempo hned zkraje, aby byl ´žánr nepochybně dán´? To vůbec není třeba, naopak. Líbil by se mi ten kontrast, když by celá věc začala přejetou kočkou a slovem "Smyk." To je dobré slovo pro začátek. (I když se mi subjektivně vůbec nelíbí v kontextu divná hříčka "smyk - šmik".)

Jinak je to moc dobrá povídka (a na "zakázkovou práci" ještě lepší!), to jsem tu vlastně ještě nenapsal.
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 26.2.2006 > Kostka> máš dobrej postřeh! už jsem si toho taky všimla, jak se to tam nehodí, předělávám komplet první tři stránky, budu si s tím ještě hrát. čas na to naštěstí mám:) dík.
<reagovat 
zirael (Občasný) - 24.4.2006 > final version
<reagovat 
Regio (Občasný) - 29.4.2006 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Čtenář - 5.5.2006 > Průjem slov,slohovka z pátý třídy za hovno. Kolik těm volům nahoře platíš,možná máš jen velký kozy. Nezapomeň napsat kde ten blábol uveřejnili
<reagovat 
zirael (Občasný) - 5.5.2006 > cože? ééé... toono?:)
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 6.5.2006 > ajvaj, tady bylo nějakému "hrdinnému" uživateli hodně ublíženo..;)
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 11.5.2006 > člověk hodnotí horkou letní povídku, a ona mu postupně zmorfuje..:)
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 12.5.2006 > Jonáš> mně se nechtělo to vkládat znovu, že to bude vypadat jako samožerskej tah na déčka... zima, léto, ale obsah zůstává;)
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 24.5.2006 > Kopce a kopečky přirovnané k ňadrům.. zvláštně hezké, a navíc od dívky bych nečekal takové bukolické přirovnání

účelovou a trapnou antikomunistickou vložku, kde jejich údajné (a nevinné) oběti hovoří, jak byly šestkrát mučeni a třikrát popraveni jsem přeskočil. Ono to bývávalo zpravidla trošku jinak, statkářské i stranické poměry znám navzdory svému věku až příliš dobře, anžto jsem se pohyboval v obou kruzích. A v neposlední řadě, jak vůbec ti sedláci k půdě přišli? A komupak ta půda patřila původně? Když jsme u toho kdo komu má co vrátit a kdo komu co ve skutečnosti ukradl..
ovšem co je právo a co zločin určuje vítězná strana.. ..ve společnosti stejně jako na nejmenovaném literárním serveru (poznámka platí jistému nicku výše)

A krajina kol velkého ňadra - Hospozín, Radešín.. kámoš tam má chalupu, bývalý statek se špýcharem..

literárně se mi to nechce pitvat, je to čtivé, dýchá z toho kraj i mezilidské vztahy a poměry, jak je znám ze skutečnosti, proto je příběh uvěřitelný a to stačí

a také mám v oblibě obrazné pasáže, kupř:
"..zamést prach a mrtvý hmyz. Otevřít okna a dveře toho kamenného pohrobka a vzpomenout na mrtvé. Připomenout si vlásečnice ukryté hluboko ve zmrzlé půdě, které i mě vážou. Tělíčka můr a včel mi budou jemně praskat pod nohama.
"


a v neposlední řadě za tu přejetou kočku...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 25.5.2006 > Vihar> ta vložka nebyla cíleně antikomunistická, spíš taková bilanční + měla líp vystínovat postavu Havránku. k té půdě a znárodnění a vůbec: vycházím z autentickýho vyprávění mýho dědy, kterej odtud pochází, a z memoárů p. Havránka, kterej lovil v matrikách a dával dohromady historii rodu H. kolem Libotenic a přilehlejch vsí. jakkoliv je to napadnutelné: myslím si, že hospodaří-li někde rodina třeba 300-400 let, a přijde-li pak někdo a ve jménu kolektivizace jim všecko sebere, někoho pozavírá a někoho vyžene, pak je to krádež a zločin.
<reagovat 
Vihar (Občasný) - 29.5.2006 > Němci hospodařili v sudetech více, než 300-400let a sudetenlandsmaschaft používá stejné argumenty, jako je ten tvůj.
Znárodnění/vyvlastnění samozřejmě není krádež a zločin, ani morálně, ani právně, ba naopak je jedním ze základních demokratických principů od doby Periklovy. Ostatně, kdopak z demokratů dávno před komunisty vyvlastňoval církve a šlechtu, aby omezil jejich totalitní feudální moc? :o) A komunisté včetně bolševiků typu Klementa Gottwalda se v Čechách a na Moravě chovali ke svým třídním nepřátelům povětšinou relativně velmi slušně. Mnohdy slušněji, než se chovali za první republiky kapitalisté a statkáři k dělníkům a čeledi, což lze doložit mnoha příklady a svědectvími a to dokonce z řad nejzavilejších antikomunistů. Proto také komunisté dopadli, jak dopadli. Není radno živit nesmiřitelné nepřátele na úkor vlastních potomků.

Ostatně, rozumnější sedláci znalí mezisedláckých vztahů a poměrů v rodinách sedláků, družstva povětšinou zakládali sami a byli velmi rádi, když jim po válce komunisté nepřipomínali předválečnou zadluženost jejich statků a hrůzné životní podmínky čeledě, bez které by sám statkář s rodinou ani nezasel, natožpak sklidil a naopak při družstvu vybavovali strojně traktorové stanice.

... nicméně, povídky si vážím, je taková realisticko idealisticko patetická, a opravdu dobrá, začínám mít pod jejím vlivem chuť psát o tom, jak náš rodinný přítel, velkostatkář pan Kubr šel zakládat JZD navzdory pohrůžkám ostatních statkářů v kraji, že mu nasadí na střechu stodol i statku červené kohouty a fandil vzdělaným komunistům, zvlášť poté, co mu fašisti popravili jediného syna.. nebo jak jistá prababička byla ve svých dvanácti letech poslána v době krize a hladomoru za první republiky na statek, protože by jinak v dělnické kolonii umřela hlady, a vošukával jí tam dnem i nocí vyjma statkářovic fakanů prakticky celý čeledník.. dvanáctiletou dívenku. A jediná dostupná antikoncepce tehdy byla kromě kopance do břicha vypláchnout se lákem vod vokurek nakládaček..

A já sám jsem v lednu kupoval od syna místního statkáře (jeho otec nikdy nebyl v družstvu) pozemek, který byl po celou dobu v užívání socialistické organizace a dokonce v roce 1987 ho ti zločinní a proradní komunisté přepsali v normálním dědickém řízení z otce na syna a dceru, jako ostatně všechny jejich polnosti.

chápu, že se sedlákům nelíbila kolektivizace, každý jsme sobec a chceme víc, než mají ostatní a žít z práce čeledi, ale pořád lepší širá krajina bez plotů obhospodařovaná kolektivně družstevníky a patřící národu, než širé lány rozcupované na políčka obehnaná ostnatým drátem a obstavená cizáckými bankami, zákazy vstupu do lesa a na louky, o táboření, sběru dříví a lesních plodů nemluvě a nucené sňatky kvůli majetku, jak je tomu dodnes v EU.
Bude pokračování rodinného příběhu? Těším se naň
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 29.5.2006 > Vihar> 

Vypadá to, že díky úplně rozdílným zkušenostem našich rodin a přátel máme i úplně rozdílný pohled na to, co se tenkrát dělo. Přít se dál asi nemá smysl, každá strana by mohla snést nekonečně argumentů pro i proti. Konkétní život se do obecných dějin dá těžko napasovat... takže se zobecňováním končím (tedy pokud bys nechtěl diskutovat opravdu sveřepě:).

Pokračování asi nebude - musela by z toho být minimálně novela, aby to prodlužování mělo smysl, a na to teď nemám čas a ani mi ten příběh nepřijde tak nosný. Ale mám teď rozepsanou jinou rodinnou story (stejně patetickou;), nějak mně to na starý kolena chytlo, ty rodinný vztahy, příběhy a tabu.

Koukala jsem na Písmák (kde ještě pořád jako Vihar visíš?), většinu věcí odtamtaď jsi dal i sem. Bude taky něco novýho?


<reagovat 
Vihar (Občasný) - 31.5.2006 > Mno, rozhodně nepatřím mezi věřící v dogma, že kapitalismus a imperialismus s krycím názvem svoboda a demokracie je nejvyšší a konečné stadium vývoje živé hmoty ve vesmíru..

Visím na Písmákovi, smazat se ani nemohu, protože právě to oni chtějí. Nový Písmák a hlavně jeho osazenstvo a cenzurně represivní složky (tj. šéfredakce a admini) nejenom mě vzali na dlouhou dobu chuť psát kritiky, natožpak díla. Není čtenářstvo. není život.
Literra, ten server písmácké emigrace, má o mnoho přátelštější prostředí, avšak navzdory délce svojí existence není příliš navštěvovaná. Nejhorší je fakt, že ze setrvačnosti nejvíc psavců nováčků směřuje pořád na Písmáka, kde jsou cíleně zglajchšaltováváni tamním totalitně feudálním společensko literárním prostředím a zvůlí několika panovačných ctižádostivců Lyryko-Vellina či smetiprachova formátu. Po stránce eticko-morální i literární se tak křiví hned na počátku početný dorost.

<reagovat 
 zirael (Občasný) - 31.5.2006 > Vihar> 

...a to je škoda, že se křiví. Za sebe můžu říct, že totem mě vychoval poměrně slušně, ale bůhví jak by to dopadlo, kdybych v šestnácti přišla na server jako je Písmák nyní. Ono je to i pochopitelné, že se začínajícím chce raději tam, protože je tam každý pochválí, po ramínku pohladí, udělá !**** a hned je hezky u srdíčka, že. A jen tak mimochodem tu něco zakáže, tam něco smaže. Nezbývá než zadoufat, že i ctižádostivci se unaví (nebo začnou pokukovat po vyšších příčkách masírování ega - což takhle politika?) a literární net se vrátí do svých přirozených rozměrů..., existuje-li něco takového. Na druhou stranu je to možné brát i jako slušné síto: projde-li někdo totalitním Písmákem a sám nahlédne jeho křivou podstatu a podivná literární měřítka, může být považován za nadějného psavce i člověka (s nadsázkou míněno:).

Tady čtenářstvo je - tak piš, jo?

Teď už jen aby si někdo všimnul našeho hnusně elitářského, kvaziobjektivního, zinelektuálštělého mudrování, a tuhle diskusi smazal:))


<reagovat 
Vihar (Občasný) - 31.5.2006 > Nejhorší je právě ta plíživá cenzura - nepíšeš jak my výběrujeme, nepěješ tipáží podepřené ódy pod výplody šéfredakce a jejich protěžovaných prominentů, neplazíš se před adminy a pokorně neuchcáváš na podlahu před jejich kritikami a halasně nekopeš do právě zablokovaných autorů, tak tě prostě neznáme.. bez tipů a výběrů i kritik pod díly beztak prakticky pro ostatní neexistuješ. Sociální nátlak ve spojení s vyhoštěním a následnou osamoceností je osvědčený a účinný donucovací prostředek

Lidé mají obecně sklon k mafiánství, anžto členství v uzavřené zájmové skupině přináší výhody nečlenům nedosažitelné a tím zvyšuje evoluční šance na přežití členům, o snažším životě na výsluní nemluvě.

. Děsí mě, že právě současný písmák vychovává a přesvědčuje lidi, že cenzura, mazání nepohodlných názorů a kritik, blokace autorů, vydírání a výhrůžky od adminů a správy serveru, účelové, veřejně šířené lži bez možnosti se obhajovat, tichá ostrakizace, ignorace tvorby, byť sebelepší, avšak publikovaná autory-psanci i plošné zastrašování lidu je vlastně normální, morální a správné.

Obávám se, že je vzhledem k celospolečenským trendům nastolených v posledních dvaceti letech pouhou otázkou času, kdy bude i Totem obsazen a privatizován obdobnou zájmovou skupinou, která se zmocnila Písmáka a následně zfeudalizován a normalizován se všemi důsledky tak dobře známými z Písmáka.

Vto, že právě hrůzné poměry současného Písmáka zrodí výtečné psavce i eticky zoceleného člověka jsem přestal doufat. Na to jsou tamní poměry přespříliš neutěšené


Až mi dojde zásoba již hotových povídek, nezbyde mi nic jiného, než se vrátit ke psaní :o)

Všimnou si určitě, někteří z těch, kteří se podíleli na mé blokaci, mě systematicky špehují i tady.

<reagovat 
Vihar (Občasný) - 20.7.2006 > Jsem se vrátil z pohřbu z Moravy.. krev není voda. A kořeny, vlásečnice o kterých píšeš jsou jak koňské šlachy, tenké avšak nesmírně pevné. Zařezávají se hluboko, chceš-li se odtrhnout

Děda byl ze sedmi dětí, Kratochvílovi jsou rozmnoženi po celých Račicích, Pístovicích, Lulči, Olšanech... no, už chápu, proč babička, která teď zemřela, mamce kladla na srdce, aby si nebrala žádného chalana z přilehlých vesnic, anžto jsou to všecko povětšinou vzdálení příbuzní.. ..mi se tam na tom pohřbu nesmírně líbila taková světle modrooká dvaadvacetiletá slečna, smyslné zajiskření.. znáš to, no a pak jsem se doptal přítomných tet (které mě povětšinou dobře znaly a já je nikoliv) a ejhle, toť vnučka jednoho z dědových bratří. Krvesmilstvo se nekonalo (né že by to byla nějaká zábrana.., láká mne jaký by to byl pocit), ale škrábanec na osrdečnici se teprv hojí..

Jen jsem se tady pod povídkou stavil, jako se stavívá na hřbitovech a rozjímá nad hroby předků, jsou-li ještě - právě se totiž rozpadají dvě naše rodové větve, až zemře mamčin bratr, odlomí se z toho košatého Moravského stromu tenká větev bojující o život tři sta kiláků víc na západ, na jejímž konci držím v náručí svou jedinou dcerku, (zatím) jedináčka, potomka jedináčků.. na rodiny a děti je zlá doba, horší než byla za Reichu i za komančů.


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení     Novější>>>

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter