Ivan Davidkov

 

Poušť

 

Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu bude krátká,

ale Tuaregové spali tváří k nebi

                       a stan ze svítání byl jejich domovem…

Velbloudi mne odváděli dál a dál,

kde písky, své zlaté sukně pozdvižené,

                                          se odtahovaly s mlčením.

I vidiny se odtahovaly. Odpuzoval je

můj morový dech.

Poškraboval nebe parabolou jejich skoku

a z písečných dálek pronikal k samému dnu

                                                              obzoru

řev lva – pružný a vysoký jako palma.

 

To voda v bezedných studních zpívala, nebo noc

                                                                 vytáčela

své ohromné vřeteno písečné nitě,

                                      upředené rukou samumu?

Nebo to pouštní růže kvetla u mých nohou

a v jejích listech bzučela včelstva mých slov?…

Bloudil jsem, jako tmavá hvězda, odpadlá z nebe.

Křídla ptáků se snažila mne rozpálit,

                       ale moje jiskra vždy znovu skomírala.

Šel jsem stále tak temný a podivný. A cítil jsem,

                                                   že poušť mne zahaluje

dlouhým šatem strachu a temnot.

Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu

                   se nebude tak dlouho mezi písky toulat…

Velbloudi uléhali mezi duny a moje oči

                                   už nebyly schopné je rozlišit.

Mladá luna rudla, jako stočený ocas

                                                  šelmy.

Tam, pod lví tlapou, rozprostřen ležel den.