Anna Achmatovová  (1889 – 1966)

Narodila se na předměstí Oděsy. Studovala práva. Provdala se za básníka N.Gumiljeva a v jeho časopise Sirius, vydávaném v Paříži, poprvé publikovala své básně v r. 1907. V roce 1912 vydává první sbírku básní «Вечер» (Večer), po dvou letech sbírku «Четки» (Růženec) a v r. 1917 sbírku «Белая стая» (Bílý pokoj). Pak se „odmlčela“ až do poloviny třicátých let.

V době Velké Vlastenecké války byla z obklíčeného Leningradu evakuována do Taškentu až do roku 1944.

V roce 1946 se stala spolu se Zoščenkem objetí hrubých útoků komunistické kritiky, byla vyloučena ze Svazu spisovatelů a veřejně nepublikovala.  V té době píše řadu prozaických děl a cyklus básní «Северные элегии» (Severní elegie).

Zemřela u Moskvy v 5.3.1966. Pochována je v Komarovu pod Sankt-Peterburgem.

Přeložená báseň je ze sbírky «Четки». http://risunok.kulichki.net/literatu/silver_age/ahmatova/chetki.htm

* * *   После ветра и мороза было Любо мне погреться у огня. Там за сердцем я не уследила, И его украли у меня.   Новогодний праздник длится пышно, Влажны стебли новогодних роз, А в груди моей уже не слышно Трепетания стрекоз.   Ах! не трудно угадать мне вора, Я его узнала по глазам. Только страшно так, что скоро, скоро Он вернет свою добычу сам.                         1914

* * *   Po větru, mrazu, tak milé bylo posedět, hřát se u ohně.   Srdce se uhlídat nezdařilo,   co naplat, náhle je zcizené.     Nový rok se slaví k rozednění, stonky růží už vadnou, zdá se mi. V mé hrudi teď už slyšet není neposedná zachvění.   Což, zloděje odhalím lehce, po očích poznám ho bezpečně. Jen mám strach, aby brzo nechtěl svou kořist vrátit bezděčně.