Pojď, poslechneme si několik písniček, řekl Pavel. Nedaleko stál harmonikář, strakatý kabát doplňovaly původně černé kalhoty, z kapsy u košile vykukoval roh bílého papíru s několika barevnými tužkami, harmonikář posunoval střídavě umaštěný klobouk do čela, náš pohled sjel dolů, z pracovních bot bez špiček čouhaly prsty s obrovskými nehty, všiml jsem si zelené barvy na pravém palci. Na obou předloktích upoutaly všechny posluchače několikery hodinky, harmonikářovy oči k nim občas láskyplně sklouzly, něco si přitom šeptal, poté vykřikl, že porovnává Svůj čas se světovým časem, vzhlédl k obloze, cosi se zatřpytilo, na rukách se objevily prsteny, nejvíce na malíčcích, pět, Pavel je pro jistotu přepočítal, na palcích se skvěly dva největší, jeden se pyšnil obrovským červeným kamenem, jako cihla, zašeptal Pavel, dohadovali jsme se, jestli nebrání jejich počet hraní, a hudebník nám odpověděl svým způsobem. Začal zpívat píseň o prstenu s drahokamem červené barvy, který dal své milé, ona jej zradila a prsten prodala. Poté odjela se svým přítelem na cestu kolem světa a už ji nikdy nespatřil. Dozpíval, za černými brýlemi nás sledovaly jeho oči, klobouk posunul do týla, my jsme postavili k nohám vychlazené pivo, hodili do plechovky pár mincí a procházeli dále městem.
Zamýšleli jsme se nad jeho vnitřnostmi, architektura ožívala v podobách zvířat, věže, věžičky se staly žirafími krky, v chobotech slonů se zjevily zakroucené ulice a uličky, přes náměstí přeběhlo dítě - ještěrka, havran oznamoval krákáním poledne, ratlík manžel dorážel na dogu, zvítězila doga, najednou proletěla kolem našich hlav prázdná láhev a já jsem v ní poznal holubici s mírovým poselstvím. Za ní začaly dopadat na udivenou ulici svršky, jeden z nich – kabát – mě smutně pozdravil plandajícími rukávy, uprostřed všeho stál majitel, který se právě ocitl na dlažbě, za okamžik vedle něho zabrzdil taxík, on se svršky nastoupil a odjel neznámo kam. ZOO celého světa se smrsklo do prasečího zachrochtání, čtyři muži pořádali divadelní představení s názvem Osudy prasat, muži pracovali rychle, přesně, připravené lodny, pekáče, mísy, talíře, tácky se začaly plnit voňavým obsahem, Pavel přivolal tanečnici, která vybírala zároveň vstupné. Vstrčil jí dvě stě navíc a zašeptal: ovar pro mě a jelítko pro kamaráda. Slečna vše donesla, navíc s lahvemi piva, a hody začaly.
Náhle vysvitlo slunce, osvítilo lahve, tříštilo je na tisíce lahviček, obrovských lahví, sudů, soudků, zavřel jsem oči, moje láhev rodila jedno dítě za druhým, celé výrobní linky do mě vplouvaly, první, druhá, desátá dopita, všechny přeneseny přes vrátnici chuťových buněk. Bubny mlaskání a říhání umocňovaly atmosféru, přišel ředitel a pravil: máme toho ještě dost. Žerte a chlastejte, převedete na konto pivovaru, a zašeptal zástup nul. Zděsil jsem se, někdo mě zatahal za rukáv, slyším Pavla a jeho: dopito, snězeno, jdeme dál.
Povídám kamarádovi: nemusíme se dívat pouze na faunu nadměrných velikostí, ještě si vyvrátíme krky, budeme proto sledovat i drobotinu. Naše zraky se zaměřily na holuby, vrabce, přišel starý pán, asi důchodce, vyndal z kárky dva pytle, v nich usušené rohlíky, chléb, vše vysypal na hromadu a najednou se zrodil nový obrovský křičící svět. Do něho vstoupili bezdomovci, část obsahů převedli do kapes, tašek, klobouků, čepic, úst, jeden se zakuckal, poulil oči, konstatoval, že si je natlačil zpět, a kolega mu pomohl bouchnutím do zad. On poděkoval, pokračoval ve svém výkonu, cpal se s ostatními, kteří měli přednost před havětí a vytvářeli společně s ní na dlažbě podivné obrazce. Téměř umělecké, pomyslel jsem si.
Náhle do mě Pavel ťukl a povídá: koukej. A já jsem se podíval a spatřil pána, asi herce, cvičil kulturu pohybu, kráčel zvolna, najednou se otočil a utvořil ze sebe sochu, my jsme jeho etudy sledovali s brněním v očích, náhle, uprostřed vesmíru, nedokončil zavazování tkaniček u bot, nedokončil pohyb pravé ruky, vzápětí nebyl dokončen ani pohyb levé, hlavy a dalších částí, my jsme na toto zmrazení odpověděli ustrnutím úst, celého těla,…, pán k nám najednou přišel a povídá: tady cvičím já. Z mé strany zaznělo: předvedete nám slunce? A pán rozepjal paže, roztancoval se v přímkách, kruzích, nepravidelných tvarech, přisypával do nich nepravidelné pohyby, znovu se vrátil v přímce, prodloužil ji, náhle se zastavil a pronesl: slunce má také právo na výchylky, citoval jsem nepřesně klasika…a my jsme tiše stáli, hleděli na jeho vysokou postavu, jak se vzdaluje, až zmizel se svými paprsky paží v potocích uliček.
|
