|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Po chvíli, kdy jsme poslouchali koncert našich podpatků, jsme se otočili a zahleděli na pána, dobře oblečeného, mohlo mu být sedmdesát, neustále pomrkával, ruce střídavě zasouval do kapes, občas vytáhl bílý kapesník, aby jej rychle ukryl, a to vše se opakovalo. Po chvíli se na nás plaše podíval a pravil: odešla mi. Navěky. Při odchodu zanechala tento kapesník a já ho stále nosím při sobě. Děti se rozešly do světa, málokdy mě navštíví, a tak bloumám ulicemi, občas někoho oslovím, když vidím, že je vstřícný, chápavý, ale také jsem se setkal s odporem, nezájmem, nepochopením, to se dnes nenosí, aby jeden druhému mohl něco říci, svěřit se. Nemám domácí zvíře, navštěvuji knihovnu, někdy mám hrůzu komukoli cokoli říci, jsem uzavřen v sobě, ulita je tak těsná, že nemohu dýchat,…, najednou se stane zázrak, ulita povolí, já se nadechnu a jsem volný a svobodný jako ptáček, když vyletí z klece. Volná klec je pro mě vysvobození, je mi dopřána několikrát za rok, to už cítím v kostech, že se něco děje, jak půjdu opět kolem Vltavy, projdu oblíbenými uličkami, budu se usmívat na lidi a užívat nádherný pocit. Několikrát mě zastavili lidé a ptali se na cestu, nakonec z rozhovoru vyplynulo, že se zajímají o mě, jedna dáma pravila, že mám srdce na dlani. Pro ni ten den znamená pohlazení, mluvili jsme o ní, o mně, jí se projasnily oči, podala mi ruku a rozloučili jsme se. Kráčel jsem zvolna domů, najednou ve mně vše zavířilo, poté usedalo, jako když se vločky sněhu snášejí zvolna k zemi, a při televizním programu jsem se propadal do krásných krajin,…, ty občasné výlety jsou krásné, bohužel tak krátké.
A šli jsme dále po Václaváku, dívali se kolem, chtěli se v tu chvíli pouze procházet, lelkovat, okouzleně zevlovat na krásu, napětí, slyšet oslovení jemnější, hrubší, představil jsem si čtyři body, každý v jednom rohu, do bodů v dolních rozích náměstí jsem sbíral krásná slůvka, zatímco Pavel obhospodařoval, jak pronesl, horní část. Přitom mě nenápadně sledoval a vrtěl hlavou. Po deseti minutách odněkud zaznělo slovo „kurva“. Vidíš, vyhrál jsem, pronesl bezbarvým hlasem a bezbarvě řekl skóre.
A najednou jsme se ocitli ve víru dalších událostí, jejichž protagonisté nás poučili bezrozměrným rozměrem. Jeden držel druhého za klopu, občas prošvihl náměstí políček, zasvištěly šípy nadávek, hladina obličeje prvního muže šplouchala ve vlnách úleku, poučeni privátní nadávkologií jsme vyhodnotili slova jako mírnější, prioritou bylo držení za klopy a pohled do nedávné minulosti, kdy jeden provedl něco nepředvídatelného, z rozhovoru bylo zřejmé, že se nic vážného nestalo a držený zklamal pouze jednou. Hádka utichala, frekvence výrazů se tenčila, až najela na mělčinu ticha, ti dva se objali, slzy úlevy jim stékaly po tvářích, chytili se uprostřed ulice za ruce, začali tancovat štěstím, které se rozprsklo do neviditelných kapek piva šířících se lavinovitě z jejich úst a vymykajících se celostátnímu průměru, obtáčelo vše liánami světa, diktovalo na dálku lekce společenského chování, učilo mimikou jazyky, prozradilo realizaci pohybu vpřed a zpět zároveň a tajemství jak vydolovat z tisíciletých vod krásu a ošklivost zároveň. Loď výrazů vyplula opačným směrem, držený vytáhl odněkud dvě láhve piva a otevřel je zuby. Jeden z nich nápor nevydržel, on jej vyplivl do výše, opět lapil obratně do pusy, aby poslal žlutý klenot do ještě větší výšky. Toto zopakoval desetkrát, desetkrát nastalo spojení krásy s nebem. Jeho mezerovitý úsměv vyzařoval štěstí, poté si přiťukli, vypili naráz celý obsah, objali se a odcházeli někam pryč. Zanechali pocit klidu, usmíření, na jejich tečkovitých postavách jsme zahlédli paprsky štěstí. Roh další ulice ukončil nemilosrdně náš pohled.
|
|
|
