Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.2.
Vanda
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
8.číslo   
 9. 
   10.číslo

               

  
  
 
 

Próza

 

Narozeniny

 

autor: pošvatka

 

Nedávno jsem měla narozeniny. Nic moc kulatýho. Na můj vkus dost vysoký číslo. To spláchne bonboniéra a kytka. Zlatu už jsem za ty roky odvykla. Bonboniéru sežerou potomci, kytku časem vynesu s jiným rodinným sajrajtem do popelnice.

Příjdu domů, nikde nikdo. Ale v předsíni nová osobní váha na podlaze vyzývavě se válí. Není to náhodou od rodiny útok na mou postavu?

No co, nikdo není doma, nikdo se nebude s přiblblým úsměvem vyptávat kolik to ukazuje. Tvar má hezkej, ale taková malá, sotva na jednu nohu.Šetří se místem, kde se dá.

Displej zůstal tmavej. A ještě v tom nějak podivně praská. Dnes aby měl člověk inženýrskej titul, jinak si s těma technickejma sračičkama ani neškrtne.

Nějakej zmetek za pár korun. To se zas rodina vyznamenala. Já jim nakupuju, vyvářím, peru, žehlím, uklízím a voni tohle.

Ale už přichází synátor.

A prej "kerej blbec mi rozdup diskmana"?

 

 

 

Návrat

 

autor: PeterVillain

 

Město se uložilo ke spánku. Prázdnými ulicemi se proháněl chladný vítr pohrávající si se špinavými útržky starých novin. Začalo sněžit. Arnošt se vracel z hospody. Kráčel úzkou uličkou tísnící se mezi dvěma řadami vysokých domů a cítil, jak si ho jejich temná okna nepřátelsky prohlížejí. Za to, že se v husté tmě doprovázené vánicí neztratil, vděčil jen světlým ostrůvkům těch několika málo pouličních lamp, které v nočním městě zářily jako miniaturní kopie pobřežních majáků. Pod nohama mu zoufale skřípala černobílá směsice starého a nového sněhu.

     Mladík se snažil zaplašit myšlenku na obvyklé kázání, kterého se mu kvůli pozdnímu návratu od matky zase dostane. Táhne mu už na dvacet a ona s ním jedná jako s nějakým usmrkancem. Nikdo jí neupírá její zásluhy, po smrti Arnoštova otce to neměla jednoduché a  přesto ho sama zaopatřila a vychovala a dovedla až na práh dospělosti – ale v tom to právě bylo. Jakmile se v den svých osmnáctých narozenin ráno probudil, cítil se uvnitř být jiným, jaksi opravdovějším člověkem, a hned to také oznámil své matce. Ta se na něj jen shovívavě usmála a řekla mu, že pro ni navždy zůstane tím malým chlapečkem, kterého v nejšťastnějších hodinách svého života přivedla na svět. Nic horšího snad v takovou chvíli ani říct nemohla. Osmnáctiletý mladý muž pochopil, že vedle své matky nebude dospělý, skutečně dospělý nikdy. A toho dne začal svou matku nenávidět. Od té chvíle už uplynuly skoro dva roky, ale Arnošta její postoj drásal stejně bolestivě jako v den jeho osmnáctých narozenin.

     S očima přivřenýma před tisíci sněhovými jehličkami se Arnošt na chvíli zastavil, aby si v chatrném úkrytu prosklené čekárny zapálil cigaretu. Zapalovač několikrát zacvakal naprázdno a pak v šeru konečně zazářil mihotavý plamen … a Arnošt zděšeně uskočil - záblesk světla dopadl na zachmuřenou tvář muže s dlouhým, neupraveným plnovousem. Na sněhu zasyčela upuštěná cigareta.

     „Ježíšikriste, vy ste mně ale vyděsil.“

     Muž neodpověděl a dál upřeně hleděl na rozechvělého mladíka. Ten vrátil zapalovač do kapsy a cizí tvář se opět propadla do milosrdné tmy. Arnošt bez dalších slov vyšel z čekárny. V pohledu zarostlého cizince bylo cosi z dravce - dravce, který je právě na lovu. Mladíkovy ruce, schované v kapsách jeho zimního kabátu, se mimoděk sevřely v pěst. Rychle kráčel prázdnou ulicí, hlavu sklopenou, uši pro jistotu nastražené. Uvědomil si, že už je skoro doma, a překvapilo ho, jakou přitom pocítil úlevu. Teď jenom zabočit za roh a pak …

     Rychlý pohyb ve tmě. Výkřik odrážející se od netečných zdí spícího města. Bolest. Tvrdý dopad na chodník, v ústech krev a špinavý sníh. Temný smích muže s dlouhým, neupraveným plnovousem. Chlad. Poslední myšlenka patřící matce – mamince. 

 

 

 

Závist

 

autor: ta_s_kosou  

 

Po dlouhé době jsem byla včera u kamarádky Aleny. Udělaly jsme si kafe a střik, sedly pod smrk a daly nohy nahoru. A pak jsem poslouchala, jak je Marek skvělej, jak je hodnej, jak je milej, jak jí vyznává lásku, jak jí dává dárky, jak chtěj miminko a jak se budou brát. Mám tu holku ráda, fakt jo, hodně moc, byla čtyři roky sama, bez chlapa, bez sexu, bez objetí a tak si hodnýho chlapa zasloužila. Zaslouží si všecko, co teď má.  Seděla jsem vedle ní, koukala na ni, na její pohodu a záviděla jsem. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme se sešly před několika lety a já jsem opěvovala toho svýho chlapa, byla jsem zamilovaná, jako školačka a ona jen poslouchala. No asi je život taková houpačka a my dvě se holt nehoupeme synchronně.

     Když jsem dorazila domu, bylo mi smutno, hodně smutno. Zavolala jsem příteli…no, příteli…řekněme známýmu…no, to zní taky blbě, ale je pravda, že se známe. Zavolala jsem mu a domluvili jsme si procházku v lese s jasným záměrem. Jako na potvoru, těch lidí, který měli stejnej záměr bylo včera večer hodně a tak bylo v lese nacvakáno. Takže se konala i ta zástěrková procházka, protože jsme se museli prodrat do končin bez lidí. Bylo to moc příjemný setkání, konečně, jako vždycky s timhle šikovným andílkem. Leželi jsme pod stromama, vidět bylo jako ve dne, tak svítil měsíc, boty jsme měli poházený okolo, klíče visely na větvi a my byli v pohodě, uvolněný a spokojený.

     No a pak jsem se vrátila domu a vrátilo se i to smutno. Chtěla jsem mít tu pohodu doma a ne se za ní muset plížit do lesa, chtěla jsem, abych nemusela volat známý, když je to smutno, chtěla jsem, abych měla někoho takovýho doma a furt stejnýho.
     Dávali Sex ve městě a já přemejšlela o tom, že bych měla tohle téma taky trošku probrat. Tuhle mi jeden mladý muž vysvětloval, že sex bez lásky je normální věc a že skupinový sex je normální věc a že jejich skupina lidí spolu všichni spí, dohromady i zvlášť a řikal tomu NOVÁ DOBA. Bylo mi z toho zle, ač skutečně nejsem puritánka. Je ale zajímavý, že neznám nikoho, kdo by někomu záviděl promiskuitu, ale ty stálý partnery, ty si závidíme. No a tak nemám z tý nový doby strach, myslim, že vždycky budeme toužit po lásce a po těch kamnech, co znamenaj domov. Budeme se vdávat a ženit a budeme to děsně prožívat. Budeme si pořizovat děti a budeme to prožívat ještě víc. Nemám strach o tuhle dobu. Mám strach, že já už mám vybráno.

 

 

 

Babička o hůlkách

 

autor: Kolrka

 

Teplý letní podvečer. Městský park. Pár sportovců, pár párů, pár psů, babička o hůlkách. Nikdo jiný. Vlastně ještě já. Sportovci odběhli, páry se někde ztratily, psi se vrátili ke svým pánům. Babička sedí na lavičce. Já tomu všemu jen přihlížím. Usmívá se. Ta babička. Teď je asi čas na přemítání. Sednu si naproti babičce na lavičce na lavičku. Sleduji její nepřítomný výraz. Toulá se ve vzpomínkách. Možná. Možná taky spí s otevřenýma očima. A nebo jen přemýšlí co má dneska koupit a jestli jí zase nesnížili důchod. Je moc hezká, taková pohádková babička. Nebo taky pohádková čarodějnice. Ze vzhledu se toho vlastně moc poznat nedá.

Nejspíš má šťastný život. Plný radosti a lásky. Doma jistě plno dětí-vnoučat na hlídání. Má je moc ráda. Nebo je moc ráda nemá. Možná je má ráda jenom trochu. A možná je nesnáší. Nebo ani žádná vnoučata nemá. Ve válce jí zemřel manžel a ona ho tak moc milovala, že už se nikdy nevdala a neměla ani děti. Jo. A nebo byl její manžel velký obchodník a když zemřel, všechny jejich děti chtěly dostat co nejvíc peněz a babička jim nic nechtěla dát, takže už spolu nekomunikují. Nebo opačně- babička jim dala všechno a oni se na ni vykašlali. Příběh jiný konec stejný. Babička sedí. Sedí na lavičce. Vedle má položené svoje hůlky. Je pravděpodobné, že byla na nějaké operaci s nohama. A v nemocnici se potkala s elegantním starým pánem, který se jí dvořil. A ona ho odbývala, přece nezradí památku manžela. A teď na toho starého elegantního pána myslí. A proklíná se, že dala přednost nebožtíkovi. Ale co už, stalo se. Hm…na žádné operaci být nemusela. Je stará, v jejím věku je pochopitelné, že člověk chodí o hůlkách. Vytahuje kabelku. Z kabelky menší kabelku. A z menší kabelky zrcátko. Nejspíš památeční, z výletu do Piešťan, kde se seznámila se svým mužem. S tím mrtvým. A teď se upravuje, aby šla na poštu aspoň trošku hezká. Na poště pracuje ten elegantní pán. A ona ho chce zase vidět. Možná ses tím pánem domluvila a čeká na něj tady na lavičce. Nebo čeká na jinou babku, aby mohla s někým klevetit. Nebo, jiná varianta, se strojí aby se líbila manželovi, jde mu asi zanést kytky na hrob. Ty kytky ale musí ještě někde koupit. Třeba v nedaleké květince. Tam mají hodně kytek. Různé druhy. A prodává tam taky jedna stará babča. Nejspíš její přítelkyně. Znají se z domova důchodců, kam babičku šouply její nevyvedený ratolesti. Půjde si nejdřív s babčou květinářkou pokecat, ona jí jistě schovala nějaký hezký kytky, aby je mohla dát tomu svým na hrob, když už maj to výročí. Babča poděkuje a odbelhá se s kytkou a hůlkami ke hřbitovu. Tam zapálí svíčku, odhrabe listí, zalije kytky a chvilku postojí, aby se mohla manželovi svěřit se vším co se událo za tu domu co na hřbitově nebyla. A v neposlední řadě taky zavzpomíná. Jaký to bylo,když se s ním poprvé potkala a jak krátká doba uplynula od toho co si řekli to svoje ano. Uroní slzičku, rozloučí se s mužem, popadne hůlky, ale dřív než z hřbitova odejde, obejde ještě všechny příbuzný co tu má. A samozřejmě všechny kamarádky, který už nežijou. Při té příležitosti si uvědomí, že už má taky věk a konec se blíží. No a potom zamíří domů, do svého útulného pokojíku v domově důchodců.

Jo, takhle to bude. A nebo taky úplně jinak. Co na tom záleží.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter