Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 2.12.
Blanka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
8.číslo   
 9. 
   10.číslo

               

  
  
 
 

Cáry a klišé

autor: Naty

 

Občas si zpívám. Doma i venku, někdy nahlas, někdy jen tak v duchu, pro sebe. Tuhle jsem se přistihla, jak si v kuchyni pobrukuju „cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr svál“, a opět, jako mnohokrát, jsem pocítila takové zvláštní chvění uvnitř, jako když někdo brnkne na neviditelnou strunu.

Prostě se mi to stává. Nechám se snadno dojmout. Dokážu se rozbrečet nad scénou ve filmu, stejně jako nad stránkou v knize. Můžu si stokrát říkat, že je to záměrně vypočítané na efekt, stejně můj první impuls je podlehnout.

A tak jsem se tentokrát nad těmi cáry vlajky trochu zamyslela.

Kdybych podobné spojení četla někde v básni, pravděpodobně bych autorovi vytkla, že používá oběhaná klišé. Že se známým stereotypem snaží zasáhnou nějaký dávný archetyp v nás čtenářích.

Najednou jsem znejistěla. Proč vlastně ne?

Dovedu si docela dobře představit, jak i dnes pro cáry nějaké vlajky dokáží lidé jednat impulzivně, na základě citu, a v rozporu se soudností a pudem sebezáchovy vykonat činy, které v závislosti na okolnostech bývají často označovány za hrdinské. Nic na tom nemění ani fakt, že pokud podobný impuls přežijí, říkají si dodatečně: co mě to napadlo a kam jsem dal rozum.

Nechci tím obhajovat klišé v poesii. Jen až se s ním příště potkám, nejspíš se zamyslím nad tím, kam až se ve mně posunula ona hranice mezi citovým dojetím a netečností.

 

foto: Jedno malé zátiší

autor: radam

 

 

 

fejeton hořký

autor: farišta

 

Tak už jsou tu zase. Svátky lásky, tolerance a porozumění. Nechci psát o shonu a nakupování, žaludečních vředech a hysterických výstupech v hypermarketech. Ne, napsat tenhle textík mě pohnula jiná věc. Na rohu naší ulice je vývěska. Že nevíte, co to je? Vývěsní skříň, v níž se za dob minulého režimu jásala radost a mír a která povětšinou hynula vyblednutím na slunci a muším trusem. Tahle přežila, jelikož je o ní staráno. Kdosi anonymní tu zveřejňuje své vidění dnešního života. Objevují se zde výstřižky z levicových časopisů a z bulvárních tiskovin (jaká shoda!, jaký výběr!), různé textové koláže a tendenční hesla. Důchodci hynou zvůlí státu. Takhle si žijí „naši“ poslanci – nová aristokracie (pod fotografií jakési slavnosti). A tak podobně. Jednou za čas, nijak pravidelně, zastavím se tu a prohlédnu si, co nového onen neznámý vojín Internacionály zase vymýšlí. Pobavím se, jsem vlastně rád, že tu tahle leštěná vývěska je. Ono je to v místě kde bydlím logické, žije tu spousta bývalých důstojníků lidové armády v důchodu. Ale tuhle, asi před měsícem. Sklo vývěsky kdosi rozbil, čněly z ní střepy a pohotový autor onen fakt zakomponoval do svého programu – rukou psaná plamená výzva neznámému vandalovi. Asi si to dokážete představit (týden stačil, pak bylo sklo krásně a s láskou obnoveno). Opilec, řekl jsem si, nejspíš. Ale trochu jsem znejistěl. Co když ne, co když to někdo udělal za střízliva, cíleně. Ale ne, chlácholím se. Najiva. Včera jsem šel domů, pro sebe jsem si broukal koledu, vánoční punč hřál moje útroby. Kouknu se na vývěsku, což? ROZBITÁ! Nechci dále moralizovat, asi už jste si všimli, kam mířím. Bylo mi hořko.  Dokud se budou dít takové věci, vánoce nevánoce, je něco špatně. Něco je špatně.

 

foto: Self  portraits

autor: moogen

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter