Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 2.12.
Blanka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
8.číslo   
 9. 
   10.číslo

               

  
  
 
 

HLAD

(Rony Rubinek)

Dveře zůstaly dokořán a jejich hrdlo proklál zápach spáleného listí. Proplul do místnosti a usadil se na mrtvém těle. Venku bylo poledne a sluneční výheň si proklestila cestu i do sporé neútulné předsíně. Pár bosých dětských nohou se zastavilo na prahu a zamrzlo na místě, prsty pevně sevřené v němém výkřiku strachu. Byla to asi dvanáctiletá dívka a o něco starší chlapec, kteří ho tenkrát našli. Opuchliny na jeho kůži vypovídaly, že už zde leží delší dobu. Groteskní výraz zasazený do strnulé grimasy připomínal škleb klauna, jaký viděli v černobílé obrazovce rozbité televize, kterou sem někdo kdysi přinesl. Pro ně to byl vyjímečný zážitek, aby také ne. Tady, na Konci Světa se nežilo. Tady se umíralo. Opuštěná vesnička sevřená pažemi rokle byla v podstatě nedostupná a nedotčená. Lidé tu trpce pracovali na svou obživu, kterou jim zdejší půda příliš neposkytovala. A také brzy umírali, kolem třiceti, pětatřiceti let, tak je ani nepřekvapilo, že mrtvému bylo sotva dvacet. Chvíli se drželi za ruce a vyměňovali si pár povzbuzujících pohledů, než vstoupili dovnitř. Dívka nasála hnilobný zápach a pak si dodala odvahu, přistoupila blíž k němu a zahleděla se mu do tváře. "Pojď se taky podívat!" Vyzvala chlapce, který se zase krčil na zápraží. "Je to úžasný, pojď!" Usmála se na něho bezzubými dásněmi a on se nepatrně pohnul.

 

undefined

"Já nevím, Deiro. Mam strach! Musíme to někomu říct!" Plačtivě zaskřehotal.

"A komu bys to chtěl říct, ty hloupý! Nikdo tady není, koho by to zajímalo! Když to řekneš, víš sám, co se hned stane!" Odsekla mu vztekle: "Copak ty to nechceš vidět?"

Zavrtěl hlavou a vyběhl ven. Obláček prachu zavířil až k ní a dopadl na její bosá chodidla. Ušklíbla se a setřásla ho stejně intenzivně, jako včera svého upoceného staršího bratra, když se k ní opilecky tulil. Pak si klekla, naklonila se nad mrtvého a pečlivě zkoumala každý detail jeho těla. Samozřejmě ho znala, všichni se tu znali. Byli jedna velká rodina. Zatlačila mu vytřeštěné oči a olízla sevřené rty. Jejich chuť byla jiná, ne taková, jakou čekala. Kouř venku zesílil a vpustil do místnosti vůni pečeného masa. Dohromady to činilo zvláštní, doslova fascinující kombinaci. Dráždila její smysly až jí z úst ukáplo pár slin na ošuntělou podlahu stlučenou z několika starých prken. Nikdy neviděla mrtvolu, vždycky je odtáhli dřív, než se stačila podívat. Říkali jí, že to není nic pro její oči, ale ona si to nemyslela. Zoufale toužila vědět, co se děje s tělem po smrti. Musela to poznat za každou cenu! Proto je všechny vodila za nos a docházela sem každý den, jako by stále žil. A oni jí to uvěřili. I matka, a to už bylo co říct. Jenže teď ten malej spratek jim to všechno běžel vyžvanit a bylo jasné, že se zase nic nedozví. To bylo tenkrát, před patnácti lety.

X

Štíhlá opálená žena se zastavila na kraji rozbrázděného pole a smutně sledovala chabou úrodu. Kolem ní poskakovalo šest malých capartů a rozpustile se jí posmívalo. "Padejte si hrát někam jinam!" Přísně na ně zakřičela a oni se vesele rozběhli po poli. Už dávno nezkoumala posmrtné procesy a vlastně ji přestaly zajímat. Teď měla docela jiné starosti. Jako nejstarší z celé vesnice je musela uživit. Postarat se o ně a dát jim najíst. Zhroutila se v zoufalství na kamenitou půdu a rozplakala se. Jak to tenkrát sakra dělali? Když ještě žili její rodiče, vždycky se nějaké jídlo našlo. Odcházeli denně na lov a z přilehlých nehostinných lesů pokaždé něco přinesli. Pak ale zemřeli a právě tenkrát ztratila chuť zkoumat, co se s jejich těly stane. Zakopala je před domem a do štěrku zasadila kříž neuměle stlučený z větví. A tam chodila denně plakat. Ke dvěma křížům postupně přibyly další, až zůstala vesnice plná nemluvňat a sotva odrostlých batolat. Jediný dospělý, se kterým se mohla podělit o tu starost, byl její bratr. Právě ten, co ji tam tenkrát nechal a ona pak za to byla krutě potrestána. Dodneška jí to připomínalo pár jizev táhnoucích se jako pokřívaný pletací drát po zádech a rozervané lůno, které nikdy nesrostlo. Jenomže ten před pár dny zemřel a už mu ani nestavěla kříž. Věděla, že to není třeba, protože za chvíli ho bude následovat a jí už ten kříž nikdo nepostaví.

"Deiro?" Zatahala ji za cíp potrhané sukně drobná vyhublá dívka.

"Co chceš, Maro?"

"Víš, co se děje po smrti?"

"To neví nikdo."

"A můžu se podívat, až zemřeš?"

Deiře naskočila husí kůže, i když tu otázku čekala. Pak jí ale něco osvítilo. Už věděla, kde sehnat potravu. Vesele se zasmála a políbila Maru na malá ústa.

"Mám lepší nápad. Jsi tu nejstarší a jako jediná jej taky můžeš pochopit." Naklonila se k ní a bratrova podoba v ní rozehrála láskyplné pocity. Pak jí to pošeptala. Poselství, o tom, proč si dříve nekopali hroby.

                 (O pár dní později)

 

"Mám strašný hlad, Maro!" Spílal její čtyřletý bratr a ona se na něj usmála tak dospěle, jak jen jedenáctiletá dívka může.

"Už to bude, za chvilku. Zatím přilož do ohně." Chlácholila ho.

Vzduchem se vznášela vůně pečeného masa.

 

CHCI SI ZAPÍCHAT, CHCI SI ZAHULIT; CHTĚL BYCH DÍTĚ
(Emmet_RAY)

Chci si zapíchat.

Smočit brko v kalamáři, jak se tak říká.

Kdy já si naposledy zapíchal?

Tehdy, když jsem si zapíchal poprvé.

Jo, na střední, takový měsíček jsem byl.

A když jsem se usmál, tak mi pukaly všechny ty jebáky a šlehačka šlehala okolo.

Ale našla se taká víla, taká ta dívka s pečovatelskými sklony, blonďatá.

Tak jsem se na ní vyskákal jako králík.

Jo jo, to byly časy.

Chci si zapíchat. Ostřete nože.

 

*

Chci si zahulit,

až se mi spodní patro lepí k vrchnímu.

Co s jazykem?

Jazyk je třeba přitisknout mu k žaludu ještě před stříkáním, jinak to vletí až do krku.

Kdy já si naposledy zahulil?

To bylo před rokem, slunko svítilo a zahřívalo mi jizvy na ksichtě.

Sklízelo se. Z dvanácti kytek se ujalo osm.

Jiko je takový malý smradlavý hajzl, toho bych zkopal do matičky, ale Fero, ten tlustý cigánský prasák, nad ním drží ruku.

Chci si zahulit, ale ne tohle.

Nabíjejte faju.

 

*

Chtěl bych dítě.

Kdy já měl naposledy dítě?

To bylo před devíti měsíci, pěkně jsem se potil na sedáku svýho Golfa Cabrio.

Spustil se deštík, tak jsem letní jízdu přizpůsobil pravidlu "jeďte tak rychle, aby do auta nepršelo."

A něco škrtlo pod kola.

 

*

Ferův pivas mi plesknul o bedra.

Jiko mi nacpal čuráka do huby.

A to mi prosím ani nespadlo mýdlo.

 

*

Ostřete nože, nabíjejte faju.

Bože, jak já bych to dítě chtěl zpátky !!!

 

nebo aspoň na samotku, kdyby mě dali...

 

ANTONÍN

(jafa)

První slova

Až do pokoje řval jeho druhý hlas. Otevřela nesmlouvavě a vešla. Klečel v koutě, hlavou ke zdi, a pracoval rukama. Nejprve promluvila do rachotu stroje, zkusmo: „Marceli.“ Pak zastavila lux.

„A co je toto?“

Celý seschl do sebe, zpopelavěl. Papír se třepotal jako cár z šatků utopence. „Estello, stalo se neštěstí“ přiznal. „Co?“ Vzala jeho ramena do dlaní, napůl něžně, napůl znechuceně. „To nebude možné.“ Marcel se pokusil o statečnost: „Nechám si to vzít.“

Tak velkou oběť Estella nepřijme, a ani nechce. Spanilomyslný čtenáři, v každé ženě se skrývá trocha té mateřské pýchy. „Ne. Budu ti dávat peníze. Ne - - -ti, - - - ale jí, vám oběma.“ Marcel konečně využil možnosti, zalomil rukama a zaúpění „Jaký to bude život“ vylezlo z jeho úst, obalené v slzách uklízeče.

A jaký to byl život? Ubohý, jaký jiný. A trvá stále, čehož jsem já jediným pravým důkazem.

První léta

Po tomto dramatickém ohlášení (drama je příznak hrdinství) očekávalo dvoučlenné mínění příchod Ženy. Narodil jsem se ale já. Dětství s chudým, vydržovaným otcem vzalo mi zbytek odvahy. Avšak rostl jsem s přesvědčením, že v mužství je něco, co otec nedovede zživotnit. Brzo jsem záviděl Emilovi z vedlejšího bytu, za nímž chodila studentka. Tajně jsem naslouchal jejich sporům na chodbě a trápil se, že pro mou chudobu a nehezký zevnějšek žádná žena si mě nevybere. Zoufalý z toho, že mi bude odepřeno to, co je jinak přístupno všem, přivedlo mě až k hříšné touze po poznání - s kýmkoliv. Emilovo sebevědomé odpírání zdálo se mi vzhledem k vylíčenému nebezpečí lehkomyslné.

Otec se přirozeně na celou věc díval jinak. Neodvažoval se najít si milenku, aby nepřišel o chudou matčinu apanáž, a proto žil jako mnich. Nakonec se však jedna milenka vnutila otci. Do našeho kamrlíku nelákaly ji však bohužel otcovy slzící již vnady. Ošklivá padesátnice doprovázela otce před dům a já se jí bál. Brzo otec čistíval ráno vysoké holínky a zpíval si, buď nad příchodem, buď nad brzkým odchodem důstojnice.

Bylo mi zle a nešel jsem do školy. Byla doma, snídala. Chtěl jsem si lehnout. Byla doma, chodila sem a tam po pokoji. Předstíral jsem, že čtu. „Nepotřebují vás v kasárnách?“ Na to čekala - vytáhla klíček z malovaného hrnečku na polici a zamkla dveře. „Mám tu ještě nějakou práci.“

Tato drobná chvíle, jakkoliv se v ní ještě nic nestalo, přinesla mi trojí poznání:

1. nebudu statečný

2. nebudu se bránit

3. nepřinese mi to žádné potěšení.

Bláhové představy o „komkoliv“ byly tytam. Nebyl jsem schopný dokonce ani požádat o milost, a že prosba přesto v pokoji zazněla, byla jistě jediná životní služba mého anděla strážného. Všechny mé pohyby byly reflexivní: pokusy o zakrývání, pláč, zvracení, krvácení. Zdálo se mi v mém znehybnění, že jakékoliv jiné, volní pohnutí (jako třeba křik, útěk, obrana) činilo by mi nevýslovnou bolest. Z děje jsem spatřil celkem málo, neboť hrůza vymalovala před má mžikající očka dlouhé černé šmouhy, od obzoru k obzoru. Proč toto příroda s člověkem udělá?

Už za půl roku překonal jsem tuto hrůzu a přikázal zmrtvělým rukám, aby se pohnuly a pomohly mému tělu z šatů. Od té doby jsem se před čekajícíma očima důstojnice svlékal sám a také jsem měl svou vlastní apanáž, ovšemže menší a tajnou.

První kroky

Před Týnským chrámem, na malém náměstí, v kožíšku se zvednutým límcem. Jaksi zešikmené oči měl proti těm letům ve školní lavici, kdy nás k sobě přirazily mizerné matky a nezájem spolužaček. Dnes vypadal příjemně. „Tóno, co je s tebou?“ - „Matka mě zapsala do kurzů ekonomickejch.“ Další zešikmení. „Takže z ruky do huby, jo? Ale šaty máš pěkný!“ „Našel jsem si svůj zdroj.“ „No jó!“ pochopil hned a hlučně se zašklebil. „Člověk nechce umřít hlady, že jó! Hele, pojď na kafe.“ A už mě táhl dolů po schodech, zdálo se mi, že jdeme rovnou k základům kostela, ale to bylo jen zdání.

Každá se na něj usmívala, čechrala mu vlasy a lichotila mu. Vyprávěl o svých klientkách jako o svérázných, zajímavých postavičkách, které stojí za to poznat. Ani nemusel říkat, a ženy mu samy poroučely koňak a vlastníma rukama mu je lily do šálků kávy. I o mě se zajímaly a bylo mi to sladké.

 

„Hele“, řekl Simon nakonec. „Běž říct támletý, co se tě ptala, že ten čas večír máš. Ručim ti za ní. Vyjdeš z tech rukou jak znovuzrozenej.“ Váhal jsem, ale co můžu ztratit? „Simonek je můj andílek strážnej, ten vždycky uhodne, co si nejvíc přeju!“ zacukrovala. No a bylo to. V mém životě nastalo období rozmazlujících stařenek.

První láska

Vyhovovala mi jejich něha a sentimentalita. Simon přivedl k mému stolu ženu, o níž prohlásil, že je to slavná básnířka. Bavil nás, a když odešel, literátka mě pozvala k sobě domů na čaj. Do úst mi vtékal čaj a z úst se vyléval můj tklivý životní příběh. Soucitně mě objala. „Nech přece té práce a dostuduj.“ Nic víc po mně nechtěla, vyprovodila mě za dveře a zapomněla na mě. Ale já na ni ne.

Četl jsem její básně, plné půvabných mladých chlapců, a žárlil a snil. Chodil jsem před její dům. Nepracoval jsem, nestudoval. Obsluha mé důstojnice stala se nesnesitelnou.

Nakonec Simon napsal slavné básnířce „ve věci mého přítele A. T.“. Odepsala: "Nemyslete na mě. Odstěhujte se z dosahu té, která vás zneužívá. Osamostatněte se. Navštivte psychologa." Nepostřehla ani, že se jednotlivé pokyny vylučují. 'Buďte zoufalý a mějte hlad' - to by odpovídalo. Na poslední řádce stálo: "Přijměte přátelský polibek a stisk ruky. Vaše korespondenční kamarádka."

Tak.

 

MÁM RÁDA EDITH PIAF

(Astrid)

Žili jsme v malé argentinské vesničce s prašnými cestami a malými domky. Bylo mi dvanáct a byla jsem němá. Prostě jsem se nikdy nenaučila mluvit a ani jsem se o to nesnažila. Slova se mi jednoduše nelíbila.

Jednou jsem šla městem, které bylo hned za naší vesnicí, a viděla jsem dvě dámy, které si povídaly. Byly to opravdové dámy, měly klobouky a boty s vysokými podpatky. Bylo velké horko, ale přesto měly dámy na nohou bílé punčochy. A právě od jedné z nich jsem zaslechla první větu, která se mi líbila.    Zamilovala jsem se do té věty. Každé odpoledne jsem sedávala za domem a slabiku po slabice jsem se ji pokoušela naučit. Sedávala jsem tam celý měsíc, než jsem si byla jistá, že tu větu umím.

   Byla neděle. Ten den jsem se rozhodla, že ji někomu řeknu. Ten někdo měl být můj starší bratr. Přišla jsem za ním, když se vracel z nedělního fotbalu, zhluboka se nadechla a řekla: „Mám ráda Edith Piaf!“ Řekla jsem to nejlépe, jak jsem uměla. Visela jsem na něm očima. Guillermovi vůbec nepřišlo divné, že mluvím. Jeho reakce byla: „Odkud ty znáš Edith Piaf?“ A já tam stála, nešťastná a neschopná mu říct, odkud znám Edith Piaf.

   Přesto jsem se nevzdávala. Zopakovala jsem tu větu ještě jednou, doma u večeře. Počkala sem si, až bude úplné ticho. „Mám ráda Edith Piaf!“ Chvíli všichni mlčeli. Až promluvil táta: „Edith Piaf je francouzská zpěvačka. Proč nemáš radši argentinské zpěváky?“ Seděla jsem u toho dřevěného stolu, dívala se do talíře a nemohla jsem říct, proč nemám radši argentinské zpěváky a proč mám tak ráda Edith Piaf.

   O čtyři roky později bratr odjížděl do Švédska. Stáli jsme před domem, máma brečela, mladší sourozenci brečeli a táta dělal, že nebrečí, ale viděli jsme všichni, že brečí stejně jako my. Já stála kousek od ostatních a dívala se za Guillermem. Bylo mi šestnáct, měla jsem ráda Edith Piaf a nedokázala jsem říct: „Vrať se!“.

 

 

 

(výběr brakových textů z totemích vod ilustracemi exkluzivně doprovodila Renee R. Wilfling)

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter