|
Měsíc
(pjer)
I.
Zůstaneme spolu zazděni
v hradbách s výhledem
do svobodných ulic
Pod hvězdami
Mezi výstřely
Marně se bouříte
cizinci v ghettu!
Váš hněv kámen neprolomí
a slova nesmažou
kresby na popraskaných stěnách jeskyně
Při tom všem se nad vámi
vznáší milost
pohlcená kouřem z požárů
Jenom sáhnout
a vsadit ji
do dřevěných váz
II.
Doteky moře
V tichosti po minutách
Zpátky
Do hor
Jen v nich najdeš jeskyně
lesy ticho atd.
Ta naštvaná plocha
nebyla pro tebe
Zákeřná jako všichni
V horách
se můžeš ztratit
v klidu usnout
Jsou v nich stíny
na které můžeš křičet
a nikdo tě neuslyší nenajde
Bude to ryk útočníků
ale prchat
budeš jen sám před sebou
Mezi kopci
a havrany s krvavými zobáky
Možná nalezneš
cestu možná že propast
dokonce přítele
Před návratem do polí
do ulic měst
Vrátíš se
s jazykem naloženým v soli
Bude podzim
a všichni před tebou
stanou svlečení nazí
Sedření až na kůru
vymrzlí do morku kostí
A společně si zazpíváte
Píseň oranžového kouře
Čistě
Budete jí přivolávat psy
ze zatemnělých sklepů a průjezdů
Po celou tu dobu vás bude chladit
moje oteklá tvář
na kůži
ucítíš jiskry pot a žízeň
Po půlnoci přejdeš hranici
k prameni
abys setřel tu tíhu jazyka
A dál:
Tanec v lese
se stíny a spoustou komárů
Tanec uprostřed léta
Něco jako láska
se objeví v podobě slova
načmáraného na zdi
na druhém konci země
Uslyšíš ho
a najednou se zeptáš
A proč? A kdo? Pořád?
Pořád se tančí mezi kmeny
V temnotách hromadíš
zmuchlané listy dopisů
Pod jejich slovy nacházíš papír
Kdysi bílý
A to je světlo
Víš kam
Na staré místo
A čteš
písmena tvořící jméno milosti
jsou cestami k výkřiku
Cestou po kolejích
opuštěným lesem mezi poli
mezi světy
po jedné ze tvých probdělých nocí
plné vzpomínek na dětství
pády na chodník
skvrny na kalhotách
Skvrny
Přibývají
a ty se nemůžeš prokázat
kouskem kůže bez jizvy
Tedy: vrať se!
Ale nejprve ukaž ty němé svědky na zápěstí
A až poté prohlížej vlas po vlase
své milé
Ráno za svítání
Není řev silnic tak pronikavý
Ráno se ještě netřesou prsty
v očekávání
tušených záchvěvů dne
Probírej se a hledej
zářezy
III.
Zůstaneme
spolu ve městě pod kaštany
Svým srpem jsi mi vyklestil
cestu nad řekou
Vzpírám se tam jít
Hřbitov břečťan a nic víc
Ozvěna
IV.
Tančíš v jejích zbytcích
vyškrábaných ze dna paměti
Rána a orchestr spouští
Tančíš s jeho dívkou
jako tenkrát
a stejně tak on
odchází znovu
se tvým sakem v podpaží
Byl den
Tvá milá
nyní pije v jedné z pražských zahrad
Neboj se
Jsem schován za stromem
a věřím
že mne najde i na dně
Můj rozšklebený ksicht
bez kousku citu
a slitování
Je tam
Sám se tomu neubráním
A hlavně… ať pije!
Ať ho líbá s trpkou nedočkavostí
Aby se její prsty protáhnou
do netušených vzdáleností
Aby mě v sobě mohla nalézt
i po probuzení
Pod kaštany
Padají do piva
Když je vyndáváš
Lepí se na prsty a pukají
Je to střídání
Trpí
V.
Trpěla bez okovů
byla volná
a milovala mraky
Odplula jen tak
bez zátěže
Ale vítr zima atd.
ji přitáhly zpět
Je tu
Pije a kouří
A chci ji
VI.
Prý je cesta s výkřikem
a čaj a úsměvy…
Byls přerušen výstřelem
„Lháři!“
Byl to zvuk
kterému nikdo z přítomných nerozuměl
a ona
jej nechtěla zopakovat
Udusila se jím
To vědomí dvou tě trhá na kusy
Andělé a psi
řvou všichni
na mě ječí
Ale já netančím
Nikdy a nikde
„Vím, že sem na cestě s paprskem“
říkáš po tom všem
Říkáš po čekáních v prachu
Po dotycích
Po koupeli
Pokousán vlky a medvědy
Mlč!
Skoč raději k ní
Vylov ten paprsek
utopený v bahně
Potop se
Až na dno propasti
Už brzy
Bude říjen listy a jasno
VII.
Jsou desky
zarostlé trním
Ale také koleje provaz
Jáma
A poušť! S pokušením
bez bolesti
Na poušti
Jenom stát a modlit se
růženec
spletený z jejích vlasů
VIII.
Miluji okna bez záclon
průnik jejich špínou
a nekvalitním sklem
Dolů
ke spícím
troskám a ostatkům
Dělám to kvůli lidem
Stejně jako ty pořád chodíš a mluvíš
Je to náš trvalý očistec
Tvé přechody… vím o nich
Prosím tě
Nepřežívej ani s nejmenším
kouskem dřeva v těle
Třískou která se zadírá do čela
během jarních nocí
Prorůstává stále hlouběji
Ježek uzamčený do své vlastní křeče
Byla noc
Je ráno
Je něco
Leží v posteli
vedle oběti černých vlasů
Vycházíš ven
Ale je tě poskrovnu
Už dlouho pro ni neexistuje
žádnej měsíc
Jsem zapomenutej
Zbytečnej
Urvanej
Můžeš to klidně všechno načmárat
Třeba na plakáty…
Je pozdě
Už vás nebudu vyprovázet
až na chodník
Je pozdě na hru na orloj
Neviděli by na vás
IX.
Zůstaneme
Jasně
A navždy |
Tři...
(vlny)
A v noci ses tiše smál:
Ve snech na kouscích
země tráva jako z liščí
srsti…
Jako by za ni někdo uvnitř
dýchal…
Kam zmizely ruce toho
kdo ji tam položil....
V chatě jako po vymření
dědovi (1906-1990)
(egil)
I.
Slunce jako kladka
spouštělo
provazy vedra do oken
a já poslouchal
jak z tebe
mluví pozdní stromy.
Z těch odpolední na verandě
zbyla fermež začpělá do tvých košil
ve vyvrzané kredenci,
jako by pach mohl mít knoflíčky
a rozepnout se popaměti.
II.
Prolistovaný štůsek
Světů v obrazech proložených prachem,
pár lejster, inkoustová tužka,
tvoje fotka:
pavučiny si osobují
nárok na tvé vlasy.
Kdosi vzal moje oči,
obrátil je dovnitř a vysypal.
Trvám
(MiKa)
Trvám
na stvolu trávy,
na třepení kořínků
v drolivém podloží.
V noci se skláním
před větrem pastevcem,
před hřebenem stád –
- jsem modrá step.
Je den
na hraně listové čepele,
před řezem prázdna
trvám
na krajích stvolu.
"a srdcia všetkých mužov meškajú
v tej istej pustine"
(Odpad)
zo stromov kvapkajú višne
vkladáš sa po kúskoch do cesta bez slov
tanier v skrinke by ti mohol
rozprávať o tichom šťastí
cinknete si:
Dobrú chuť! pred cestou niekam | 
