Andělský dar

Za dávných časů panoval starodávnému Tháru spravedlivý a dobrý chalífa, jenž poddané své miloval, s učenými sedával a o astronomii, astrologii a náboženství islámském s nimi rozmlouval a moudrostí arabských básníků i filozofů a též velikostí Boží se s mudrci zabýval. Byl teprve mlád ve věku dvaceti let, každý si jej vážil a cenil pro jeho moudrost a chrabrost, jak již v panování, tak i ve válce. Nebylo za jeho času nikoho v jeho chalífátu, kdo by jej rád neměl a kdo by mu jen dobré nepřál.

Halil se v hedvábný šat z atlasu a mnoha emírům a vezírům i předákům své říše panoval a všichni jej milovali a vážili si jej. V každém malém městě i v osadě ustanovil svého náměstka a ti mu byli též věrní. Dával pozor na to, aby se mezi sebou nesvářili křesťané s muslimy a aby nebyli ani utlačováni Židé, jichž ve městě žila menšina. Byl spravedlivý ke svým poddaným a vítal každého cizince, ať již to byl Kurd, Arab, Číňan, či dokonce člověk z lidí evropských. Ten knihy přečteny mnohé měl a všechny básně znal nazpaměť a Korán uměl přednášet tak, jak to neuměl snad nikdo na světě. Všichni králové jej uctívali a jeho voje do nejdálnějších zemí putovaly a všichni zbrojní muži jej poslouchali. Ten s Jemenem, Indií i Saúdskou Arábií a mnohými dalšími zeměmi obchodní i říšské vztahy vedl a všichni se mu podřizovali a i náboženství buddhistické bylo s ním ve smíru a nebylo nikdy mezi nimi nijaké války, ať pro majetek, tak pro spory duchovní. Tento král se jmenoval Mahdí, nikdy neochutnal Bohem zakázané vepřové maso a na jeho jazyk nikdy nepadla ani kapka vína či jiného opojného moku a své rty smáčel pouze ve sladké šerbety a rostlinné šťávy. Ten rukou spravedlivou vládl a Bůh mu dopřál, že byl hlavou náboženskou a posílal své muže pro vodu Zamzamu v Mekce a Bohu se každý den pětkráte směrem k Mekce klanil a po každém jídle konal omývání a nesetkal se nikdy s lidmi nedobrými a nikdy s nimi nepil vína. Jediný, kdo pod nadvládou jej měl, byl sultán čínský, jenž spravedlivý a stejně moudrý a dobrý byl, jako Mahdí. A v poddanství Mahdího dlela i města evropská, jako například Dubrovník či Zadar, a vojáci ze všech měst mu ve válkách obranných pomáhali. Také k proroku Božímu Mohamedovi byl pro svoji lásku k islámu přirovnáván. A byl by měl Mahdí mnoho dědiců, kdyby se nestalo to, co se stalo:

Jednoho dne do Tháru překrásného, ruchem oplývajícího a cizími i místními obchodníky naplněného, zavítal jakýs vznešeně a moudře vyhlížející muž snědé tváře a pronikavých očí. Byl to neznámý kupec z krajů Syrských a oplýval tajemstvím. Prodával i kupoval mnohé zboží na tržišti Thárském. Na oslu vezl také mohutnou, červeným zlatem kovanou a drahokamy všelijakých barev sázenou truhlu, jejíž kresbou zdobené víko však neotevřel, tajil obsah oné truhlice a po dobu dvaceti dnů jej nikomu neprozradil. Chalífa Mahdí, hnán zvědavostí a touhou po odhalení tajemství, naň neustále doléhal, až kupec nakonec svolil, dě:

„Chalífo, to, co je ukryto v této truhle, je vhodné pouze pro vladaře a nikoli pro jiného. Od tebe za tyto listy, jichž, jak vidíš, je plná truhla a po nichž nezměrně toužíš, nechci nic, neboť sám osud určí, kdy přijde čas na odměnu. Sám Bůh určí, kdy nastane doba na to, abys splatil svůj dluh. Nespěchej, však dostaví se čas mé odměny a to dříve, než sám tušíš. Naučím tě nyní tyto sušené listy správě a dobře užívati.“

Chalífa souhlasil, nechal se poučit, co s listem činit, a otázal se kupce:

„Co mám činiti, spotřebuji-li všechny zásoby v truhle, jíž jsi mi daroval?“

„To je snadné,“ opáčil kupec, „já nejsem pouhý obchodník, ale ve skutečnosti jsem nejmocnější z andělů Božích. Stačí, když proneseš tato prostá a jednoduchá slova »Přijď, o pane a dárci můj mocný!«. Jakmile vyřkneš těchto pár slov, objevím před tebou s dalšími těmito bylinami. Vždy ti je přinesu, i kdyby to bylo ve dne či v noci a Bůh mi při tom bude napomáhat.“

Chalífa poděkoval andělu a dle jeho rady rozemnul vonný list mezi prsty, zapálil jej v darované dýmce a dle pokynu zhluboka nasál dým. Napoprvé se zakuckal, odplivl si a zkřivila se mu tvář nechutenstvím, ale postupně chuti dýmu podléhal více a více. Vždy, když Mahdí vyčerpal zásoby tabáku, donášel přivolaný anděl další a další omamný list, pojmenovaný tabák.

„Nic za to nechci, však dostanu v pravý čas to, co budu chtít,“ zněla jeho odpověď, byv tázán chalífou, jak se mu má odměnit. Chalífa se divil, avšak nezabýval se jeho slovy.

Nejdříve se tabák kouřil pouze mezi vznešenými muži v paláci a jeho okolí. Nakonec strážci počali tajně a po malých dávkách ukrádat vždy něco tabáku z vladařových zásob, jichž měl plné místnosti, naplněné od podlahy až po strop. Strážci se tabákem taktéž oblažovali, avšak zprvu tak činili tajně, aby to nezjistil chalífa a nerozhněval se na ně. Podarovali  své známé a tak se tabák den ze dne postupně a nenápadně šířil stále více a více mezi lidstvo Thárské. Všichni jej kouřili, avšak jen moudří učenci a mudrci se drželi stranou a tabáku se vyhýbali, jsouce uzavřeni ve svých domech a nevycházejíce ven a nedostavujíce se k chalífovi. Tím si však chalífu zprotivili a ten si jich již nevážil, jako tomu bylo kdysi, než se do Tháru dostal tabák.

Dokonce i chlapci a dívky si zapalovali dýmky a chodili s nimi po ulici. Nikomu to nevadilo a každý musel v rodině kouřit dýmku. Již i novorozencům se do úst vdechoval dým, a to prý z toho důvodu, aby Bůh ochránil jejich životy. Lidé ve městě zapomínali na povinnosti islámu a nemodlili se již ani pětkrát denně a nikdo z nich nekonal pouť do Mekky, aby se napil z pramene Zamzamu v Božím Domě, nacházejícím se právě v Mekce, ani nenavštěvovali hrob Mohamedův v Medíně a zanedbávali i omývání. Dokonce ani ramadán pro ně nebyl svatým a přerušovali post a ani Velký a Malý svátek pro ně neměl žádný význam. Islám zkrátka nechali stranou a mysleli pouze na tabák - na Boha a jeho milosrdnost a jedinost zapomínali čím dál více.

Uplynulo deset let od přinesení tabáku do Tháru a celé říše krále Mahdího. Za tu dobu mu propadli všichni v chalífově městě, až na učence, kteří se raději drželi přítomnosti Boží, než přítomnosti tabákového dýmu. Po dalších letech počali umírat v Tháru v počtu neslýchaném lidé, ať staří, tak i mladí a děti, a nikdo nevěděl, čím to jest. Učenci pravili, že to tabák zaviňuje jejich smrt a že by měli konečně přestat s nacpáváním dýmek jeho sušeným listem. Chalífa však neuposlechl žádného z učenců a mudrců a neustále si nechával od anděla přinášet další a další tabák. Věřil totiž tomu, že když tabák pochází přímo od anděla, tak není vůbec škodlivý, ba naopak dokonce v souladu s Boží vůlí. Po letech však počalo umírati ještě více lidí. V tu dobu již veřejně požívali tabák vskutku veškeří a nebylo pomalu obyvatele - kromě učenců, který by po celý den neměl u úst dýmku. Jeden z mudrců se již nemohl dívat na to, jak se nad celou říší vznáší modrý dým z tabáku, jak proniká i do kolébek novorozenců, a tak se jal opustiti město. Jmenoval se šejch Ibráhím a byl to nejučenější muž ze všech učenců a mudrců světa. Nejlépe se vyznal v astrologii i astronomii a umně zacházel s astrolabem. Z hedvábí mausilského měl utkán šat, jímž provívaly větry na východ i na západ, a na hlavě z téhož hedvábí turban měl. Vzal na sebe šat poustevnický, do ruky uchopil hůl a vyrazil směrem k Mekce. Nikdo si učencova odchodu ani nevšiml a tak se na šejcha Ibráhíma zanedlouho zapomnělo a nevzdechl po něm ani samotný chalífa, jemuž mnoho rad prospěšných dříve udělil a mnoho z budoucnosti mu svým umem astrologickým předurčil.

Když nastala toho roku pravidelná doba písečných bouří a horka, počali lidé v Tháru ještě častěji podléhati dýmovému opojení a stále více jich uléhalo do umrlčích komor. Obchod v městě uvadal, řemeslníci neměli sil k práci a tržitě se pozvolna vylidňovala a pustla. Veškeré země skončily s dříve nebývale kvetoucím vzájemným obchodováním a tak se Thár stal městem ubohým a nikým neuznávaným. Indie, Sýrie, Jemen, Saúdská Arábie a mnoho dalších zemí již neobchodovalo s Thárem a nikdo neposílal své voje ani obchodníky do Mahdího říše. Mahdí se až nyní zamýšlel nad slovy mudrců a učenců, jež pravila, že tabák je škodlivý a způsobuje smrt. Bylo však již pozdě, kdy vše Mahdímu došlo, a tak nakonec zemřeli všichni obyvatelé Tháru, a to dokonce i učenci, kteří se nadýchali dýmu z tabáku, aniž by dýmky užili. Nakonec podlehl tabáku i samotný Mahdí a odlétl na krutý Boží soud do nebes.

Ledva zhynuli všichni obyvatelé Tháru, vylétl z hlubin země otvorem studny onen anděl, jenž tabák do města přinesl. Zaradoval se, patře po vylidněném městě. Byl to ve skutečnosti anděl smrti a ne posel Boží, a jeho mzda za tabák byly životy a duše všech dýmu propadnuvších lidí thárských. Anděl smrti se dal do mrazivého smíchu a slétl opět do podzemí, radovat se s ostatními zloduchy. Bůh neměl tu moc, zachránit Thár před zkázou a ani jej nemohl varovat. Anděl smrti měl stejnou moc, jako on samotný - Bůh měl moc vzít ochranu jen ty, kteří se andělu smrti nezaslíbili dobrovolně, a tak nemohl vstoupit do duší a mozků zatemněných dýmem a překazit zkázu celého města. Byl také rozhněván, že obyvatelé thárští zanedbávali jeho samotného. Šejch Ibráhím, jenž jako jediný opustil Thár včas, o ničem nevěděl a na své pouti dospěl nejdříve do Mekky. Napil se posvátné vody Zamzam a záhy se vydal k hrobu Mohamedovu v Medíně a modlitbou mu vypověděl vše, co se děje v Tráhu. Poté odešel z Medíny a vyrazil dál, až překročil Nil a vstoupil do Káhiry a nalezl v ní nový  a šťastný domov. Stal se učencem káhirským a farao egyptský si šejcha Ibráhíma oblíbil i učinil jej svým stolovníkem a rádcem a přidělil mu palác a udělil i všelijaké další hodnosti. Vypravoval se s ním na cesty do Gízy a mnohých jiných osad a měst i v nejzazších koutech světa.

Tak končí příběh o neradostném osudu Tháru, jen byl zničen nemoudrostí obyvatel a tabákem, toliko andělu smrti dobro prokazujícím. A na mnoha dalších tržištích světa se zjevoval kupec s truhlou tajemného obsahu…

Říká se, že v Káhiře dodnes žijí potomci šejcha Ibráhíma, a i když již dávno nevládne farao, tak jsou to vážení muži a učenci, jež astronomii a astrologii ovládají velmi umně.

Více na www.petr-hejna.cz