Krátká ukázka z románu Listy Dávné kroniky - díl první: Òrovo putování

Jedna z hrůzu nahánějících stvůr se nazývá caerfa, vyhlášená lahůdka i obávaný nepřítel…

Łascus ukázal na husté rákosí, ve kterém byl ukryt člun. Přiblížili jsme se k němu, ale loď byla prázdná, nikde ani stopy po živé bytosti. Mezi stromy se ozýval zdáli děsivý hlas, vřeštivé zvuky, při kterých se nám ježili štětiny na uších. Někde se tam skrývalo hnízdi, ve kterém se mladé caerfy hlasitě dožadovaly masitého sousta. Prohledali jsme znovu opatrně okolí, ale bez úspěchu.

„Člun je opuštěn dozajista již dlouho, v této pustině nemožno přežít.“

„Radši se rychle vzdálíme, caerfu jsem dosud nespatřil a přeji si, aby tomu tak bylo i nadále!“

„Ani já netoužím stát se potravou těchto netvorů!“

„Budeme plout kol břehu, ať nás nezahlédnou!“

A mnoho dalších obav a strachu vstoupilo mezi nás.

Lovci třímali připravené luky a lodě pluly zvolna pod převislými větvemi starých vrb.

Náhle se obloha zatáhla a jako bouře zazněl z nebes mocný třepot křídel.

„Ĥoram s námi, už jsou zde!“

„Napněte luky a střežte prostor nad hlavou!“

„Tam! Tam letí!“

Z protější strany přilétal obrovský, ptáku podobný tvor. Tělo caerfy však ochraňovaly lesklé šupiny, peří pokrývalo pouze křídla, dlouhá ocasní pera za ní vlála, její hlava podobala se hadí a jediný, zato však mohutný a silný pařát, byl vyzbrojen pěti ostrými a zahnutými drápy.

„Něco drží!“

„Vskutku, vypadá to zdáli možno i na skřeta!“

„Střílejte, ale přesně, ať nezasáhnete její oběť!“

Sînde hodil dýkou, ale byl asi ještě oslaben bobulemi, a proto se netrefil. Nůž se zabodl do stromu na protějším břehu. Podruhé zaútočil Àvon, nasadil na tětivu šíp, pak druhý a nakonec třetí. Všechny ale sklouzly po hladkých a jako pláty silných šupinách. Ani další z našich lovců neměli větší štěstí.

„Teď či nikdy!“ pravil polohlasem Àvon, napjal počtvrté tětivu, zamířil a vypustil šíp, než caerfa zmizela za korunami, které nás kryly jejímu zraku.

Ĥoram i Ǽliv stáli při nás. Šíp zasáhl caerfu přímo do oka, jediného zranitelného místa. Ta se zatřepala, vyrazila děsuplný křik a upustila do vody předmět či tělo, který svíral její pařát. S ohromným úderem dopadla na náš břeh. Do vody kousek od nás cosi ztěžka šplouchlo. Aznob se vrhl do řeky a na poslední chvíli vyrval víru tělo, mizící ke dnu.

Pomohli jsme mu skřeta vytáhnout do lodi. Byl to stařec důstojného vzhledu. Pohlédl na Òra a těžce, přerývaně pravil:

„Střez se vody, kde není…“ Poté padl do bezvědomí.

Přirazili jsme ku břehu a vyhledali úlovek. Àvon vyškubl několik hrstí peří z křídel, aby jím mohl zdobit své šípy, do přídě své lodi vetknul tři největší duhově lesklá pera z ocasu.  Amar rychle odsekl caerfě nohu, podal nám ji na loď a my jsme hbitě opouštěli místo, kde by nás mohl napadnout rozzuřený druh mrtvé stvůry.

Tak se cesty skřetů ze Skalního města střetly s Đurònovými…