Krátká ukázka z románu Listy Dávné kroniky - díl první: Òrovo putování

Nad Vodopádem smrti se rozprostírala širá jezerní plocha...

Ráno nás vzbudil hluk. To Amar vyráběl vor. Ptali jsme se, nač jej dělá. Odpověděl jen:

„Podívejte se na hladinu jezera.“

Všichni jsme tak okamžitě zvědavě pohlédli, ale neviděli jsme nic, kromě opuštěných ptačích hnízd, vpletených pravděpodobně do vrcholků zatopených stromů.

„A co na hladině máme vidět?“ optal se Òr.

„To, na čem jsou postavena hnízda, vypadá jako věže, přesněji špičky věží. Proto stavím vor, abychom se k nejbližšímu hnízdu podívali, je-li můj dojem správný. Vor už mám hotový, tak můžeme vyrazit na vodu. Uvařil jsem vám i snídani,“ odvětil Amar a ukázal na nádobu nad ohněm, vytepanou z kusu tenkého kovového plátu do tvaru hluboké půlkruhové misky, ze které se linula vůně polévky.

Amarovu polévku jsme snědli naprosto všechnu a vydali se k voru.

„Musí jít jen někteří z nás!“ pravil Amar u voru, „rozhodni o tom ty, Òre!“

„Dobrá, půjde Àvon, Sivet, Gùes, Amar, Aznob Čtyřprstý a já, ostatní zůstanou zde.“

„Òre, mohu jít také,“ prosil jsem já, „nemohl bych pak popsat, jak to vše probíhalo.“

„Inu, pojď, Tambilisi. Však příliš těžký nejsi, to druhého Amara bychom nepobrali.“

I odrazili jsme od břehu k prvnímu hnízdu. Když jsme je shodili do vody, byla pod ním k našemu údivu doopravdy řasami porostlá věž. Hmatali jsme po jejích kluzkých stěnách na dosah pod vodou, která byla překvapivě teplá. Nedávný sníh byl opravdu předčasný. Vrátili jsme se a sdělili objev, který potvrdil Amarův předpoklad, našim ze břehu nás netrpělivě sledujícím druhům. Đuròn přitom se zachmuřenou tváří listoval v Sôëyl.

„Nejspíš to bude potopené město,“ pravil Sivet.

„To by mohlo být bájné Dračí město,“ soudil Dêpidos.

Všichni jsme se začali vyptávat:

„Jaké Dračí město?“

„Žijí tam snad pod vodou draci?“

„Kdo kdy viděl draka? Ale o zatopených městech se často vypráví, a to i v přímořských krajích.“

„Strach z draků mít nemusíte, Dračí město je již dávno bez života, ani v dobách jeho slávy tam žádní nežili,“ uklidňoval nás Dêpidos, „ale teď si vzpomínám, že jsem slyšel o cenném pokladu, ukrytém v jeho zatopených zdech…“

„To je zajímavé, co se ještě o městu vypráví?“

Dêpidos se usmál a odvětil:

„Vy tu pověst neznáte? Tedy, povím vám ji…“

„Posečkej, Dêpidosi, je-li toto potopené město, možná se do něho můžeme podívat. Našel jsem v Sôëyl něco, co by mělo být kouzlo na rozestupování vod. Co když se mi podaří je vyvolat,“ přerušil Dêpidosovu řeč Đuròn.

„Máš pravdu,“ přisvědčil Òr, „zkus to! Třeba dokážeš sobě i nám, že jsi vskutku pán kouzel.“

Đuròn se obřadně vztyčil a hledě do knihy, cosi zamumlal. Vtom se jezerní hladina zvlnila a po jejím utišení se uprostřed shluku hnízd vytvořil úzký otvor.

„Musíte se doplavit k průchodu pod vodu a naskákat doň,“ vyzval nás Đuròn, „já sám, ač zvědav, zůstanu zde a budu kouzlo udržovat při síle, aby se vody nad vámi nezavřely.“

Když jsme se všichni ostatní - kromě žen, Aenleba, Dêpidose a Onaiba, starších členů výpravy, vystřídali a naskákali z voru do otvoru, zjistili jsme, že se tento směrem ke dnu více a více rozšiřuje. Za posledním z nás - byl to opatrný Ikas, se otvor na hladině stáhl do uzounké škvíry, kterou by se již nikdo neprotáhl a utvořil kol nás bublinu, obklopující v temnotách u dna stíny tušeného města. Měli jsme chvíli strach, že se pod hladinou utopíme, ale v bublině se dalo dýchat. Nemohla ani prasknout, jen velkou silou, jak se přesvědčil Aznob Čtyřprstý. S rozběhem narazil do bubliny a tu byl celý venku, prošel její pružnou stěnou, která se za ním zavřela, aniž by propustila kapku vody mezi nás. Zpět se ale už nemohl dostat, nešlo to. Pozorovali jsme ho průhlednou stěnou, jak zkouší proplout jí opět mezi nás. Stěna ale vždy pouze zapružila, ale pak ho odmrštila zpět. Nakonec to po několika pokusech vzdal, docházel mu již vzduch a vyplaval nahoru k voru.

My jsme zatím pozvolna klouzali po šikmé stěně bubliny k suchému dnu. Objevovaly se před námi obrysy hradeb, zdí a domů města. Bylo to úchvatné. Všude na druhé straně obalu, který nás chránil, plavaly ryby, lezli raci a jiní tvorové. Sluneční paprsky jako stříbrné pruty dosahovaly chvějivě takřka do nejhlubších zákoutí. Konečně jsme stanuli u cíle.

Následuje procházka potopeným městem v ochraně vzduchové kapsy...