Myšlenka kapitalismu volné soutěže je založena na konkurenčním boji jednotlivých subjektů, ve kterém prý zvítězí ten lepší a tím vedle okamžitého zisku dočasně získá i výhodnější pozici na trhu, což mu dále umožní provozovat svou bohulibou činnost ve větším měřítku. Ti špatní (či méně úspěšní chcete-li) jsou zde po zásluze potrestáni a nakonec zkrachují, zatímco ti dobří (či úspěšnější, chcete-li) budou odměněni a nadále pokračují v konkurenčním zápolení s dalšími konkurenty.

Problémem kapitalismu je v jednoduchosti to, že tato parafráze na Darwinistickou evoluční teorii v běžném životě prostě nefunguje. Stejně jako myšlenka komunismu, i ona je sice hezká, je-li líčena svými zastánci, ale skutečnost a běžná praxe vypadá úplně jinak a je teorii namíle vzdálena.

Jsou tu dvě zásadní slabiny. První z nich spočívá v tom, že nikde není žádná záruka, že v konkurenčním boji skutečně zvítězí ten lepší, nebo že k tomu alespoň dojde ve většině případů. Druhá souvisí s tím, že nic jako volný trh, či "zdravé konkurenční prostředá" ve skutečnosti neexistuje. Vezměme si to popořadě:

Uspořádání světa ani v nejmenším nezaručuje, že ve "zdravém konkurenčním zápolení" zvítězí ten "lepší" - často se naopak setkáváme s tím, že se vítězem stane ten, kdo krade, lže, podvádí a šidí, k honbě za ziskem využívá nelegálních, či amorálních praktik. Jak k tomu v kapitalistickém zřízení může dojít?

Podíváme-li se na proces koupě jako na otázku demokratické volby v níž kupující dává svůj "hlas" určitému výrobku na úkor obdobného výrobku konkurenčního (jak je často kapitalisty prezentován), pak je nám zcela jasné, že kupující téměř nikdy nemá v okamžiku koupě dostatek informací k tomu, aby zvolil správně. Nejde o nějaký perfekcionismus, kdy přirozeně nejsme schopni poznat realitu ve všech jejích ohledech. Je to mnohem závažnější. Kupující nemá v okamžiku své "volby" informace o tom, jak kvalitní onen výrobek skutečně je, ani o tom jakým způsobem byl vyroben. Jeho kvalitu hodnotí převážně jen podle vzhledu, ceny a informacíkteré mu poskytnul sám jeho výrobce, který je nutně poněkud neobjektivní. Zákazník neví zda důsledkem (resp. příčinou) příznivější ceny není např. použití levných náhražek místo kvalitních polotovarů, nebo otrocké poměry v nichž pracují zaměstnanci jeho výrobce.

O kvalitě samé se kupující může v omezené míře přesvědčit snad jen u spotřebního zboží, kde se špatné volbě lze vyvarovat na základě předchozích (nejčastěji negativních) zkušeností. Zboží které kupujeme jen jednou či dvakrát za život ovšem v "kapitalismu volné soutěže" nemá místo a proto ani pro jeho výrobce a distributory "vzletné" kapitalistické teorie neplatí.

Ani u spotřebního zboží bohužel není situace o mnoho lepší - kupující totiž nemusí mít ponětí například o dlouhodobé zdravotní závadnosti toho či onoho výrobku, nebo naopak dlouhodobé zdravotní přínosnosti výrobku konkurenčního. Kupující - tedy do jisté míry volič - zkrátka z větší části sám nedokáže poznat skutečnou kvalitu, nehledě na to, že ji hodnotí jen z hlediska konečného produktu (ekologie výroby a pracovní podmínky zaměstanců jsou mu například zcela cizý, neboť je nezná a nespojuje je s konkrétním produktem).

Na faktu, že na samotné kvalitě výrobku (z hlediska jeho prodeje) nezáleží ostatně stojí celá reklama a převážná část marketingu - ukazuje se, že výrobek který není zákazníkovy prezentován v masivní propagační kampani, neprodává se v pestrém obalu, nebo v různých "akcích" a "cenových bombách", nemá šanci proti naprosto stejnému výrobku který je distribuován pomocí podobných - víceméně manipulativních - metod.

Jediným aspektem kvality, který je tak kupující schopen opravdu  zhodnotit je ve skutečnosti cena. Z toho nám logicky vyplívá, že myšlenka kapitalismu volné soutěže nemůže fungovat tak jak je prezentována i kdyby všechny ostatní její předpoklady a aspekty platily. Ti "správní" totiž nemusí být odměněni a ti "špatní" nemusí být potrestáni.

Druhým problémem "konkurenčního boje" je přirozená existence monopolů, vynucená prostřednictvím "omezených trhů". Liberální ekonomové s oblibou pranýřůjí stát, jakožto nepřítele kapitalismu volné soutěže, tvůrce bariér které spravedlivý konkurenční boj znemožňují. Se stejnou oblibou však ignorují existenci určitých, řekněme přirozených bariér, které mají podobný efekt a které s mocí státu nijak nesouvisí. Tyto bariéry bránící volné soutěži přitom nalézáme prakticky všude. Uvedu jen několik příkladů.

Tam kde je okruh spotřebitelů omezen (např. a vesnicích či v malých městech) logicky nemůže v určitých oblastech podnikání to správné "konkurenční prostředí" vzniknout, protože tyto lokality prostě dva či více konkurentů neuživí a dovoz či vývoz těchto služeb je s ohledem na jejich charakter buď nemožný, nebo alespoň neefektivní.

Jako příklad si můžeme uvést třeba malý vesmický obchůdek, nebo kadeřnictví v malém městečku - majitelé těchto služeb zde nemají konkurenci prostě proto, že okruh spotřebitelů nestačí k tomu aby ji uživil. Proniknutí konkurence na tento trh je proto velmi obtížné, rizikové a tudíž také nepravděpodobné - počáteční investice a podstupovaná rizika neodpovídají případnému zisku a tak je opravdu jen velmi nepravděpodobné, že by se nějaký kapitalista ženoucí se za ziskem o něco takového pokusil. Samozdřejmé je, že za takovýchto okolností - kdy neexistuje konkurenční boj - nemůže dojít ani k oné evoluci služeb, díky které má kapitalistická společnost kráčet ke svým "světlým zítřkům". 

Udaný příklad je přitom jen modelový, rozhodně nejde o nějakou výjmku potvrzující pravidlo, nebo vzácný případ - v té či oné formě, v tom či onom měřítku podobný jev existuje v libovolné sféře našeho hospodářského života. Poskytovatelé služeb v malých regionech zkrátka nejsou výjmkou, ale naopak jen klasickým příkladem jevu který postihuje celou společnost a týká se všech aspektů "obchodu".

Výrobní společnost se sídlem v oblasti s vysokou nezaměstnaností má například do určité míry monopolní postavení co se týče možnosti diktovat svým pracovníkům mzdy i pracovní podmínky. "Svoboda volby" těchto pracovníků je zde totiž drasticky omezena tím, že prostě nemají kam jinam jít. Samozdřejmě mohou za prací cestovat, nebo rovnou změnit bydliště, ale s tím spojené náklady, materiální, organizační i psychologické obtíže a komplykace jednoznačně nahrávají dané výrobní společnosti, umožňují ji chovat se více "tržně" - utrhnout co může.

Podobně tak tomu je třeba i v případě exportního zboží - cena dovozového zboží například přirozeně roste úměrně k nákladům na přepravu a tak si místní výrobci mohou do určité míry diktovat ceny. Konkurence má samozdřejmě možnost přemístnit svá výrobní zařízení blíže k zákazníkovi, ale s ohledem na investice s tím spojené jde o rizikovou záležitost, neboť regionální výrobce může okamžitě nasadit "dumpingové" ceny a tím novému investorovi přivodit velké ztráty, v důsledku omezení návratnosti investic (prozatím se však častěji setkáváme s případy kdy jsou malí regionální výrobci "ničeni" dovozem zboží nadnárodních společností které vyrábějí v nadstandartních podmínkách - v "banánových republikách" s nízkou životní úrovní, vysokou nezaměstnaností a daňovými prázninami).

Pojmy jako jsou dumpingové ceny, nebo monopol přitom kapitalistická ekonomie dobře zná a sama je (pokud se o nich obtěžuje zmínit) považuje za "nekalé metody podnikání", či "nepřátele kapitalismu volné soutěže". Paradoxní je, že ať tyto vlivy odsuzuje sebeostřeji, není se s nimi schopna vypořádat bez svého největšího nepřítele - silného státu, zasahujícího do "svobody podnikání".

Vyjma nejradikálnějších odnoží liberálních ekonomů ve skutečnosti všichni kapitalisté uznávají, že zásahy státu do podnikatelské sféry jsou nutností. Obecně se však tyto zásahy snaží omezit na "nezbytné minimum". To si ovšem každý představuje trochu jinak a v interpretaci některých skupin mnohdy leží hluboko pod normami, které jsou nezbytné k prevenci sociálním krizím, nebo zajištění obyčejné lidské důstojnosti u nížších tříd pracujících, či snad dokonce přímo jejich ekonomické životaschopnosti.

Problémem "silného podnikání ve slabém státě" je ve stručnosti tendence soukromých subjektů vytvářet si ze státní zprávy jen pouhou loutku, ať už prostřednictvím korupce, "sponzorských darů", nebo hospodářského a ekonomického nátlaku velkých koncernů, nadnárodních společností či obchodních kartelů na státní správu. Tento jev který bychom snad sami o sobě mohly pominout jako nikterak kritický, má přitom velmi negativní důsledky - zatímco má totiž stát i jistou sociální odpovědnost, kapitalisté ji nemají - argumentují tím, že cílem podnikání je především zisk a "lidumilnost" se tu nevyplácí.

Základním problémem je tu tedy skutečnoti už sama ústřední myšlenka kapitalismu, kterou bychom ve stručnosti mohly shrnout větou "osobním prospěchem ke všeobecnému blahu". Liberální ekonomové nám jednoduše tvrdí, že cesta k větší prosperitě celé společnosti vede zkrze využití osobního sobectví každého jedince, v jehož jménu je toho schopen udělat více prostě už jen proto, že mu z toho tkví osobní prospěch.

Tento názor ovšem zcela pomíjí několik důležitých faktorů. Jedním z nich je vliv na psychologii obyvatelstva, kdy v dlouhodobém hledisku po přijetí tohoto a jim podobných názorů se ve společnosti sobectví nejprve stává běžnou normou, aby později vedlo k její postupné morální degeneraci a následně až k oněm již zmiňovaným "nekalým metodám podnikání", které končí bezohledným využíváním pozic na trhu odíráním zákazníků a vykořisťování zaměstnanců - tedy v podstatě útoku držitelů kapitálu na všechny okolní vrstvy společnosti, které nemají adekvátní možnost obrany, jen "svobodu" nechat se vykořisťovat méně či více. 

Jde vlastně o souboj individualismu a socialismem, pravice s levicí, kdy je kapitalisty osobní prospěch jednotlivce označován za legitimní cíl a hnací sílu pokroku, zatímco veškeré ohledy na ostatní jsou označeny za "nedospělé", nezdravé, či iracionální "idealistické bláboly". Zastánci kapitalismu v zásadě oponují levicově orientovaným názorům zhruba v tom smyslu, že jedině osobní vlastnictví je zárukou efektivity - totiž že: "lidé si neváží toho co není jejich", "na cizím nikdy tak dobře pracovat nebudou" apod. - tedy názory, které nikdy nemají příliš daleko k tvrzením typu "chudí si za svou situaci si mohou sami a dobře jim tak".

Při bližším pohledu na samotné kapitalistické zřízení však vidíme, ze i ono je založeno na rozsáhlém "delegování pravomoci" bez vazby na majetek, nebo přímé závislosti osobní odměny na konečném zisku - provozní vedoucí prodejen, mistry strojírenské výroby i velké procento ředitelů podniků nelze považovat za hmotně zainteresované na kvalitě vlastní práce o nic víc, než tomu je u toho nejposlednějšího dělníka s pohyblivou složkou mzdy.

Je tedy jasné, že tato "majetková složka" motivace nemůže být jedinou a dokonce ani rozhodující příčinou rozdílné efektivity hospodářství dřívejších komunistických a kapitalistických zemí.

Jednou z hlavních výhrad levicových stran proti kapitalismu je koneckonců skutečnost, že navzdory populárním frázím o "zasloužené odměně za dobře vykonanou práci" a tvrdému odsuzování sociálně slabších vrstev jakožto "neschopných flákačů a parazitů", kapitalismus sám produkuje neužitečné trubce v podobě vlastníků kapitálu kteří žijí jen ze svého majetku, na pracovním procesu se ani v nejmenší míře nepodílejí a na skutečnou práci a obhospodařování svého kapitálu si najímají odborníky. Kapitál totiž není nějakou "měnou poctivé práce" - lze jej ukrást, zdědit, nebo rozmnožit úroky či spekulacemi, tedy získat metodami, které nic neprodukují a společnosti nic nepřinášejí.

Zajímavé je i to, že ač liberální teorie přímo neodsuzuje myšlenku demokratické společnosti a velmi často se naopak staví do role jejího velkého zastánce, ve skutečnosti je jedním z jejich největších nepřátel. Demokracie (vláda lidu) je totiž v soudobém systému založena na volebním právu každého svéprávného jednotlivce, které je vázáno pouze na stát - stát jehož moc chtějí liberální kapitalisté v co největší míře omezit a jehož zásahy považují přinejlepším jen za nutné zlo. Liberalisté tedy vlastně usilují o omezení demokracie na nejnižší monžnou mez.

Podle mého názoru - v souladu se všemi výše uvedenými skutečnostmi - tedy nelze ke kapitalismu přistupovat jinak, než k ekonomické totalitě, vládě kapitálu. O globální (či chcete-li sociální) prospěšnosti tohoto systému, stejně jako o jeho spravedlnosti je možné s úspěchem pochybovat. Kapitalismus se pravdivostí svého systému v zásadě příliš neliší od komunistického systému bývalého východního bloku - širokým masám je prezentován obraz společnosti, který ve skutečnosti neexistuje a ani by nikdy nemohl prakticky fungovat, neboť již jeho teoretické základy jsou děravé jako ementál a sami sebe popírají. 

Zákony o lidských právech zde opětovně platí jen na papíře, nikoliv v praxi. Domahatelnost práva je problematická, výsledek soudních sporů je závislý na kvalitě právníka, jehož dostupnost závisí na hmotném zabezpečení účastníka sporu. "Dobro společnosti" je opět jen vzletnou frází, maskou pro dobro výše postavených prominentů. Diktatura centralizované státní moci prosazovaná účednickým aparátem byla nahrazena kolektivní diktaturou "mafiánských-kapitalistů", kteří nejsou centralizováni a nemají ideologické, ale ryze jen ekonomické pohnutky, korumpují stát a v omezené míře zápasí sami mezi sebou, přičemž se ani v nejmenším nemusí ohlížet na "spokojenost lidu". Publicistika byla osvobozena od ideologických okovů totalitního státu jen proto, aby se stala otrokyní ekonomických zájmů vlastníků médií. Státní moc zdegenerovala do úlohy feudálního monarchy, který nemá kontrolu nad těmi kdož mají být jeho vazaly a kteří opětovně nerespektují ono prastaré pravidlo: "kdo je mi podřízen, je zároveň pod mou ochranou".

Dozvídáme se, že svoboda znamená především odpovědnost za své činy, tedy v podstatě to, že si můžeme dělat co chceme, ovšem také za to poneseme následky - což pro nás ovšem není nic nového, vždyť jde přeci o nám dobře známé pravidlo cukru a biče - vymoženost která tu platila i za "totality". Buď hodný, dělej co se po tobě chce a budeš se mít dobře. Chovej se jinak a uvidíš!

Na závěr bych rád podotknul, že cílem tohoto článku nebylo ani v nejmenším obhajovat dřívejší totalitu. Cílem bylo napadnout současnou "demokracii". Domývám se, že s "komunismem" který jsme tu měly před rokem 89 by bylo nutné skoncovat tak jako tak, bez ohledu na nějaký kapitalismus. Vidíme však, že současný systém není o mnoho lepší. Můžeme si dnes pravda říkat co chceme, ale není nám to nic platné. Nestojíme dnes fronty na banány v prodejnách ovoce a zeleniny, ovšem stojíme fronty na úřadech práce. Můžeme si pravda bez problémů vycestovat třeba do Austrálie, ale většina z nás nemá ani na tu dříve opovrhovanou dovolenou v Bulharsku. Mladé páry pravda nemusejí čekat na přidělení státního bytu rok či dva, mohou si jej koupit okamžitě, ale s ohledem na svou finanční situaci a sociální jistoty rodiny v 18 zakládat prostě nemohou a v 25 většinou také ne (takže nám porodnost pochopitelně klesá). Nejsme zavírání za politické zločiny, ovšem naše ("totalitní") vězení jsou přesto přeplněna. Kontrola státu byla omezena, ale přesto dnes máme více úředníků než kdy předtím v historii. Máme tu demokracii a můžeme volit, ale nikdo se nás na názor neptal když se dělila republika, vstupovali jsme do NATO, zakládal se senát, nakupovali se nadzvukové stihačky, nebo když nyní vysíláme elitní jednotku do Afghánistánu. Nikdo nás dnes pravda nevyzívá k nerozbornému přátelství se sovětským svazem, ovšem vládní (i nevládní) propaganda je tu stále. Zatímco kdysi jsme svým sovětským přátelům posílali své "vojenské poradce" do Afghánistánu tajně, dnes tam své vojáky posíláme na pomoc svým americkým přátelům veřejně, aby bojovali veskrze proti týmž lidem jako před léty...

Z hlediska sociálních jistot, úrovně obecné zdravotnické péče a zločinosti jsme na tom zkrátka jednoztačně hůř než před rokem 89 a v těch ostatních oblastech je nějaký ten přínos dost sporný. Je to skutečně to co jsme chtěly?