(K. Amisovi)

   Právě když jsem nastupoval do autobusu, dozvěděl se Jimi Dixon, že Christina odjíždí za čtyřicet minut vlakem ze sousedního městečka zpět do Londýna. Nemohl připustit, aby mu ujela; pak by ji možná už nikdy neviděl. Zatímco mě autobus odvážel směrem k metru, Jimi Dixon se vyřítil do ulice, rozběhl se k zastávce a marně mával na kolem projíždějící žluté auto v domnění, že jde o taxík. Měl pocit, že by něco velice špatně dopadlo, kdyby se nedostal včas na nádraží, že by něco ztratil, co si z celé duše přeje.

   Můj autobus přejížděl Vltavu a ten druhý právě přijížděl k zastávce, 50 metrů od Jimi Dixona. Dixon nasadil šílené, zničující tempo, zatímco ho průvodčí nehybně pozoroval ze zadní plošiny. Když urazil půl cesty, stiskl průvodčí zvonek, řidič pustil spojku a kola se začala točit. Podíval jsem se z okna autobusu, ale za námi neběžel nikdo. Dojeli jsme na konečnou, já jsem se přesunul na nástupiště metra a Jimi Dixon mezi tím naskočil na zadní plošinu, doklopýtal až k přednímu sedadlu a zhroutil se, nemaje ani tolik dechu, aby zasténal. Před očima se mu vinula prázdná silnice. Mohl by to stihnout.

   Přijelo metro, nastoupil jsem do něj a za chvíli jsme se už řítili pražským podzemím. Pod koly vagónů se ozývalo rytmické dunění kolejnic a já jsem si našel volné sedadlo. Dixonův autobus se ocitl za nákladním autem, vlekoucím zvolna dlouhý přívěsný vůz. Společně se pak vydaly rychlostí dvanácti kilometrů na cestu, kolem značky slibující dlouhou řadu ostrých zatáček. Dixonovy se vydral z hrdla kovový chropot.

   Čekal mě přestup z jedné trasy metra na druhou. Dlouhá a nudná chůze podzemníma tunelama, postrkovaný davem lidí ze strany na stranu. Než jsem došel na nástupiště, podařilo se řidiči autobusu předjet nákladní vůz, pustit přes cestu traktor a konečně se přiblížit k městečku. Do odjezdu Christinina vlaku zbývalo pár minut. Nastoupil jsem do vagónu a sledoval jsem, jak autobusu couvají přes cestu žáci autoškoly, besedující hloučky se zvolna rozcházejí před jeho zvolna se šinoucí kapotou a batolata lezou pro zakutálené hračky pod jeho sotva se otáčející kola.

   Vystoupil jsem na vlakovém nádraží, právě když ho Dixon zahlédl ve vzdálenosti třiceti metrů. Vrhl se klopýtavě chodbičkou mezi sedadly ke schodům a ještě než dojel autobus na stanici, vyskočil z něj a utíkal přes ulici k hlavnímu vchodu.

   „Z kterého nástupiště na Londýn?“  

   Rozhlédl jsem se po nádražní hale. Poslední stránku si asi přečtu až ve vlaku.