Včera jsem se dozvěděl, že Lajka se nikdy ze své dobrodružné výpravy do vesmíru nevrátila. Až do včerejška jsem si myslel, že jí sovětští vědci v bílých pláštích po přistání v Bajkonuru v pořádku vyndali z rakety, dali jí misku plnou toho nejlepšího jídla a až do večera jí drbali za ušima. Myslel jsem si, že určitě dostala nějaká vyznamenání a leningradští pionýři s ní pak v létě chodili na dlouhé procházky podél řeky, nebo do lesoparku, prohánět se mezi mladými břízami. Představoval jsem si, že se na ní jezdily dívat delegace z celého světa, ona se dožila vysokého věku a nakonec zemřela klidnou smrtí ve spánku, v nějaké hodně přepychové boudě, kde jí na stěnách vysely všechny ty medaile a vystřižené články z novin a časopisů.

   Ale ne. Nikdy se nevrátila! Vím, že tehdejší technika neumožňovala tak složitou operaci, jakou určitě je stažení jednoho psa z oběžné dráhy zpátky na Zem, ale od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, musím přemýšlet nad smutným lajčiným osudem. Co si asi myslí fena, sedící v raketě vystřelené několika tisícikilometrovou rychlostí kolmo vzhůru? Jaké myšlenky se jí honily hlavou, když se z okýnka rakety dívala na modrou planetu pod sebou a hádala, kde tam asi tak leží její miska s jídlem a co v ní asi je? A jak jí bylo, když si poprvé uvědomila, že už se tam nikdy nevrátí (protože jsem přesvědčen o tom, že jí to předtím neřekli)? Určitě si vzpomněla na všechny lidi, psy a kočky, kteří zůstali dole a s kterými se ani nerozloučila. Představuji si tu hrůzu v lajčiných očích, když se příď její rakety natočila směrem k několik světelných let vzdálené galaxii a Země za okýnkem byla čím dál tím menší .

   Lajko!