Pozdní čas, blízko k půlnoci. Světlo z výtahu přede mě chvilku rozvine žlutý koberec na špinavé dlouhé černočerné chodbě paneláku. Mávnu rukou nalevo a ledabyle plácnu do vypínače....ale chodba se  nerozsvítí. Vracím ruku k vypínači a důrazněji zmáčknu knoflík. Nic. Praskla žárovka, asi. Lehce znervózním. Do temnoty panelákové chodby se mi nechce ani trochu. Všude kolem hustá tma. A ticho. Dusné ticho. Procházka kolem několika chodbových výklenků za dne či pod umělým osvětlením je rutinní záležitost bez kapky vzruchu, pod rouškou tmy se z ní pro mě stává horor. Moje představivost se vytáčí do nejvyšších obrátek.

   Nejistý krok vpřed, temnota mě obtéká a pohlcuje. Odhaduji střed chodby a tápu před sebou rukama. Nerada bych nabourala do zdi. V dáli zanaříká dítě. Do černého ticha si proráží cestu několik dalších, za dne téměř neregistrovaných zvuků. Praskání, skřípání, klapnutí...Dům se pohybuje. Já také. Pomalu, s obavami, se sunu krok po kroku dopředu, do temnoty stále hlouběji. Nepříjemné pocity narůstají, fantazie pracuje. Neslyším náhodou funění? Co radši přidat do kroku?  Přede mnou, nepříjemně blízko, se ozve tiché zakašlání. Ze strachem přiškrceného hrdla stěží vydoluji zasípání, zhodnotím situaci,  řevem se nezachráním, volím útěk. I když je velmi nadnesené, nazývat útěkem téměř golemovské posunování mých hrůzou ztuhlých končetin. Každý úchyl i vrah, šourající se o francouzských holích či na vozíčku, by mě lehce dohonil. Je konec, je konec, v mysli mi drnčí stále dokola jen tahle jediná větička, napadá mě ještě, jak dlouhý asi bude ten film mého života, co se prý promítá každému těsně před smrtí, no to bude tristní biják a teď ještě ty bolesti při umírání, jen ať to netrvá dlouho a sakra, proč zrovna já, takových lidí si pobíhá po nocích venku a už jsem zachycena do tenat zločince, předsmrtně sebou cukám a....slyším smích souseda:“ Neblbni, neboj se, já si šel zrovna zakouřit.“