Modes robes made in USA

  Moje maminka, když mě chtěla přesvědčit, že je něco opravdu velmi kvalitní a hypermoderní, vždycky vyzdvihovala fakt, že je to z Ameriky. Tedy, tento argument používala jen v časech žití za socialismu. Měli jsme tu smůlu či štěstí, že jsme pár soucitných  příbuzných v USA měli a oni asi tím delším pobytem za velkou louží pozapomněli, že tu nežijeme na stromech  a čas od času nám poslali balíček s obnošeným šatstvem. To bylo vždycky radosti, maminka rozkládala úděsné hadříky po pokoji a třídila, co z toho se dá vzít na tělo a co už jen na nádobí. Bohužel, i v názorech na použitelnost těch svršků jsme se hodně lišily. Maminka často tvrdošíjně trvala na tom, že některé hadry nejsou hadry, ale jde o kvalitní módní oděv, který je hoden pubertální dívky, kterou jsem tehdy byla. Takto jsem přišla k pár kouskům garderoby, jež poznamenaly mé dětství  těžkým traumatem. Abych neunavovala, zmíním se jen o dvou. Hadříkách, trauma z nich bylo jedno, stále stejné a  veliké.

  Ten první,  obzvláště vypečený hadřík,  byl vlněný kalhotový kostým s dezénem střední  hnědo zelené kostky. Nechutné, štípavé, brrrr. Vypadala jsem jako malý Sherlock Holmesíček. Jen sehnat tu čepici a lupu.  Jak jsem se asi , coby eterická třináctiletá dívenka,  mohla v tomhle oděvu cítit, si asi umí každý představit. Jen ne moje maminka. Marné bylo moje vysvětlování, jak je ten kostým hnusnej, že tohle žádná holka u nás ve třídě nenosí, máma měla radost, že její dcera je oblečena podle poslední módy v USA (což bylo utrpení, poněvadž k nám ta móda dorazila vždycky až tak za rok, tudíž jsem vypadala značně futuristicky a v tehdejším odžínovaném socialistickém davu dost nestandardně). Pod jejím nesmlouvavým dozorem jsem z domova několikrát odcházela do školy  ve výše zmíněném oblečku. Na těle poslední výkřik módy a v duši nikoliv poslední, výkřik zoufalství.

  Poznámky spolužáků zde ani snad ventilovat nebudu, každý si dovede představit, děti jsou přece jednak kruté a pak i upřímné. Spolužáci na mě vrhali pohledy posměšné, postarší soušky učitelky zase závistivé. A mezi těmito mlýnskými kameny já, která jsem ten oblek z duše nenáviděla. Leč, coby hodná a poslušná holčička jsem přetrpěla ty hodiny v nenáviděném oděvu. Až jednou........ach ne, zklamu vás, nešlo o revoltu holčičky a ani osvícení matky, jednoho dne jsem, opět navlečena do příšerného kostýmku (šlo o školní návštěvu  divadla, to už musí mít jeden na sobě něco lepšího) poskakovala po chodníku tak vesele, až jsem špatně šlápla a rozplácla se jako žába. Sváteční kostýmek utrpěl strašnou  skobu na těle, já rovněž, leč fyzickou bolest přehlušil  jásavý zpěv mé duše, pochopila jsem, že takto znetvořený obleček už mi maminka dávat nebude. Mimochodem maminka mi dodnes nevěří, že jsem to tenkrát  neudělala schválně.

  Další americký výdobytek mého šatníku -  pruhované tričko v barvách státní vlajky země původu. Bohužel do módy socialistických návrhářů a na trh zdejší se podobný styl dostal až za půl roku a to už bylo příliš pozdě pro moji zjitřelou duši, atakovanou uštěpačnými dotazy jako např. zda se oblékám ve vězení nebo mě obléká babička Méry...Nikdo z mých spolužáků  nebyl natolik předvídavý, aby hodnotil tento svršek jako vysoce progresivní a pěkný. Prostě nějak nebyli rádi (ani já), že jim ukazuju, co se bude nosit v budoucnu. Žádná satisfakce se nekonala, ani když mi po čase spolužačka Eva, jedna z  nejagresivnějších hodnotitelek mého looku, důvěrně sdělila, že by to tričko ráda ode mě zakoupila. V té době  jsem totiž znehodnoceným  tričkem (nevěřili byste, jak jsem byla nešikovná, polila jsem ho moc nerada jednou čajem a Ariel tehdy byl jen v tuzexových drogeriích a ne u nás doma),  už  dávno utírala prach ve svém pokojíčku.