Já, totemoví ptáci a ponaučení (ponaučení?)

  Čtu. Čtu moc. Čtu tak moc a všechno dostupné, že to často  není k mému prospěchu. Čím víc čtu, tím víc vím, že nic nevím. Jako bych vypadla z Renčínova kresleného vtipu, , kde uprostřed místnosti sedí, zcela obklopen knihami, člověk s tragickým výrazem ve tváři. Kolem tohoto nešťastníka běží rozjařený chlapík  a jásá:“ Od té doby, co jsem přestal číst, se cítím skvěle“.  Cítím se být tím nešťastníkem, jak jinak. Pro znalce výtvarna dodávám - následkem neuvážené četby bývám podobna Fillovu Čtenáři Dostojevského.           

   Čtu knihy, časopisy, denní tisk, v nouzi vezmu zavděk i reklamními prospekty,   hltám písmenka, pak přečtené odložím..............a neodpočinu si, přemýšlím o přečteném a hlavou  mi víří různé představy, nápady, závěry.  Víření neustává  při venčení psa, ani při volných chvilkách v práci natož při fyzické práci v domácnosti. Ke každému námětu se vracím, rozvíjím do absurdna, dávám do souvislostí se mnou a to vše časově neomezeno. Po přečtení lékařského pojednání o nějaké nemoci si zpravidla onu nemoc diagnostikuji. A je úplně jedno, zda-li článek napsal androlog nebo veterinář. Vždyť možné je nakonec všechno, ne? Trápí mě otevřené konce románů. Trpím s hrdiny mnou čtených knih. Zvlášť špatně jsem např. vypadala v období čtení skvělé knihy s děsivým námětem „Tančím tak rychle, jak dovedu“.

  S tímto přístupem k  přečtenému jsem nedávno navečer nahmátla v mojí knihovně Svět magie a zavadila očima o článek Totemoví ptáci (zde prosím laskavé čtenáře , aby se oprostili dvojsmyslů) a....neodtrhla více, dokud nebylo načteno. Nechci  zatěžovat obsahem výše uvedeného výňatku, jen stručně - pojednával o šamanismu  a to v souvislosti s napojením na tzv. totemové ptáky, o možnosti proniknutí skrze ptáky k tajemství běhu života, o intuici a tak podobně. Věnovala jsem čas před usnutím soustředění se na mého totemového ptáka. Nepamatuji si, byl-li jím orel či kolibřík, asi jsem to zaspala. Tu noc byl můj spánek klidný. Ticho před bouří.

  Večer nabyté vědomosti se mi připomněly následující den ráno při venčení psa.  Spořádaně jdu, sleduji psa, jehož jsem pustila z vodítka a raduji se z mrazivého rána, když tu náhle...po mé levici....zaslechnu ptáčka. Juknu tam...a hele, sýkorka  v koruně stromu a něco povídá. Honem vzpomínám, cože to tam psali o významu....pták po levici- cesta bude šťastná, totemový pták švitoří, navíc poskakuje vzhůru po větvích stromů, tudíž i já půjdu vzhůru, můj život bude teď samá radost. Začínám si věřit a pohlížet na tento svět optimisticky.

  Po půlhodině se vracím s pejskem domů, před vozovkou kouknu doleva, doprava , opatrně nakročím a...a...adheze mých nohou k silnici byla náhle nulová. Uklouzly na ledu, vylítly vzhůru - totemový pták nelhal, chvíli jsem nahoře byla. Následoval tvrdý pád  na lopatky. Ještě mi blesklo hlavou varování: Hlavně se nepraštit do hlavy!  a prásk! moje hlava se bouřlivě přivítala s ledovým krunýřem silnice. Před mýma očima vytryskl gejzír zlatých hvězdiček. Nádhera, ohňostroj hned poránu...ani nevím, jak dlouho trval.  Třpytivý rej jen zvolna ustoupil  ranní modré obloze, přičemž ve výhledu mi  zacláněla tlama mého vyděšeného psa. Věrný přítel člověka dostál svému označení, nezdrhnul a vytrval se mnou, dokud jsem se nevzpamatovala a neodbelhala domů. Celý den - byla naštěstí neděle - jsem proležela v posteli, abych byla v pondělí jakž takž fit. Přemýšlením jsem dospěla k závěru, že mi totemoví ptáci dali lekci. Nemám strkat nos někam, kde jsem nedorostla a přizpůsobovat si výklad svému prospěchu.

  Bolelo mě všechno, ale statečně jsem dorazila do práce. Sídlíme v patře, dopoledne někdo zazvoní, sbíhám po schodišti do přízemí mu otevřít.  Na pátém z patnácti schodů mi podklouzne noha. Řítím se dolů a v hlavě  mi bliká jediné: Bacha na záda! Ve zlomku sekundy se zachytávám zábradlí po levici (nevím proč zrovna pravou rukou), opisuji celým tělem ladný kruh. Ještě si stačím vtipně zavyčítat: Proč nejsem Neo,   zastavení v letu by se mi teď hodilo!,  abych se po obtočení zábradlí pustila  a dopadla, zaplaťpánbůh ne na záda, ale na všechny čtyři. Lehce jsem si vyrazila dech a narazila všechny prsty.  Nejradši bych se rozplácla na koberci a s kvílením si prožila tu bolest. Leč smysl pro povinnost zvítězil, polovztyčila jsem se a podobna Quasimodovi se došourala ke dveřím. Za nimi rozjásaný kolega (  zapomněl si klíče, v duchu syčím na jeho adresu: zzzabít, zzzabít). Na jeho nejapnou otázku: „Se ti něco stalo?"jsem se zmohla jen na souhlasné zasípání. Vzal to sportovně, vyběhl křepce nahoru a zanechal mě osudu. Hořce se litujíc, na čerstvém vzduchu jsem se porovnala do téměř  původního stavu, třas těla i přerývavý dech časem zmizely a já se vrátila zpět do pracovního procesu. Další cesty  po schodech jsem absolvovala jako ta nejdůstojnější šlechtična, nedůstojně se křečovitě držíc zábradlí.

   Já už nechci lítat. Chtěla jsem jen vědět víc o životě a už nechci ani to.  Snad mě totemoví ptáci nechají na pokoji, zadoufala jsem. Nechali, i když .....Ten den na obědě: samotná konzumace jídla proběhla v klidu, leč při odevzdávání talíře na určené místo mě vyčuhující koberec chňapnul za jednu nohu a já zase letěla. Zastavila jsem vcelku bezbolestně o kolegu ,ale nechtěnou pozornost jsem vzbudila, to zase jo. Příbory s rachotem sjely z nevybalancovaného talíře a rozlétly se po podlaze. Zkuste se v  místnosti o rozloze 5x5 m, zaplněné lidmi,  vnořit k nohám okolostolujících, a hmatat po špinavé mokré podlaze, ozdobeně tu spadlým hranolkem, tu  kouskem zeleniny, apod. po neposlušné vidličce a noži. Humusácký zážitek.

  Řekla jsem si, že nemá smysl zahrávat si s byť jen nevinnou myšlenkou na věštění, kouzla a čáry, a vůbec podobné věci mezi nebem a zemí. Zdá se, že nepatřím k vyvoleným, jež mohou užívat darů výše zmíněných prostředků. Navíc jako dlouhodobější bonus ke vzpomínce na lety s totemovými ptáky jsem získala po pádu ze schodů obrovskou modrozelenočernou modřinu přes celé stehno. Při spatření té dramaticky vyhlížející skvrny dcera suše poznamenala, že se mám vyfotit a poslat na "rotten" (znalci hnusných www stránek vědí o čem mluvím). Doufám, že dcera měla na mysli jen tu modřinu.

  Včera jsem zašla do obvodní knihovny. Mezi jinými jsem domů donesla knihy Výklad tarotových karet, Lexikon snů a Úspěch máte ve vlastních rukou.

BE CONTINUED.......?