Zas píšu žvásty, s glancem a bez ostychu,

ač o básnění nevím ani zbla

a pokud ze mne vůbec vyhřezla

kdy mrť talentu, hned krmil jsem s ní Pýchu,

tu nenasytu, na jejímž tučném břichu

jsem zprznil Múzu a smilnil s její dcerou.

Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.

Kdepak je Skromnost? Má narušenou míchu,

už leží jen, bez moci, bez žezla

a veršíček, co pustotou si plá

kolem ní krouží, skotačí lehce v tichu

i Radost se vzdala cynickému smíchu;

tak jsem se minul s talentovaných sférou.

Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.

Shořela Soudnost podobna slámy víchu.

Mé myšlenky? Sterilní nemehla!

Indiferentní, bez dobra či zla

a ještě je drze skládám do triptychu

slok dutých jako trojice padlých mnichů,

zbytečných, prázdných a planých stejnou měrou.

Zas píšu žvásty. A všichni mi to žerou.

Kdy už to praští někoho do čenichu?

Nad kterou básní? Pátou? Desátou? Sterou?

Píšu jen žvásty a všichni mi to žerou...