Protančím sálem času zpět

až do dětství, tam na začátek,

v hnízdě kdy s tuctem neviňátek

dřímaly hrůzy skutků, vět,

jež poté vykonat jsem sved´;

když Cháron pískne v klarinet.

Stáří až propůjčí mi pléd,

směrem tím skrze všechen zmatek

pohlédne Bůh, ten správce jatek

a nasměruje duše let.

Bůh, který nerad by se splet´,

až Cháron pískne v klarinet.

Když zváží, kterak bral jsem svět,

andělská dlaň či ďábla hnátek

sáhne pro mne v ten velký svátek?

Ten soud bych raději znal hned -

- požehnán budu nebo zklet,

až Cháron pískne v klarinet?

Tak, pane, ušetříš mne běd,

i když jsem dokázal být spratek,