"Mám nutkavou potřebu přestrojovat se za řezníka," řekl mi muž, který ležel na boku na mém terapeutickém divánku.

"Proč si nelehnete na záda?" zajímal jsem se.

"Nemohu ležet na zádech, protože bych trčel do prostoru," vysvětloval muž. "Mám příliš vystouplé lopatky. Chcete se podívat?"

"Ne, děkuji. Nejsem ortoped."

"Moje bývalá žena se jednou podívala," pravil muž. "Od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Poslala mi pouze pohlednici z Mariánských lázní. Vzhledem k tomu, že se na ní podepsala ,Ignác z Loyoly´, soudím, že pohled na mé lopatky neunese zdaleka každý."

"Máte věštecké sny?" zeptal jsem se ho.

"Ne," zavrtěl hlavou muž. "Zdá se mi výhradně o věcech, které souvisí s porcováním masa. Včera v noci jsem vyvrhoval ovci. Když jsem se dostal až k tračníku, zjistil jsem, že v něm sedí malinkatý školní inspektor a depiluje si podpáždí."

"Podle čeho usuzujete, že to byl zrovna školní inspektor?"

"Měl to napsáno na kloboučku," vysvětloval muž. "Měl slamáček se dvěma stužkami, žlutou a růžovou. Na žluté bylo napsáno ,ŠKOLNÍ INSPEKTOR´ a na růžové ,K PŘEPÁŽCE PŘISTUPUJTE JEDNOTLIVĚ´. "

"Nemáte problémy s dýcháním?" zajímal jsem se.

"Narážíte na tu přepážku?" otázal se muž a přitáhl si kolena k bradě. "K mé nosní přepážce jednou přistoupil uhlíř. Jednotlivě, zato ovšem oběma pěstmi naráz. Od té doby mám nos levostranně vybočený, i když jsem ze zásady pravicový volič."

"Kdy jste se naposledy přestrojil za řezníka?"

"Minulý čtvrtek," řekl muž. "Bylo to na Žlutých lázních. Plavčíkovi se příliš nezamlouvalo, že vstupuji do vodního toku se širočinou, ale co už mohl dělat. O tu původní jsem přišel vloni v Brémách. Odnesl mi ji v zubech velký pes. Jak odcházel směrem k radnici, bylo v tom něco tak výsměšného... že jsem musel ve vlaku plakat. Utěšil mne teprve celník. Věděl jste, že celníci používají erární kapesníky s emblémem státních drah?"

"Ne, to jsem nevěděl."

"A vidíte, je to tak."

"Vy ale nejste řezník, viďte?" zeptal jsem se a zapsal si pár poznámek do notýsku v červených deskách.

"Pracuji na hvězdárně," řekl muž. "Mám na starosti údržbu dalekohledů. Jen jejich plastových částí, abych byl přesnější."

"Vaše touha po řeznictví souvisí pravděpodobně s vesmírnou matérií," vysvětlil jsem mu. "Nebeská tělesa při letmém pohledu asociují představu čerstvě umyté výlohy v masných krámech. Kolikrát jsem si říkal, že Velký vůz je vlastně roztočený věnec vuřtů a Plejády jsou francouzskou hořčicí, která opustila sklenku a rozprskla se do prostoru. Já myslím, že Bůh výrobce uzenin miluje o něco málo víc než jiné lidi."

"Jenže já maso vůbec nejím," rozplakal se muž. "V dětství jsem našel v játrovém salámu gumový prst a od té doby se živím výhradně oblinými klíčky. Znamená to, že mne Bůh zcela zatratil, doktore?"

"Nejspíš," přikývl jsem. "A až přijdete příště, nezapichujte dranžírák do zárubně, jestli mohu prosit. Moje hospodyně mívá občas potřebu věšet na vyčnívající předměty látkové tašky."