"Ještě nikdy jsem neviděl nahou ženu zezadu," řekl mi muž, který ulehal na divánek. Péra zapraštěla. Ocenil jsem, že si sundal boty, ale ocenil bych ještě víc, kdyby mu nezaváněly nohy.

"Já jsem ještě nikdy neviděl zezadu kance," pravil jsem a ostrouhal tužku, jejíž hrot od minula trošku otupěl.

"Máte snad na mysli nějaký archetyp, doktore?" zajímal se muž a prsty v řídké tkanině ponožek se mu lehce chvěly. "Lovec, válečník, hrdina, nebo něco na ten způsob?"
"Ne, nic takového. Jenom jsem často přemýšlel, jaké to asi je, když kanec odchází směrem od vás. Chtěl bych vidět ten synchronizovaný pohyb ocasu na jeho zádi."

"Také často přemýšlím o tom, jaká asi musí být nahá žena, když se k vám otočí zády," zasnil se muž.

"Ke mě?"

"Ne k vám. Myslím jako obecně ke mě. Představuju si, že má špinavý krk, od toho, jak si barvila vlasy na zrzavo. A páteř, doktore, jak asi musí být zvláštní, ty lopatky a obratle, když je to ovšem štíhlá žena, protože na tlusté by bylo vidět jenom sádlo," vypravoval muž.

"Sádlo je symbol," řekl jsem. "Řekněte mi, o čem se vám dnes v noci zdálo?"

"O tom samém jako vždycky," děl muž. "Obracel jsem svou ženu. Bránila se. Plakala. Klekl jsem před ní na zem, na podlaze byly samé žaludy, tlačilo mne to do kolen, říkal jsem ,Alžběto, prosím, jenom na chviličku!´, a ona pořád plakala... A když jsem jí konečně obrátil, tak byla zezadu úplně stejná jako zepředu, což mě frustrovalo."

"Obracel jste ji jenom tak, rukama?"

"Ne, pohrabáčem. Měl jsem přitom pletenou čapku v národních barvách a zpíval jsem si. Vždycky si zpívám, když beru do ruky pohrabáč, ani nevím proč."

"Obsese."

"Ob co?"

"Obracel jste ji celou noc?"

"Ne, jen jednou jsem to zkusil, a když jsem viděl, že má na zádech úplně stejná prsa jako tam vepředu, tak jsem toho nechal a požádal ji, jestli by nemohla zhasnout a tkát potmě."

"Ona přitom tkala?"

"Nevím přesně, možná vyšívala na hedvábí."

"Povězte mi něco o své matce," vyzval jsem ho.

Muž křečovitě zaškubal levým palcem.

"Moje matka byla strašně cudná," řekl po chvíli. "Nosila pořád šatovou zástěru. Na zádech byla na knoflíky, desítky malých perleťových knoflíčků se jí vinulo po páteři jako korálovec, a když jsem se jí jednou omylem dotknul při mísení těsta, dva týdny mi dávala k večeři jenom huspeninu. Servírovala mi to hned vedle uhláku, jen tak na zem, doktore."

Muž se rozplakal.

"Mohu vám ukázat jednu knihu," řekl jsem a vzal do ruky Domácího lékaře. "Jsou tam obrázky."

"Já vím," vzlykal muž. "Rozkládací. Ale taky jednom zepředu."

"Analýzou vašich snů jsem dospěl k závěru, že vás vaše matka nemilovala a celý život vám ukazovala druhou tvář," pravil jsem vážně. Muž stále plakal. "Vaše touha po spatření ženských zad pramení z touhy po poznání skutečné tváře vaší matky. Jste Oidipus, který nikdy nerozřeší hádanku Sfingy. Víte doufám proč?"

"Protože moje matka je mrtvá?"

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Proto, že ve vašich osobních záznamech stojí, že jste nalezenec. Našli vás na zadním sedadle fiakru, který stál v Terstu na náměstí."

Muž si otřel rukávem oči, vstal, stiskl mi pevně ruku a odešel bez zaplacení.