Do mé ordinace přišla žena. Nevypadala jako někdo, kdo by byl ochoten lehnout si na divánek a vyprávět o traumatech z mládí. Byla nějak divně rozevlátá a oči jí těkaly ze strany na stranu, až se nakonec zastavily u lebky, která stála na mém psacím stole.

"Hezký glóbus," řekla.

"To je lebka," řekl jsem já.

"Může to být, cokoli chcete," pravila žena. "Když se narodí dítě, má na glóbusu měkké místečko, tuším, že se to jmenuje fontanela? Je to vlastně severní pól, a těmi chybějícími srůsty lezou dovnitř lední medvědi a zima a ti polárníci, co se ztratí a nenajdou."

"A co jižní pól?" zajímal jsem se a připravoval hrot tužky na první poznámky k diagnóze.

"Člověk nemá jižní pól. Je jako žížala; trubice, na jejíž jedné straně jde všechno dovnitř a na straně druhé zase ven, i když metamorfované. Nenecháváme si sami pro sebe nic, všechno nám seberou orgány. Svaly, šlachy, krev, to jsou ti nejhorší kapitalisti, ještě horší, než berní úřad. A co zbyde pro nás, na to se nikdo neptá."

"Vaše orgány jsou přece vy," namítl jsem.

"Nejsou," zavrtěla hlavou, vytáhla z kapsy rohlík, z nějž po stranách přečuhovala kolečka salámu, a zakousla se do něj. "Nezlobte se, že jím, ale teď aktuálně musím, protože se mi zdálo o těch hladových polárnících, jak padají skrz mozkovnu do hrtanu, a došlo k jistému primárnímu impulsu..."

"Máte sny za bílého dne?"

"Já mám sny pořád," upřesnila, když polkla druhé sousto.

"Halucinace, chápu."

"Co jsou sny jiného než halucinace?" namítla a odložila rohlík na manuskript mého díla Totem a tabu. "Jediný rozdíl mezi vámi a mnou je ten, že vy máte sny, jenom když zavřete oči, a já je mám pořád, nemusím zavírat vůbec nic. Co se vám zdálo dneska v noci?"

"Byl jsem na posvícení v jedné moravské vsi," řekl jsem. "Poznal jsem to podle krojů. Jedl jsem koláče a feferonky. Pak přišel nějaký mládenec v čapce s pérem a praštil mne vepřovým bércem do žaludku."

"Máte výčitky, když jíte?" zeptala se mne ta žena a podala mi zbytek pečiva. Salámu v něm bylo dost málo, ale růžový byl moc hezky. Připomínal mi vymydlené tvářičky děvčátek z nedělní školy.

"Ne, myslím, že ne."

"Já taky ne," kývla hlavou. "Jednou se mi zdálo, že jsem snědla Descartovo ucho. Upadlo jim, když odváželi tu hlavu. Našla jsem ho před poštou; bylo to ve Švédsku, protože všude kolem byli sobi a měli na nohou sněžnice."

"Levé nebo pravé?"

"Myslím, že pravé, ale jistá si tím nejsem."

"Co kdybyste si lehla tady na ten divánek a povyprávěla mi o svých rodičích?" navrhl jsem.

"Můj otec kdysi snědl kostelníkovi svačinu. Nezlobte se, že si nelehnu, ale budu už muset jít. Ten kostelník si ji strčil jen tak ledabyle do kapsy a šel na zvoničku, protože zrovna někdo umřel. Otec byl schovaný za zvonem a jak vzal kostelník za tu šňůru, skočil po horním okraji svačiny jako gepard a v zubech si ji odnesl domů. Tak to bylo, doktore."

Urovnala si levačkou záhyby na kabátě a obrátila se čelem ke dveřím, jimiž před chvílí vešla.

Dojedl jsem rohlík, otřel si ústa a napsal si několik stručných poznámek do notýsku v červených deskách.