Paján

Zpívat? Ale ano. Tak to totiž chce

– zpěv? Ale ano, ano! Žádá si svůj

hlas i publikum. Než najdeš rejstřík,

začneš šedivět. Beztak bys šedivěl.

Nuže zpívej! káže jakýsi obyvatel

vnitřního ucha, a ty uposlechneš,

protože lépe poslouchat tohohle,

i když ho nikdy neuvidíš vylézt,

než zmatky venku, ctižádostivé

falešné proroky a cvakající zuby.

Jen spusť, chlapče, nadechni se,

pochval sklovinu a vyjdi vstříc

jediné melodii v milionu proměn.

Slunce už zapadá, slétli se ptáci,

jsi starý a lidé, zatímco zpívals,

odešli jinam. Stojíš stále na tom

stejném místě, a nebýt prozodie,

ani ono by nepoznalo sebe sama.

Dovršils míru. Ani mocný vládce

nedostane na talíři, co jsi okusil.