Úsměv

Zemřu, a nebude to dlouho trvat.

Naplňuje mě to lehkou závratí,

jako když jsem v mládí začínal kouřit,

na balkóně každé ráno vytahal

prvních pár šluků. Potom to odešlo,

jo, stejně jako tolik jiných věcí.

Vlastně jenom jedna mi zůstala,

ale zato pořádná, díkybohu!

Nenasytná, lačná zvědavost očí,

dar dívání se, slast, že každý pohled

si vystačí, sám svůj, požitek z barev:

je stejně krásná smůla i stáčený med

a kroutící se roury kotelny

obalené skelnou vatou a staniolem.

Anebo tyrkys plesa mezi jehličnany

a skelný chlad vzduchu. Vyhozené

prázdné krabičky od cigaret, jež bez cíle

pleskají u betonových silnic sem a tam

podle rozmaru měnlivého větru. Úsměv

na vybledlé tváři babky s propadlou lící,

slza-jantar uvelebená v jejím očním koutku,

nebo taky mladá holka s vypnutou pletí

a její drobný podbradek, cení bílý chrup,

z nějž, byť jen trochu, ukazuje přes míru,

ale to nevadí: krása,

její kořen a pramen – je v chybě.

Ale o nic míň žilnaté nohy dělnic

a na trhu rybářka se svou kapří krví, sumčím hlenem

potřísněnou, napůl promrzlou, namodralou rukou –

neboť anděl přebývá v detailech.

György Petri (1943–2000)

jazyková spolupráce Marta Pató