|
| |
 |
|  |
Tiché hlasy
Včera pršelo, vítr lomcoval korunami stromů až tu se ozvalo dunivé zapraskání. Kmen starého stromu se přelomil v půli a zřítil se k zemi. Byla to naše stará jabloň, která růstávala u našich vrat. Před lety obmotal jednu z jejích větví můj děda řetězem od kozy, jeden jeho článek sloužil pak jako oko pro zavěšení provazu od houpačky. Tak pod svou korunou houpala nejen moji mámu, ale také nás. Její jablka jsme odjakživa sbírali pro králíky, ač sláďata, byla drobná a nepříliš chutná. Navíc u našeho dvora stínila, často jsme říkali, že ji pokácíme, ani nákladní auto s uhlím pod ní neprojelo a tak jsme byli každý rok nuceni nosit uhlí z cesty ze složené haldy v košíkách do stodoly.
Díky těmto vzpomínkám se tak honila mou hlavou spousta výčitek. Vzpomněl jsem si také, jak jsme jako děti z kovových barevných telefonních drátků vyráběly holkám prstýnky. Jednou jsme pověsily dva sem, do větví. Byly tam dodnes, už celé zrezavělé. Jak krásné zapomenuté chvíle visely na mrtvé větvi u mých nohou. Jabloň mlčela, pokorně mlčela. Snad mi nechtěla říkat pravdu, proč ta jablka nebyla už tak dobrá. Neměla už sil nám odrodit ta nejsladší sláďata, byla příliš stará, příliš uvnitř ztrouchnivělá a nemocná... byla shrbená svým stářím. Poklekl jsem k bezvládnému tělu a ono mi podávalo několik zelených jablíček. "Vezmi si jedno, alespoň jedno, prosím", promluvil strom v mé duši. Utrhl jsem si ... bylo ještě nezralé a trpké, tak strašně trpké, na tu jeho chuť však nikdy nezapomenu. Jakoby prostřednictvím tohoto tichého stromu ke mne někdo promlouval. Pak jsem si povšiml, jako by v té chvíli ke mně někdo promlouval i prostřednictvím jiných věcí - o kus dál se v trávě ve větru kýval fialový zvonek, který zvonil na rozloučenou starému stromu, na větévku usedl komár, abych si v této chvíli osobního zamyšlení uvědomil, že není jen špatný hmyz, ale že svým bodnutím stejně tak jako já jde jen za svou obživou, že každý děláme věci pro nějaký účel a nikoliv bezúčelně. Pak zaštěkal pes, aby mi připomněl, že jsem zapomněl dojít pro mléko, neboť na statku mají podobného psíka ... a toto všechno byla jen jedna jediná obyčejná chvíle, kterých je v životě mnoho, chvíle spousta tichých hlasů ...
|
|
|
