Co je to mnišství ? Mnišství je v podstatě život v odloučenosti od všedního života a jeho některých všedních povinností, jako jsou např. rodina, povolání, který člověk volí proto, aby mohl lépe sloužit Bohu.

Vznik mnišství, život v poušti
Mnišství, jak se dozvídáme ze starých pramenů, se objevilo už v Egyptě v době posledního pronásledování křesťanů za římského císaře Diokleciána (vládl od r.284 do r.305 n.l.). První mniši žili osaměle a to jako poustevníci. V Egyptě se tou dobou rozmohla totiž ohromná poživačnost nejen mezi pohany, ale také mezi křesťany. Mnozí poustevníci viděli, že nestačí pouze kázat a tak svým odchodem na poušť chtěli poukázat na to, že Ježíš Kristus hlásal o jiných věcech, než-li o hmotných záležitostech.
Prvním poustevníkem, který ve své době vzbudil velikou pozornost, byl Antonius (žil asi 21 - 36 n.l.). Pocházel ze zámožné rodiny v Alexandrii, ve svých dvaceti letech se zřekl veškerého svého majetku a odešel na poušť. Tam žil jen tím, co si vypěstoval na svém malém políčku, které obdělával. Tímto svým skutkem vzbudil na veřejnosti značnou pozornost a tak za ním na poušť putovaly jednak davy zvědavců, jednak těch, kdo věřili v jeho uzdravovací schopnosti. Antonius byl však člověkem skromným a před lidmi se skrýval. Svými skutky a chováním si získal oblibu nejen u křesťanů, ale dokonce také u tehdejších odpůrců křesťanů. V době největšího pronásledování se navrátil do Alexandrie, když pronásledování křesťanů ochablo, odešel zpět na poušť, kde zemřel ve vysokém věku. Mnozí pak jeho příkladu následovali a vzniklo celé hnutí těch, kdo odcházeli do samoty pouště, aby mohli sloužit Bohu.

První kláštěry
Zhruba za sto let poté tak v poušti vznikaly první kláštery (claustrum = ohrada, uzavřené místo). V těchto klášterech ještě neexistoval žádný pevný řád, poustevníci, kteří žili blízko sebe, se sem scházeli k jídlu a ke společným pobožnostem (první klášter tohoto druhu založil mnich Pachomius na Nilu). Tento druh klášterů se rozšířil později na východě a v celé pravoslavné církvi.

Vznik řádových klášterů, život tamtéž
Na západě začaly vznikat kláštery s pevným řádem (lat.regula = řád, odtud řeholník). První takový klášter založil roku 529 mnich Benedikt z Nursie na hoře Monte Cassino (tato hora je poblíž Neapole v Itálii). Mnich vstupující do tohoto kláštera musel složit slib poslušnosti, chudoby a čistoty (bezženství) a to na celý svůj život. Benediktýnský řád se brzy rozšířil po celé Itálii.

Den tehdejšího benediktýna :
Sedmkrát denně a jedenkráte v noci (ve dvě hodiny) se mniši scházeli ke společným pobožnostem. V čase mezi pobožnostmi se mniši věnovali práci na poli, řemeslu nebo vyučovali. Nad kázní v klášteře bděl představený, zvaný opat, jemuž byli všichni mniši podřízeni.

Během dalších časů vznikla celá řada jiných řádů, slib poslušnosti, chudoby a čistoty však vesměs všude zůstal stejný, lišily se především způsobem té vykonávané práce mezi modlitbami.

Kde se vzalo, že mniši nezakládají rodiny
Mnohdy nás může napadnout, proč mniši nemají žádné potomky, když samotná Bible nic takového nezakazuje. Dle Bible hřích přeci nelze odvrátit vzdaním se tělesných potřeb, ale pokáním a upřímných obrácením se k Bohu.
Jinak se na svět ovšem dívali tehdejší pohané. Ti považovali hmotný svět za dílo nižšího boha. Všechno tělesné považovali, že je zlé a to co je duchovní, považovali za dobré. Tyto pohanské proudy začaly velmi brzy pronikat i do církve.
Rovněž důvod, proč mniši nežijí se ženami, viděla církev v tom, aby se mnich neubíral starostmi v rodině a tak neměl málo času k plnění svých církevních povinností.

Prameny : Štěpán Šoltéz, Dějiny křesťanské církve, Kalich 1990