Žiju jenom s matkou. Pracuje jako prostitutka, ale začíná být na toto povolání stará. Pije rum, kouří Rakovinu a je bezradná. Zanedlouho jí bude třicet. Jediné čeho v životě dosáhla byla deziluze.

„Petře,“ řekla mi Tonička. „Měl by ses začít kurvit, ať máme z čeho utáhnout činži a za co se najíst.“

Je mi sedmnáct a čtu Friedricha Nietzscheho. Jsem z něj úplně na větvi. Začal jsem kvůli němu hodně přemýšlet.

Na rozdíl své zploditelky jsem měl ideály a sebeúctu. Přece nenastavím zadek senilnímu pederastovi.

„Peníze vydělám psaním,“ oznámil jsem jí, ale už mi nevěnovala pozornost. Hlavu měla zabořenu do ubrusu a chystala se rozjet chrápání. Prozatím jen mírně slyšitelně funěla a mlaskala.

Típl jsem její rozkouřenou cigaretu do popelníku, aby snad po dobu mé nepřítomnosti neuhořela, a odebral se načerpat inspiraci.

Zajímala mě realita a chtěl jsem ji zaznamenat. Respektive ztvárnit ji uměleckým způsobem.

Chodil jsem ulicemi a zvídavě se kolem sebe rozhlížel. To, co jsem zřel, bylo všední a stereotypní. Hodně lidí bylo bez práce a umíralo hlady. Týkalo se to hlavně těch v důchodovém věku. Stát jim přestal vyplácet penze. Byli zbyteční a odpudiví. Zlatá mládež, která si mohla dovolit koupit kanistr benzínu, je jím polévala a upalovala. O tomhle jsem ale psát nechtěl. Na světě jsou k vidění i jiné věci, než sadistické projevy bezdůvodného násilí.

Třeba takový sex. V literatuře se mu běžně říká láska. Každý však moc dobře ví, že nic takového neexistuje. Rozhodl jsem se proto, že za téma svého kreativního psaní si zvolím mrdání. K tomu jsem však potřeboval přímou zkušenost. Vzhledem k mé až patologické inklinaci, jíž jsem trpěl ve vztahu k filosofii, jsem si doposud zachoval panickou neposkvrněnost. Ne, že by se mi holky nelíbily, ale zatím mi stačilo si ho vyhonit při pohledu na kopulující matku s některým z jejích zákazníků. Většinou se jednalo o špinavé tlusté chlapy, kteří mi nebyli ani za mák sympatičtí. Podezříval jsem je, že vůbec nečtou knížky. Byli to barbaři, kteří by si zasloužili zastřelit. Nebo aspoň zbičovat.

Nezbývalo mi tedy, než se v zájmu prózy obětovat a zamilovat se do nějakého vhodného objektu. Bylo mi jasné, že to musí mít prsa o velikosti minimálně tři a mentální anorexii. Takové holky jsem viděl na titulních stránkách módních časopisů a nebo ve filmech hollywoodské provenience. Jak jsem však záhy seznal, ve skutečném životě se jich vyskytovalo poskrovnu. Trvalo mi několik dní, než se mi podařilo natrefit na odpovídající piču.

Byla bledá, arogantní a zjevně egomaniakální. Potkal jsem ji ve Vylhané karmě, kam jsem zašel na pár piv, abych zahnal trudnomyslnost, která se, kdoví proč, na mě přilepila.

Středobod mého erotického zájmu mě zaujal boucháním do stolu. Byl jen zázrak, že si u toho nezlomila ruku. Řvala cosi o tom, že jako chorobně ambiciózní bude svoji kariéru budovat na mrtvolách. Nechápal jsem, co přesně tím mínila, snad se chtěla realizovat coby profesionální vražedkyně, či politička. To však bylo vedlejší. Podstatným zůstávalo, že mi uhranula její fyzická schránka. Neváhal jsem ani okamžik a vydal se ji oslovit.

„Čau, zašukáme si?“ Vrhla na mě pohled. Bělmo měla nádherně zarudlé a roztáhlé zorničky potažené jakoby skelným povlakem. Grcla, pak ještě jednou, odstrčila mě stranou a rozběhla se na toalety.

Následoval jsem ji. Stal jsem se tím pádem svědkem mimořádně trapné scény. Ale když už trčela prdelí vystrčená ke stropu a kosila do toaletní mísy, využil jsem této skvostné příležitosti, vyhrnul jí mikrosukni a vzhledem k tomu, že neměla kalhotky, tak jsem jí ho tam rovnou šoupl. Bohužel až teprve po ejakulaci jsem postřehl svůj neblahý omyl. Setřel jsem si fragmenty fekálie ze žaludu a lehce frustrován se vrátil k pivu.

Jakmile se vypotácela z hajzlu, přisedla si ke mně. Hrozně jí smrdělo z úst. Objala mě jednou rukou kolem ramen, naklonila se těsně k mému obličeji, já se jí vykroutil a utekl bez placení.

Zastavil jsem se až po několika kilometrech intensivního spurtu a doznal poznání, že s láskou to je mnohem těžší a složitější, než jsem původně přepokládal.

*

Nakonec se mi ale o ní přeci jen podařilo napsat sbírku povídek. Už brzy spatří světlo světa. Dokonce jsem obdržel tučnou zálohu a jsem přesvědčený, že se stane bestsellerem. Pro jistotu jsem si začal připravovat vystoupení v televizi. Určitě mě pozvou do nějakého diskusního pořadu a přeci jen jsem nechtěl vzbuzovat dojem mentálně retardovaného intelektuála.

23. února 2012