Vzpomínám si, jak mě maminka odvedla poprvé do školky. Někdy mi připadá, jakoby se to odehrálo teprve včera a přitom je to už tak dávno.

Byla jsem tenkrát malá a krásná. Vychovatelkám se asi ze všeho nejvíc na mně líbila moje prdélka. Jedna z nich se dokonce vyjádřila v tom smyslu, že je k nakousnutí.

Moje maminka byla mladá a pracovala jako šlapka. Tatínka jsem neměla. Vystačily jsme si samy.

Měly jsme hezký a útulně zařízený byt. Nebyl velký, ale nám bohatě stačil. Jednalo se o kuchyň, koupelku, ložnici a dětský pokoj.

Děti ve školce mi připadaly primitivní a ošklivé. Chlapečci se vytahovali a hádali o to, kdo z nich má většího pindíka. Byli ješitní a egocentričtí. Holčičky pro změnu pořád plakaly, nebo aspoň fňukaly. Kvůli panenkám se byly schopny mezi sebou pobít i na nože. Když k takovému incidentu došlo, začaly se vychovatelky mezi sebou sázet ohledně toho, kdo onu potyčku vyhraje.

Občas se stalo, že někdo zemřel. V takovém případě byla oběť pohřbena na přilehlé zahradě, kde se mimo jiné nacházelo pískoviště, houpačka a různé prolézačky. Rodiče ztrátu svého potomka vesměs uvítali s nemalým nadšením. Výrazně si tak finančně polepšili. A když už jsme u těch peněz, dvakrát do týdne jsme natáčeli dětské porno a vůbec nic nám za to nedávali.

Souložili jsme nejen mezi sebou, ale i s profesionálními herci. Mě si oblíbil jeden takový starý úchyl. Mohlo mu být aspoň šedesát, možná i sedmdesát. Jeho ztopořený penis byl delší než moje předloktí a silnější než moje stehno. Zpravidla po mně vyžadoval, abych mu ho kouřila a nebo mi ho narval do zadku. Musela jsem kvůli tomu několikrát na operaci, protože mi s tím svým monstrózním chujem natrhl konečník.

V nemocnici se mi líbilo. Doktoři i sestry se na mě usmívali. Starali se o mě a moje maminka jim za to platila astronomické sumy. Mohla za to její mateřská láska, jíž ke mně pociťovala. Mrdala od rána do večera, aby na to měla. Ale takový je život. Ten se s nikým nemazlí.

Maminka chtěla pro mě to nejlepší. Věřila, že úspěchu dosáhnu pomocí vzdělání. Když jsem začala navštěvovat základku, tak mě pravidelně mlátila učebnicemi po hlavě, aby mi do ni vtloukla všechny vědomosti v nich obsažené. Stala se ze mě díky tomu premiantka třídy. Spolužáci mi záviděli moji mimořádnou inteligenci. Učitelé mě chválili, jak jen jsem chytrá a maminka mi spořila na vysokou.

V den plnoletosti mi otevřela bankovní konto a vložila na něj všechny svoje úspory. Rok nato jsem zdárně odmaturovala a podařilo se mi udělat přijímačky na vysokou, konkrétně na filosofickou fakultu ve Velké Psychóze. Maminka rozhodla, abych se tam přestěhovala a ušetřila tak na cestovních nákladech. Musela bych totiž jezdit přes celou republiku a cena jízdenek byla všeobecně přemrštěná.

Sbalila jsem se a odjela. Maminka mi dala sebou dopis na rozloučenou. V něm jsem se dočetla, že prodala náš byt a hodlá skočit z mostu.

‚Zabiju se, dcero, stárnu, chlapi už o mě neprojevují zájem jako dřív. Byla bych ti jen na obtíž.‘

Obdivovala jsem její altruismus. Dokonce mi dojetím nad její bezbřehou obětavostí ukáplo několik málo slz. Ve Velké Psychóze jsem však na ni velice rychle zapomněla. Ze všeho nejdřív jsem si našla laciný podnájem a potom se porozhlédla po nějaké brigádě. Netrvalo dlouho a tančila jsem nahá u tyče v jednom erotickém baru. Nadržení vulgární samci mi jeden přes druhého nenasytně strkali do mé vlhké a rozvášněné štěrbiny srolované bankovky nemalé nominální hodnoty. Dotýkali se mého těla a velmi často ejakulovali. Samozřejmě jsem chodila na přednášky. Byla jsem pilná a díky speedu nepotřebovala téměř spánek. Za nějakých 7 let byla ze mě doktorka filosofie. Zvážněla jsem, zmoudřela a pocítila touhu se usadit.

Našla jsem si manžela. Byl to spisovatel a vydělával ohromná kvanta peněz. Psal bestsellery, které šly mezi lidmi na dračku. Já jsem otěhotněla, starala se o domácnost a hloubala nad smyslem existence. Byla jsem spokojená a díky pravidelnému kouření čarase jsem prodlévala prakticky nepřetržitě v mírně extatické náladě.

*

V současnosti píšu filosofický traktát. Zatím mám nějakých 1500 stran. Takže nejsem ještě ani v jedné jeho třetině, ale už teď jsem si jista, že půjde o dílo minimálně srovnatelné, ale spíše dalece přesahující, Kantovu Kritiku čistého rozumu. Pracovní název zní:

ŠOUREK ZTRACENÝ V LABYRINTU BYTÍ.

28. prosince 2011