Překvapivý úkryt

1.

Kdepak to sedím, přikrčen k podlaze

dřevěné budky s obšitým okrajem,

šestihranného půdorysu,

k níž vede jedenáct drobných schodů,

anebo dvanáct, na tom teď nesejde,

před sebou desky s mizerným obsahem,

pár rukavic a peněženku,

oblečen do pěkných černých šatů?

Prozradit nechci; trochu však napovím,

že je to místo velice nápadné,

stylizované pro diváka

tak, že se ocitám na dně číše;

přes okraj vystupuje či přetéká

bizarní obrys kovových píšťal a

na druhé straně můžeš spatřit

fragmenty restaurovaných fresek.

2.

Už na tom místě, schovaný před zraky

semknuté obce, s chutí si pomyslím,

že je to vlastně situace

svědčící o básni, báseň sama,

příznačná pro mne, možná i pro jiné…

Mezitím čekám, až přijde okamžik,

ve kterém náhle vstanu, načež

se ujmu úlohy vypravěče

ve vánoční hře; trochu se obávám,

abych teď neměl erekci; pod svícnem,

jak známo, bývá tma, a tak bych

tu mohl promeškat celé věky.

Dopřej mi, bratře, nejzazší úkryt můj.

Jsem tu jen jednou, a je to zážitek,

z něhož jde závrať, dostatečná

pro nudu autobiografie.