Tragédie práce jakožto zaměstnání. Řešení, řešení jediné: práce jakožto duchovní příkaz. Jde nám o práci, která nemá na mysli mzdu a která vše, co podniká, konat musí, ale nikdy že musí; jde nám o pracovníka, jediného možného, jelikož je v něm živo svědomí jakožto svoboda, tj. výzva a volba, vůle na výzvu smysluplně odpovědět a odvaha rozhodnout se k sobě samému.

1965

Jen já vím, jak to doopravdy bylo. Kniha – pěkná věc, ale jen já vím, co se našlapalo vedle, kam všude se hubou padalo, co času se promarnilo a prošupačilo, od kolika předsevzetí uteklo, jak se to zkrátka klohnilo, lepilo, mydlilo a básnilo, a teď přijde moralista a začne mne pérovat, ale na morálku a moralizování mám právo já, který chyboval, a ne on, který čekal, až uklouznu a rozbiju si hubu.

1965

Je třeba bez milosti likvidovat onen polopedagogický, polosvazácký žvást, že básník myslí na svého čtenáře. Jak k tomu došlo? Nic takového se nikdy nedělo. Poezie není pro čtenáře, poezie je něco tak prostého, jakože za utrpěnou ranou se dostavuje bolest, jakože podpálená nálož přivádí výbuch, jakože bytí znamená zoufání, aktivní zoufání, a tedy nutnost zbavit se bytí a proměnit je v zář. Kožešník musí myslit na svého zákazníka, ale básník, to jest člověk, který na sebe všechno vzal a který důsledně, neutěšitelně, nepoučitelně a nenapravitelně zkoumá pochybnost, a tedy risk, a tedy závrať, a tedy štěstí, takový člověk je po většinu etap své pouti sám, a tedy mnohý, a tedy opuštěn, a tedy doufající, absolutní, a tedy vztažný. Všechno nad to je omyl, demagogie a stav středního kupectva.

1967

Rozháranost, roztěkanost, nervozita, lehká zranitelnost, vydanost odkudkoli, mohou být jen vnějšími podobami vnitřního pnutí a vypětí, maskami vnitřního zahledění, lépe, vytrženosti z věcí, paradoxním avízem soustředěnosti, kázně a píle, a de facto nepřetržité vnitřní pracovitosti a sebepřipomínavosti.

1968

Začal se trénovat v tomto ze všech nejpodlejším umění. Už není vyvolencem, ale štvancem. První, co je štvanci odňato, je možnost budovat, tj. tmelit jednotlivé cihly pojivem úběžníku. Štvanec rovná se pouhé teď, tedy nejhorší slovo, kterým degradujeme potrojnou kategorii času. Štvanec rovná se totální absence plánu, smysluplné budoucnosti.

1968

Samosebou že svědčím o sobě a skrze sebe, mám snad svědčit skrze rododendron? – ale nejsem tu pro to, abych svědčil o sobě, ale skrze sebe o druhých. Sebe přetmavět, znamená tebe osvětlit – a vysvětlit.

1969

Neklábosit a nelitovat se. Dělat účelně, nedělat nic zbytečného. To je zásada masarykovská, již nelze dost často opakovat, protože chce-li člověk důstojně dožít, musí s ní vstávat lehat. Co je důležité, udělat jako první. Co je nedůležité, smést ze stolu. Ekonomizovat každý pohyb. Být střelhbitý. Spát dosyta, ale neválet se v posteli. Poslechnout únavy jako dobrého rádce, ale nenamlouvat si, že jsem unavený. Jak si to člověk jednou řekne, začíná hnít. Nahnije-li, kde je záruka, že neshnije celý? Provždy si ujasnit, že není omluvy mimo těžké nemoci, amence nebo obecně uznaných extrémních situací, týkajících se deformace osobnosti, lépe nutnosti jejího přestrukturování, jako třeba v lágrech, věznicích, mučírnách. Ale ty nejsou všude. Nebabrat se s tajemstvími, kterých je méně, než jsme ochotni si připouštět v chaluhovité zamázdřenosti mysli, která je buď vleklou chřipkou pseudomystiky, nebo rafinovaným štítem pro lenoru. Vzít na sebe, že lidskosti, právě protože je neprodejná a nekoupitelná, je nutno trpělivě a pokorně se učit. Že je to jantar, v němž se chvěje úpěnlivý hmyz, jantar, ležící na dně čirého oceánu. Vidíme ho, ale nedosáhneme. Lidskost, toť naše stále delší a delší ruka, jíž se tohoto klenotu jednoho dne přec jen smíme dotknout. Dlouho se tomu učit.

1971

Posledním a jediným nepřítelem totalitarismu je básník, neboť chce rovné, nezkaleně prosté vztahy mezi lidmi. Je nepřítelem mafií, gangů, církví a mocenských uskupení, je nutno jej odklidit, protože špióna podplatíme a kolaborantů je jako písku v moři, zatímco tenhle otrapa klade otázky a chce mít jasno! Hlavu dolů!

1971

Poezie není ani řemeslo, ani práce jako každá jiná, ani postižitelný jev; ani souhrn chytrostí, ani souhrn nadání. Poezie je stav člověka, ustavičný jeho sklon odpovídati slohem a noblesou na chaos, na základní problém. Ne na základní problémy; na základní problém! A to způsobem velmi nepravděpodobným, a tudíž málo upotřebitelným, ačkoliv právě tento způsob je jediným stavivem, padajícím vůbec v úvahu. Domy se stavějí způsobem sice velmi pravděpodobným a vysoce upotřebitelným, jsou ale vzhledem k poezii i průkazným materiálem: ony totiž za dobu nekonečně krátkou chátrají, zatímco poezie trvá nekonečně dlouho, lépe řečeno, je skutečně v jistém smyslu věčná.

1971

Jak spočinete v hoři a začnete je obracet ze všech jeho prokrvavených stran, upadnete do subjektivismu, začnete jalově dumat, chátrat, a přidáte-li k tomu nenávist a opovržení, třebas i velmi oprávněné, zničíte se. A tedy nadvakrát do boje! Nelitujte se, a hlavně, nedávejte se do řeči s klábosily, kteří mají záď v teploučku fotelu. Nic tak nehlídají jako vaše hoře. Noste jak na antické tragédii přes obličej železnou masku, jen se dvěma úzkými zděřemi pro oči. Velmi se to vyplácí. To není návod, to je hoře, které se sice dobře rýmuje s moře, ale to o něm neví zhola nic.

1974

Před našima očima vyvstává nový člověk, obecně myslím nový antropologický typ: naprosto bezbožný, roztěkaný, bezuzdný, vydán sám sobě; dokonale neznalý své podstaty, pudový; v civilizačních oblastech nesnesitelný dělňas nebo ouřada, konzumní švejk, mlok; v oblastech hladu a divosti klackem napřahující se chám; vše protkáno terorismem a debilitou. Nový lidský typ: všedebil.

1975

Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla, úspěch souvisí s podstatou společnosti a je potvrzením nikoli jejích potřeb, ale lichých tužeb a planých představ. Průměr se rozplizne o průměr, tj. společnost se setká se spisovatelem. Většina spisovatelů jsou lidé snad s určitou mírou rozpoznání, ale jako všichni ostatní téměř s nulovou ryskou poznání; co se stane? Po prvním úspěchu, výslednici náhody plus make upu upřede další rukopis v tzv. zisku sebedůvěry, nutně špatně. Všechno další, pokud muž setrvá u nalomeného vesla, děje se spadem musu. Konfekce, zručně drzá výroba, urychlený pád, peníze, tuk. Zabit právě tak sebou jako společností, tj. houfným rozptylem pozornosti, což není leč výraz ztráty odpovědnosti za cokoliv. Toho dokladem jsem já sám. V totalitarismu jsem měl skutečného, strašlivého nepřítele, po prvním úspěchu mně šli v důsledku svého chronicky špatného svědomí na ruku a vydávali vše, co jsem jim dal. Polovina knih je špatná, to jsem dopadl ještě velmi dobře, tj. zbytek, na kterém jsem se zachránil, nebyla společnost, ale já sám. Dnes, kdy moje skutečné dílo teprve začíná, nemám žádného strašného nepřítele, nikde rozpor, ale taky nikde pokyn; nemám sebemenší šanci prorazit, to je jediná naděje.

1976

Je třeba protrpět se na dno literatury, odhalit její parazitární podstatu a vzdát se veškeré spolupráce v tomto směru; parola Nikdy není pozdě! – platí. Je možné, myslitelné, ba doložitelné, že některé její plody nediktoval Duch svatý, pak práce a utrpění; ty lze vzít na milost. Ale ostatek? Ty hory a velehory papíru a pergamenu? Ne ničit to, ale nedbat toho. Neboť život klade jiné nároky, nemyslím na národy a celky, ale na tebe, na tebe.

1985

Kdyby byli lidé vyvinuti, svobodni a bez předsudků (nemyslím tu na předsudky mravní, ale ideologické), nemuseli bychom tvořit, nebylo by třeba lidí tvůrčích. Moore, Sir Lawrence Olivier, Joseph Conrad rozuměli by se sami sebou, existovali by v přírodní a duchovní atmosféře. Jen ve světě blbů, herců, lidí předsudečných, komiků z povolání, upšoukaných vševědů a neklidných těkalů ze špatného svědomí je třeba lidí tvůrčích, bořitelů i stavitelů, nastavujících zrcadlo.

1985

Cituji nepřesně Holana při zachování smyslu: Jinoch vstupující do poezie / neví, co činí, / a pak se vymluví na neplnoleté století…[J1]  Embryo básníka, disponující jedním kubomilimetrem talentu a libovolným počtem tun namyšlenosti, jestliže nevyvede jako Mácha či Orten do dvaadvaceti až šestadvaceti let geniální dílo, je vlastně vyviněn. Kristus, když řekl: nevědí, co činí, myslel to ovšem jinak. A protože všechno se vyvíjí, městná a bobtná, roste a košatí, může se stát, že se onen jinoch dožije pětasedmdesáti a předvede jakés takés dílo od kvality do skvělosti až podprahovosti geniality. Prožil celý život, tj. cennou a smysluplnou část, v principu poezie. Poznal, že tato dlouhá doba je prosvícena tak šesti sedmi vteřinami opravdové inspirace a devětatřiceti lety trápení, utrpení, přemýšlení, jež nevede nikam, opět s Holanem: katorgou srdce v šachtách dní. A jestliže nezradil, stojí tu nyní stár s prázdnýma rukama a unaven kladením otázek Proč vlastně? a obrací ty prázdné ruce, snad už stigmatizované, vstříc Kristu. Ano, je to Halasovo Krásné neštěstí. Básníkova zásluha netkví v odevzdané poezii, ale v utrpení, jež ji provázelo. Jen jím se může vykázat.

1985

Jediný vskutku pravdivý text, deset vět, musely by rozbít celý svět a říši lidí! Svět trvá, myslím, jen tím, že nikdo takový text dosud nenapsal. Napsal-li, výjimečně, ve světové literatuře je jich dvacet – doplatil na to šílenstvím. A svět trvá dál jako rotující hádanka, mysteriózní mnohostěn, valivá koule, dokonale lhostejná.

1990

Jsou tři slova, která, vyslovena, ukončují veškerou diskusi: láska, smrt, Bůh. Tato slova ničí, kazí náladu, zahánějí dobrou pohodu. Je to pro jejich obrovitost. Pravdivé z těch třech slov je jen to druhé. A to lidé nechtějí slyšet právě pro jeho pravdivost.

1990