Být vámi,

zbavím se co nejrychleji obrazu,
jenž vybledle zakrývá prostor nad gaučem,
a prodám ten kousek ztuhlé lávy,
který schraňujete ve vitríně.
Vždyť je jen jednou z verzí nápěvu
a neumožní vám rekonstruovat výbuch,

stejně tak jako nepoznáte, kdy přesně
vyklidí břízy krajinu.

V únoru jsem navštívil svatbu.
Primáš zpívaje přemáhal úsměv, jako by vinšoval,
jako by přišel, a úsměv přemáhal jej; jiný hráč
zdatně chytal tóny odpařující se z šicího stroje.
Já, ačkoli jsem líbal ruku ženichově matce
a bavil se porůznu řečmi,
jsem tam vskutku nebyl, jen jako rekordér,
který zaznamenával, jak brýle (prý geniálního!)
výrobce smyčců nabírají mlhu.

Ale proč vám to říkám?
Hned nazítří jsem odjel, a z lógru toho rána
- vy víte přece, jak tomu nevěřím -
bychom nevyčetli víc než z těchto knih,
jež krčí hřbet na způsob přešlechtěných kocourů.
Jde o jiný moment: to odpoledne před příjezdem na zámek
a na obřad (rozbředlý sníh) autobus zastavil
na křižovatce v hanáckých polích a čekal.
Byla to chvíle - není jich mnoho -,
která se nevzpírala zhudebnění, naopak, přála mu,
vybízela, ba přímo sváděla k nesouvislým představám,
k jejich plnosti... Seděl jsem, sucho v botách,

a nevynucoval si vysvětlení, pročže jsme tu stáli.

Nevím, proč zrovna tahle mi utkvěla,
ale právě proto jsem o ní dosud nemluvil.

Pohleďte na tento vypínač:
podobá se snad střídě samoty a podvojnosti?
Je to setrvačnost, jež nás nenechá prostě
změnit polohu, a je to splývání, jež posouvá
a rozmazává do slz.

Teď už vás záhy pustím ke slovu,
jen co uslyšíte příkaz, jenž měl znít jako
pobídka od vás, když jsem přišel,
teď však změnil směr a odvane od mých rtů.
Myslete při tom na zvíře, již nepřítomné,
kterému vyjde z mordy pěna v okamžiku,
jímž se poroučí na onen svět:

odložte si.