Tohle bych na Písmáka bejt tebou teda rozhodně nedávala…

-Pročpak? Dyk se směješ skorem u každý třetí řádky…

No jo, copak já, já su tím dostatečně profláklá,

ale jiný holčiny, jak je znám,  by to tam nemusely rozdejchat

Čím má holka uvnitř sebe víc zářezů,

tím víc se jí při četbě následujících řádků zvedne žaludek

Puberťák

Složil jí na koberec v obýváku. Pokusila se opětovat doteky, ale svýma prokřehlýma rukama to nějak nedokázala. Otočil jí na všechny čtyři. Neprotestovala, protože se nebetyčně styděla.

mačkal jí levačkou poštěváček.

„Dál ne.“ zašeptala. „Prosím..“

„Proč ne?“ Ukazováčkem a prostředníkem pravé ruky jí zajel až k vchodu. Mimoděk stiskla stehna v obranném reflexu ještě víc k sobě.

„Ještě se ptej!“ Špitla.

„Krámy nejsou překážka.“ Jeho zhrublý hlas se dutě odrážel až o bílé kachlíky v koupelně.

„Chlíváku!“

„Jo, chlíváček potřebuje nutně vystříkat volátko…“ Lísat se teda uměl. Byl všude kolem ní.

„Ukaž, pomůžu ptáčkovi…“ Pokusila se smířlivě odklonit jeho dorážející topornost pryč ze svého klína.

„Studíš!“

„Protože mě nehřeješ.“ Uklouzlo jí. Jeho neodbytnost z nich mezitím strhala vyjma ponožek veškeré textilie bránící styku těl.

„Ne, kalhotky mi nech, víš že to mám.“ Pravačka, která jí doposud nemožně drtila na střídačku obě ňadra, se přesunula přes ploché bříško a zadeček mezi stehna, kde se v protisměru setkala s levačkou.

„Neee…“ Zasténala vztekle.

„Co se čílíš?“ Zeptal se napůl nechápavě a trupem se jí co nejněžněji snažil přidržet pod sebou na koberci. Věděl moc dobře, že tohle je poslední příležitost. Jiná už nemusí být a zpravidla také nebývá. I navzdory všem těm pokryteckým slibům. „Sundavám ti snad kalhotky? Nesundávám. Tak vidíš…“ Nedopověděl, protože jeho chřípí právě nasálo směsici vůní z jejího krvácejícího klína.

„Nech mě, pusť mě,“ zasténala, snažíc se vyprostit z jeho sevření. „Tohle fakt ne!“

„Lásko, miluju tě.“ Žvatlal tyhle fráze, protože ho deptalo to tlukotem jejich srdcí zrychlené ticho visící v dopoledním pokoji. A taky všecky ty blbý živočišný zvuky, které vydává tělesnost. Živočišnost těl, která nevědí, jestli se rvou nebo milují, když se alespoň jedno z nich usilovně snaží spářit s tím druhým.

„Tampón!“ Vyjekla zoufale. „Pusť mě, ať si ho aspoň můžu vyndat.“ Naráz uvolnil všechno svoje sevření. Nečekala to a tak vylítla kupředu jak střela. Vzápětí si přišlápla svoje vlastní džíny, které jí zůstaly na levém kotníku a šipkou dopadla jak široká tak dlouhá zpátky na koberec. Jako postřelená srna. Blesklo mu hlavou. Zvedala se pomalu na kolena. Setřel se špičky svého dokonale ztopořeného penisu kapky touhy, rozkopnul jí surově kotníky od sebe, pokleknul k dívce a vzal jí něžně pod břichem.

„Neublížila jsi si, lásko?“

„Jsem to ale koza…“ Hodila po něm svýma kukadlama, „…nešikovná.“ Rozesmáli se.

„Pojď, pomůžu ti.“ Zašeptal a jedním rozhodným hmatem hrábl do dívky.

„Au, co blbneš?!“

„Drž, lovím!“ Koleny jí roztahoval stehna od sebe.

„Prase! To ne e!“

„Mám ho!“

„Nee!“ Její vřískot přecházel do pláče. Vítězně sevřel v pěsti poslední překážku jeho nadrženého chtíče. Chytl jí kolem pasu a srovnal pod sebou. „Tak se nestyď jeskyňko.. Jsi přeci už velká holka…“  Chroptěl do rytmu zrychlujících se přírazů. Zas ho deptaly ty zvuky. Čvachtot, pleskání těla o tělo a tak… Děs. Tomuhle že dospěláci říkaj láska?

„Aspoň né tak prudce..“ Sténajíc rezignovaně složila svou hlavu na zkříženém předloktí, aby už to měla konečně za sebou.

„Dělej, pomož mi trošku, prosím!“

„Chtěls to, tak si pomož sám,“ odsekla vztekle a rozevřela se mu natruc co nejvíc doširoka. (Kdyby jí nechal aspoň před tím v klidu vyčůrat, tak by jí to teď tak nepříjemně neřezalo v podbřišku.) Jeho prsty jí na zádech zanechávaly krvavé šmouhy. Jako kdyby si na ní maloval svoje piktogramy žlutavou a tmavě červenou temperou.

„Tak co, už cákáš?“ Zeptala se úchvatně romanticky, když se v ní na dvě vteřiny zastavil, aby si zapamatoval pro nekonečné další noci samoty ten úchvatný obraz prohnutých ženských boků před jeho pánví.

Vítězství.

„No konečně.“ Oddechla si, když pocítila známé škubání.

Sundal jí ruce z ňader a začal jí z dlouhé chvíle mačkat beďary na zádech. Jednoho po druhém.

„Co to vyvádíš?“ Začala se pod ním mrskat. „Auvajs!“

Měl ruce od její krve a poševních šťáv a tak mu bříška prstů klouzaly po narudlých kopečcích se zasněženými vrcholky, které pukaly pod tlakem jeho nehtů jak rozmačkávaná nacucaná klíšťata.

„Už to bude, vydrž!“

„To je mučení a né sex!“

„Necukej sebou, beztak si na záda nedosáhneš.“

„Nech mě, tuhle činnost si raději provádím sama, věříš?!“

„No to bych teda rád věděl jak…“

„Nemusíš vidět všechno.“

„Je zvláštní, že hnis má skorem stejnou barvu jako sperma.“ Pronesl do vypjatého ticha a otřel si ruce i nehty o chlupy na stehnech, protože koberec nesměl v žádném případě zasvinit.

„Jseš nechutnej!“

„Proč?“

„Ještě se ptej,“ odvrátila se. „Tak pán už skončil?“ Strčila do něj netrpělivě zadkem. Chtěla to mít už z krku, teda v tomhle případě spíš ze zad.

Když ho poloztopořenýho vytahoval, vymačkal do ní zkušeným hmatem zbytky spermatu z trubice. Přivřenýma očima vítězného samce sobecky svrchu přehlížel bojiště. Třásl se. V jeho nitru se mísil náhlý příval pocitu viny, studu a odporu nad sebou samým, nad neodbytnou věčnou nadržeností svých žláz s ustupujícím pocitem poloslepého vzrušení a touhy.

„Vcelku krvák, ale stálo to za to, viď?“ Pronesl polohlasně. Jeho otázku nechala raději bez odpovědi. Ego mu teda rozhodně honit nechtěla. Na nohou byla první ona. Do jeho rozšířeného chřípí pronikla další dávka pachu krve, nyní smíšená s pozvolna vytékající bělavou syrovostí.

„A teď se pojď umejt, ty dobytku…“ Chytla ho za ruku a táhla do koupelny. Ve dveřích zarachotil klíč. V tu chvíli jim vylítla srdce až do krku.

„Kurva, naši!“ Vyjekl. „Dělej, oblíkej se! Stoupla si místo toho nahá a úplně zpitomělá za dveře pokoje. Natáhl na sebe tepláky a triko. Sotva stihl její hadry zakopnout pod stůl, do dveří nakoukl vlezlý rodič.

„Máš tu děsnej smrad, vyvětrej si.“

„No jo.“

„Neodmlouvej!“

„Tak zavři, ať nejni průvan.“

Když se zavřely dveře, poklekl před bílou sochou, která stále strnule stála v rohu pokoje. Slízl jí pramének čerstvé krve s vnitřní strany stehna. To jí probralo.

„Nemožnej ubožáku, kdybych věděla, že nemáš kde, tak bych na to nikdy nepřistoupila!“ Vypálila na něj zvostra. Ruce se jí třásly, když se soukala do přiléhavých džín. „Si u mě skončil, už tě mám plný zuby, chcípáku.“ Podprsenku narvala do koženého batůžku a sháněla se po svém bílém baloňáku. „Idiote! To chci vidět, jak se teď odtud dostanu ven!“

„Počkej tady.“ Vtiskl jí, už oblečenou, zpět za dveře. Přitom jí chtěl políbit, jako kdyby neslyšel její předchozí slova. Odvrátila se s hnusem a opovržením. V jejích očích vyčetl naprosto bezpečně, že ani ne tak nad tím, že jí právě přejel na červenou, nýbrž pro holý fakt, že je ubožák bez vlastního bytu a tudíž jako milenec pro dívku jako ona naprosto nepoužitelný.

„Jdu vynést smetí.“ Oznámil suše otci.

„No to je dost!“

„Teď, poběž!“ Zašeptal za dveře svého pokoje. Prosmýkla se kolem něj s mrštností divoké kočky.

„Počkej, máma tu bude co nevidět,“ Zdržel jej otcův hlas z kuchyně, „je třeba koupit nějaké to pečivo.“

„No jo, bezstarosti, stavím se v sámošce.“ Zahalekal nahlas v odpověď a nahnul se přes zábradlí.

„Kláro!“ Zavolal přidušeným hlasem někam dolů, kde mizely v nenávratnu dívčí kroky: „Klárko, počkej přece!“

„Jo a abych nezapomněl,“ pokračoval otec, který za ním vylezl na chodbu.

„Co ještě?“ Zvolal zoufale kluk. 

„Vrať flašky.“ Počkej, já ti je nachystám do tašky.

    Nenáviděl odmalička ten vlezlý cinkot prázdných lahví v tašce, rolniček to vychlastaných beranů s tupýma očima a chmelovou motolicí usazenou v palici. Vypadal by teď před Klárou zrovna jako jeden z těch týraných potomků, opovrhovaných ubožáků co se poslušně plouží s lahváčema v nemožný tašce napříč sídlištěm, aby jejich fotr mohl dál nerušeně se železnou pravidelností zavlažovat. Zlomeni uvnitř sklopenými zraky počítají dlažební kostky pod nohama.

„No a taky za ně můžeš nakoupit, máma nám tu nechala seznam.“

Alkoholismus se sice jeho otci vyhnul obloukem, ale taková hlubší maniodepresivní psychóza asociálního cholerika, jehož písmo doposavaď okamžitě přizdilo každého grafologa jak tuba vteřinového lepidla vymáčklá do očí, taky nebyla žádná výhra. Zvlášť, když jedním z plodů jeho nutkavé potřeby věčné chorobné hádavosti a bohémského života byl finančním úřadem obstavený majetek celé rodiny včetně jejich bytu.

    Když se zřítil se schodů a vyběhl ven, Klára už nikde nebyla. Ani na zastávce autobusu. Otevřel víko prvního kontejneru. Ovzduší rozkladu všeho toho, co každodenně ze sebe vyvrhovalo sídliště plné lidí, se mu okamžitě vedralo do plic. Měl co dělat, aby spolu s odpadkovým košem nevyklopil dovnitř i svůj žaludek. A to ho ještě čekala rozkoš místního supermarketu, pýchy svobodné tržní společnosti optimalizované pro sídlištní periferie low level endové části populace, který po prvotním záblesku rychle degradoval pod úroveň té nejposlednější volezlé socialistické sámošky, na jejímž místě teď stál. Jen k frontám na kdeco a uřvanejm prodavačkám a línejm pokladním přibyla navrch paranoidní ochranka rekrutovaná ponejvíce z bývalých příživníčků přistižených při drobných krádežích v jiných provozovnách obchodního řetězce. Před marketem se dvě holky přehrabovaly v právě zakoupené sadě zkrášlovadel. Připomínaly mu slepice lačně rozhrabávající mraveniště. Záviděl jim tu neochvějnou víru, že tupost a prázdnota se dá lehce odstranit barvičkama na líčkách, jak hrdě a přesvědčivě hlásal anglický nápis na té krabičce co byla „made in People republic of China“ jako ostatně téměř všechno spotřební zboží. Slečny, stejně jako zboží v obchodech, potvrzovaly fakt, že čím na první pohled pestřejší a lákavější obal, tím je uvnitř skryt horší blivajz. Za nimi se shůry oprýskané betonové zdi z čerstvě nalepeného předvolebního billbordu šklebila obrovská tvář tyranosauřího politika, které ani faceliftingové injekce ve spojení s nejnovější verzí photoshopu nedokázaly přesvědčivě nahradit vrozenou panovačnost, nenažranost a touhu po totální moci synteticky upřímným, psychology na zakázku propracovaným dobrosrdečným úsměvem tatíčka dlouhodobě úspěšně vymírajícího národa. Vedle toho výjevu se skvěl akční slogan, nad jehož prolhaností a prostoduchostí se pozastavovali snad už jen chovanci těch několika málo ústavů, za jejichž zdi doposud nepronikly sofistikované nástroje globálních metod masového vymývání mozků ve prospěch vládnoucí elity podnikatelů s osudem civilizace na třetí planetě sluneční soustavy. Do zvýhodněné tržní nabídky superlevných zájezdů k moři, letáku nové sady neuvěřitelně výkonných vysavačů s bonusem zdarma ještě neuvěřitelnějších univerzálních čističů skvrn a nejčerstvějšího vydání Strážné věže s vloženou nedělní přílohou o konci světa zabalil nákup.

S Klárou toho mezi sebou mnoho nenapovídali, a tak vyplňovali každou chvíli ticha vzájemným líbáním, vylizováním tělních dutin a všelijakým tím lezením po sobě, které poživační milenci obvykle provádějí, když mají to štěstí a rodiče jsou zrovna pryč z bytu. Tolik se lišila od vesele švitořivé Lenky, se kterou si měl stále co říct. Navíc si čas od času posílali poštou ručně psané dopisy. Nejkratší z nich byl na dvojlist vytržený z velkého sešitu. Vzpomínky na předminulý víkend se mu začaly prolínat se současností.

Vedl si nahou Kláru bytem svých rodičů, pyšně, skoro jako k oltáři.

„Co když někdo přijde?“ Namítla. „To bude trapas.“

„Tak ať.“

Sotva jí stačily na těle naběhnout rudé šrámy z prvního divokého pomilování na vnitřní straně vstupních dveří, už se do ní dral podruhé. Nesměl totiž dopustit, aby stihla začít hloupě přemýšlet.

A potřetí.

V koupelně si ho ze sebe vyplavovala horkým proudem naplno puštěné sprchy. Zřejmě zas až tak úplně nedůvěřovala práškům proti dětem.

Počtvrté a popáté.

Stála před ním jak čerstvě očesaná broskvoň, do jejíhož rozlomeného plodu se zakousl, aby z něj vysál všechnu šťávu.

Nestíhal to počítat.

Kolena sedřená na koberci nesnesitelně pálila. Odnesl si jí do postele v pokojíku, na které kdysi dávno poprvé poznal, co to je mužské vyvrcholení a kde teprve před několika týdny jeho jinošství padlo v plen Klářině rozlačněnému klínu.

Instinktivně Kláru několikrát po sobě kousavě políbil na krk a jal se jí vylizovat pečlivě vyholenou podpažní jamku, kterážto činnost jí spolehlivě rozechvívala podbřišek. Při přirážení si jí postupně dostrkal příliš vysoko, až jí hlava visela dolů z postele. Měla slastně přivřený oči a hlavu odvrácenou od něj. U postele se válela na koberci už několik dní rozevřená elektrotechnika. Jeho vnímání hnáno zvědavostí a touze po vzdělání se přesunulo z těla stále zasunutého hluboko v Kláře na stránky učebnice. Klářin klín byl už pro něj přečtená kniha. Už si v ní jen tak z dlouhé chvíle listoval, stránku po stránce, aby si zopákl učivo, jako před zkoušením navostro. Skrze své oči se přenesl na v tu chvíli svou neotřelostí mnohem zajímavější kapitolu s názvem asynchronní třífázové generátory. Vcelku příjemný se takhle učit. Usmál se. Klára ho nepřítomně hladila po zádech i stehnech, svými jemnými stisky určujíc na něj příšerně pomalý tempo. Měli ještě pár hodin, než se vrátí jeho rodiče. Živá matrace pod ním neznatelně sténala ve vlnách rozvleklých dívčích slastí, jak se v ní pohyboval. Od rána ho honila jak nadržená stepní koza, a taky mu tréninkem rostla výdrž. Tělo už dobře vědělo, že do odpoledne z něj víc nic ani tahle vzrušivá děvečka nenadojí, nic už nevyždímá a tak jen tak stálo ve své topornosti. Snažil se, aby stránky při obracení příliš nešustily. Povedlo se. Prohlížel si se zájmem podélný řez soustrojím turboalternátoru o výkonu 450 MW. Řez Klárou byl sice také zajímavý, zvlášť, když se o něj mohl třít zevnitř, ale tohle bylo v tu chvíli mnohem zajímavější, už pro pouhý fakt, že to viděl poprvé. Jenže když chtěl otočit další list, hřbet knihy se nepodvolil, stránky se zamíchaly a jeho pánev rázem ztratila rytmus.

„Ale no tak, hloubějc to už nejde, miláčku…“ Zasténala rozjitřeně se všema čtyřma nahoře a olízla mu levou prsní bradavku. „Jsi už na doraz.“ Nejprve si totiž myslela, že divoce přiráží a vzápětí se křečovitě vzpíná v dlouhém vyvrcholení, zatímco on se zatím snažil ze všech sil popošoupnout výš, a úporně se přes ní a skrz ní natahoval, aby dosáhl na stránky učebnice.

„Co, co to tam máš?!“ Probrala se z dalšího v dlouhé řadě malých i větších orgasmů a prudce pohlédla přes jeho divoce vonící podpaždí a podél předloktí až na ruce, které jí obvykle v takových chvílích rvávaly vlasy divoce rozházené po polštáři, svírávaly v pase nebo drásávaly záda, pokud nebyly zrovna spolu vetknuté v jejím pohlaví, nebo jí nemačkaly ňadra. Teď jeho prsty, lehce navlhčené jejími šťávami, místo aby se dál věnovaly šátrání v její broskvičce si úplně bezostyšně listovaly ve stránkách jakési knihy.

„Copak lásko..?“ Přitulil se a zakousl se jí něžně do šíje. Rukou si stále držel založenou stránku, kde právě skončil ve čtení.

Prudce se ohlédla a rázem vystřízlivěla:

„Cože?!“ Vyvřískla, „ty si při tom čteš knížku?“

„Já? Ale ne.“ Zalhal jí do ouška, aby jí ukonejšil.

„Jak…, jak jen vůbec můžeš…“ Zalykala se. „Tohle teda jen tak nerozdejchám.“

Nechal knížku knížkou, stejnak by tu stránku hned tak nenalistoval zpátky, protože se teď pod ním divoce zmítala, což ho začalo nesmírně vzrušovat.

„To snad není možný. Von si při tom čte…“ Vydechla rezignovaně, rozhodila všechny čtyři končetiny a on pocítil, jak její klín ve své odevzdané otevřenosti rázem zchladl.

„Já stihnu oboje.“ Pokusil se hájit.

„Jak oboje?“ Hystericky se rozječela: „To už tě teda jako nezajímám, když při tom klíďo chytáš lelky?“ První slzička jí vyskočila v koutku oka. „No to je fakt výborný! Že já husa jsem k tobě vůbec kdy lezla…“

„Né, jen mě zaujalo něco v tý knížce, na chviličku.“

„Táhni ze mě, úchyle jeden, úchyláckej!“ Rozplakala se, bušíc do jeho hrudi svýma zatnutýma pěstičkama.

Rozpojili se s tichým mlasknutím a ona se posadila s hlavou v dlaních.

„No ták. Klárko, Kláruško…“ Přisál se odspoda na její ňadra, třesoucí se spolu s ní. Najednou dostal strach, že mu vážně uteče. 

„Co to vůbec čteš?“ Natáhla se a zalistovala v knize. Zrak jí padl na obrázek stykačového pole rozvodny vysokého napětí.

„Šprte!“ Vyštěkla. „Kdyby to bylo aspoň vo ženskejch!“

„Ženskou mám před sebou, o těch číst nemusím.“ Chytil jí kolem pasu a mlsně olízal její pupík.

„Jó, chlapec si mě taky ráčil všimnout?“ Protáhla. „To je dost. Hele, podívej, já nejsem žárlivka,“ snažila samu sebe uklidnit, „mě je jedno, kdybys koukal na nějaký čuprkočky s většíma a pevnějšíma kozama než mám já, to bych ještě skousla, ale ty, ty si při tom čteš nějakou zkurvenou fyziku, bo co…“

„O to je to pak víc vzrušující.“ Namítl nesměle.

„Zvrácenče zvrácenej! Máš pro dnešek šlus. Konec. Finito – chňápeš broučínku?“

„Ale to né.“ Zalkal.

„Ale jo! Dodělej se sám. Růčo vlastnorůčo.“ Štěkla. „A můžeš při tom dál zírat do tý svý fyziky, když tě tolik vzrušuje. Já se při tom budu koukat, jestli vám to s Ančou dlaňovkou půjde líp, než se mnou.“ Nějak začala ztrácet dech. Chtěla se postavit a utéct ponížena pryč. Ve chvíli, kdy se jí zatočila hlava, srazil její tělo dolů z postele a znovu do ní vjel jako blesk, až se zachvěla prvotní bolestí z obzvlášť surového proniku.

„To je znásilnění!“ Stačila ještě zasyknout. „To neplatí!“

„Jo!“

„To je dost, že je nějaký vzrůšo.“

Ani jeden z nich nevěděl, jestli se perou nebo milují. Prskala vzteky i novým přílivem vzrušení a on jí snaživě slízával drobné slané slzičky, co jí vytryskly na líčka. K rukám se opravdu vrátit nechtěl. Nikdy víc.

    Sídliště mu připadalo jako insekticidem vystříkané mraveniště vystavěné z vybělených železobetonových kostí. Březnové dopoledne dýchalo v těchto místech neplodností a nezřetelným, přesto všudypřítomným postupným rozkladem, jako Klářin menstruující klín.

Potkával lidské mravence v různých stádiích opotřebovanosti, použitelnosti a společenské exploatace. Jedni pospíchali věčně uhnáni, s vycepovaným smyslem pro povinnost čišící z vytřeštěných očí, aby zajistili blahobytný život těm, kteří stáli výš ve společenské hierarchii. Druzí se jen tak bezcílně ploužili ve snaze vyhubit v sobě poslední záblesky lidství všemožnými požitky svobodného konzumu, ovšem přísně úměrnými jejich majetkovému zařazení. Nejnebezpečnější byli ti, kteří se snažili mladičké nezasažené jedince, jakým byl i on, zglajchšaltovat – postavit zpět do řady v kastě, kam podle nich patří, vohnout jim šíji a jejich vzdor rozpustit ve vštípené pokoře. Často pozorovával v autobuse i v metru oči lidí, jak se postupně v čase měnily. Zračila se v nich vedle stupně duševního rozvoje a úpadku i postupující niterná opotřebovanost jejich těl. Výjimkou byly snad jen živoucí oči těch několika málo nadšených učitelů zářících láskou k oboru, jehož předávání žákům je naplňovalo štěstím života, které na oplátku čerpali z mládí svých svěřenců.

Nechtělo se mu zpět domů. Už pro to, že včera časně ráno navztekaně vyjel na matku, která bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje, oblečená jen v kalhotkách a obnošené podprsence ze které trčela napůl vyhřezlá kostice a vyhodila ho z jeho pelíšku, právě když se mu pod dekou postavil.

„Mám poloprázdnou pračku.“ Oznámila suše. „Vstávej, převlíknu ti postel.“

„To je dobrý mami. Já si to udělám sám. Ještě je čistá.“ Plácal se rozespale po jediném kousku svého soukromí, ve kterém právě řádil vetřelec, který ho kdysi porodil. Snažil se rozhýbat svoje tělo rozbolavělé od Klářiny doráživé žádostivosti a hlavně zaplašit erekci, v téhle chvíli působící víc než jen trapně. Odstrčila ho. „Čistá, jo?“ Zaječela hystericky, „těmhle flekům říkáš čistá postel, jo? Prase!“ Tupě zíral na stopy jeho a Klárčiných vášní vsáklých porůznu do povlečení.

 „Nechápu,“ podotkla jízlivě, „co v tý posteli provádíš, že je poslední dobou tak zválená, špinavá a propocená. Máš se častěji koupat!“ Vynadala mu, strhávajíc parádně flekaté prostěradlo i přikrývku. Připravila ho totiž tím hulvátským zásahem do jeho soukromí rázem o všechny vzrušivé vůně Klárčina zpoceně rozmilovaného těla vsáklého snad až do matrace. Nesmírně dráždivé vůně, které čichával po nocích, když nemohl spát na břiše a pod přivřenými víčky na rozšířených zřítelnicích se mu stále dokola svíjely křivky dívčího těla. Ještě, že si v záchvatu mateřské pořádkumilovnosti nevšimla, že zpoza postele už po pár dlouhých týdnů zmizely zastrkané schnoucí kapesníky.

„A máš si to dělat na záchodě, jako otec, když to nemůžeš vydržet.“ Sykla na něj přes rameno. „Kdo to má po vás pořád prát.“ Málem se z její eckelhaft hnusný poznámky pozvracel a rozbrečel zároveň. To bylo totiž jediný místo, kde by (si) to nikdy a za žádných okolností dělat nemohl. To fakticky ne, tohle. Nenáviděl k smrti, když mu někdo lezl do soukromí. Zvlášť otec nebo matka.

„Vysvlíkni tu noční košili, ať jí můžu taky vyprat.“ Sápala se po něm. „Copak, ty se stydíš před vlastní matkou?“ Servala z něj jediný kus oblečení, který ho chránil před pátravými zraky a přihodila ho na hromadu špíny. Netušil, jestli se třese zimou, nebo bezmocností a vztekem zároveň. Kdyby si nebyl po dávných zkušenostech jistý, že ho při první známce odporu zpohlavkuje v hysterickém záchvatu jak malýho fakana, tak by býval skryl svou potupnou nahotu alespoň do záclony. „A opovaž se oblíknout do čistýho dřív, než se vykoupeš. Příšerně totiž smrdíš!“ Houkla přes rameno. Když se vohla pro kupu textilií u jeho nohou, a on se zrovna odvážil pootevřít oči, první co uviděl, byla vložka rozpláclá pod matčinýma kalhotkama. Stál tam nakonec uprostřed pokoje sám ve své nahotě, neměl kam by se zavrtal a skryl, obléct se taky nesměl. Matka spokojená vypadla s kořistí flekatého a špinavého prádla svého syna do koupelny, kde se jí otec, co se právě vyhrabal z manželského lože, využívaje opožděné ranní erekce, vytrvale pokoušel přehnout přes pračku. Už od útlého dětství bytostně nesnášel, když se rodiče nemožně mlaskavě pusinkovali, a navíc při tom trapně lísavě žvanili.

Chlad mu pronikal pod tenké oblečení. Jako by ho mezi nohama zezadu olizoval vlčák s neskutečně studeným jazykem. Příval další vlny vzrušení mu počal nadzdvihovat tepláky a nutil ho se v mírném předklonu prosmeknout mezi dvěma autobusy co vyvrhávaly ze svých útrob novou dávku naplano pracujícího lidu. Přeskočil svodidla dělící dvouproudou komunikaci a vyběhl po náspu vzhůru. Na odvrácené straně sebou plácl do suché trávy a nechal sílící slunce, aby ho hladilo na podbřišku. Po chvíli z tašky vytáhl flašku středně perlivé vody. Potřeboval nutně ze svých rukou smýt všechen ten hnus nachytaný z tisících anonymních hnátů bezhlavé společnosti, jenž uhmatala všechno kolem něj, i celý jeho život. Společnosti, která otevřeně hlásala, že rozum je nanic a poslouchala výhradně svůj instinkt. Několik okamžiků přemýšlel, co má společného minerálka Aquila s dravým ptákem, a proč na uzávěru polyetylenglykoltereftalátové flašky nenese orlice ve spárech rovnou hákový kříž, když to prázdné místo pod ní je pro něho jako stvořené. Nejspíš pro to, že zde již není jednotvárně pro všechny spolukráčející poněkud unylé slunce zářné budoucnosti ve světle nějaké té formy socializmu, nýbrž kolotoč džungle nekončícího lítého boje o míru relativní svobody a práv na přežití a rozmnožování vymezených aktuální výší bankovního konta a pracovní pozicí v nějaké té přísavce chapadýlka globální svobodné a demokratické mafie.

Pak si zcela věcně a zištně poskytl to, co mu Klára nikdy nedala. Tu dravě upřímnou něžnost, kterou se jí přes všechen ostych pokoušel dát, aby mu jí skrze sebe vracela zpět. Že ho někdo z okolních paneláků zcela jistě uvidí, mu bylo v tu chvíli vcelku jedno. Do trávy utřel spolu se svým i zbytky Klářina nitra, které mu stále lpěly všude tam, kde se ho v divokých přírazech dotýkal. Vzpomněl si na jejich první milování… tedy spíš průnik pohlaví za účelem jejich vzájemného nasycení a podrbání věčně svrbící pubertální nadrženosti. Nikdy se jí nepřiznal, že tenkrát byla jeho úplně první a umíral při tom hrůzou, že na to přijde a místo milování se mu vysměje do tváře, otočí se čelem vzad a nechá ho. Věděl, že je schopná to udělat. Naštěstí jeho poměrně bohaté virtuální zkušenosti z internetu posloužily jako obstojná záchranná a maskovací síť. Do poslední chvíle doufal, že i ona bude nevinná, že je to všechno navzdory všem těm narážkám jen obranná póza a že spojení pohlaví spojí navždy i jejich srdce.

Nebyla.

„Jseš roztomile bláhovej.“ Řekla mu jedna z kamarádek z vyššího ročníku, když se jí svěřoval. „Víš to?“ Hrábla mu rozverně do bujné hřívy vlasů a než se jí v překvapeném váhání stačil dotknout rty, otočila se a utíkala za svým klukem čekajícím opodál. On se jen mlčky musel dívat, jak jí majetnicky zajel celou dlaní zezadu přes zadek až mezi stehna a vedl si jí kolem všech školních šaten. Uvnitř jeho hrudníku se chvějící se tkáně nějak hroutily do ztracena, aby vzápětí skrz břicho a podbřišek vyhřezly zpět v beztvaré tekuté hmotě konzistence silně předrženého spermatu stékajícího po skle.

Z náspu přehlédl v dálce nově vystavěnou vilovou čtvrť. U každého domu zahrada s bazénem. Nejvíc jim záviděl, že tamti mají svůj domov. Že si mají kam vodit holky. Že nemusí prokřehlí na kost bloumat křížem krážem po parcích posraných vod všech těch našampónovanejch čoklů paniček z vilový čtvrti, který je sem k nim na sídliště chodí venčit. Že nemusí utrácet celotýdenní peníze v poloprázdných čínských restauracích za tři, čtyři hoďky tepla, jednu porci zatoulanýho bobika krmenýho eurogranulema s nudlema a dvěma příbory, zapíjeného dvakrát vyvařeným a šestkrát předraženým čajem pro evropské psy, že tam u nich může děvče přespat přes noc…, že…

Vzkypěla v něm skrze bezmocnost spravedlivá třídní nenávist. Nenáviděl učitele, jak jim ve fanatické zaslepenosti lžou, že dnes v demokracii a svobodném světě má každý takové postavení a příjmy, jaké si právem zaslouží. Záviděl boháčům a kolaborantům, že jen oni mají právo mít vlastní domov, zatímco on, i když má mnohem lepší známky ve škole, bude pokaždé muset pokorně žebrat o práci, a když nějakou dostane, tak bude věčně žít v hrůze z vyhazovu, z krácení platu, bude se rvát o každou stokorunu, třást se před udavači, z toho, že mu v nepřítomnosti prohrabou pracovní stůl i maily, nad hlavou šéfa blbce lokaje a nad ním vyžranou manažerskou svini, a to jen pro to, že nepatří do žádné z vyvolených a uzavřených rodin těch, kdož žijí z restitucí, privatizace, korupce, lichvářských bankovních úroků, výnosných funkcí, úplatků zvaných odměny a hlavně z práce lidí, mezi které byl zařazen i on a to dávno před tím, než se vůbec zapojí do pracovního procesu. Vysoko nad ním se z plakátu usmíval zvláště vyžraný politik. Pod nápis Jistoty a prosperita kdosi tmavě modrým sprejem a úhledným technickým písmem připsal: Pro ty u koryta.

Ještě jednou se ohlédl. Tam někde bydlí ten, komu dala Klárka přednost před ním. A tam bude jednou nejspíš bydlet i ona, zatímco on nemá a po celou dobu, kterou bohatí prožívají v bezstarostném užívání si a milostných hrátkách, tak nebude mít kam jít, kde složit svou vlastní hlavu, natož dívku. Přebytečný výrostek odstrčený do kouta. Odpad společnosti.

O kus dál, v důsledku po desetiletí nevysychajícího pramene tučných sociálních dávek vysoko převyšujících celostátní průměrný plat pracujícího člověka, které byly bílé části populace demokraticky upřeny, tlupa kriticky přemnožených cikáňat demolovala poslední zbytky prolézačky a houpaček, které ještě zůstaly z dětského hřiště. Odrostlejší potomci hnědočechů se podle fyzikální poučky „nebere magnet, beru ja“ pilně učili rozlišovat barevné kovy od ve sběrnách méně oceňovaného železa a směňovali oboje za munici do hracích automatů, levnou vodku, toluen a červená Marlbora. Na vilovou čtvrť si nikdy netroufli, zato na sídliště plné bezbranných lidí pracujících denně od nevidím do nevidím na sociální dávky pro cikány a statisícové platy svých manažerů pořádali pravidelné kořistnické nájezdy. Vhodně se tak doplňovali spolu s exekutory a finančními úředníky státní správy. A kdo se jim postavil v návalu zoufalství na odpor při pokusu chránit rodinu a skromný majetek před vyrabováním od všech těch nájezdníků a parazitů, ten byl rázem státními orgány trestán jako nebezpečný zločinec.

Však on sám slízl v pololetí třídní důtku za jednu jedinou větu ve slohové práci, která zněla:

„Společenství, která průběžně a důsledně neodstraňovala patologické jevy a jedince i celé, přesně vymezené skupiny ze svých struktur, dřív nebo později kvůli tomu zanikla a podlehla v konkurenčním boji o životní prostor.“

„Co má tohle znamenat?!“ Zapíchla hystericky vychrtlá dějepisářka pařát okroužkovaný dvacetičtyřkarátovým zlatem do papíru.

„Co jako?“

„Tato nebetyčná provokace!“ Pokračovala dál.

„Nikoliv. Míníte-li souvětí, které jste právě ráčila probodnout vaším nehtem, tak to je pouze vyjádření nezvratitelného faktu.“

„Já ti povím co to je!“ Vyštěkla. „to je rasizmus, nacizmus i komunizmus dohromady  v jedné jediné větě!“ Musel se odvrátit, protože jí nesnesitelně páchlo z huby.

„S vaším tvrzením ovšem nemohu souhlasit, neboť obsah zmíněného souvětí má univerzální platnost naprosto nezávislou na jakémkoliv ideologickém systému.“

Vůbec ho neposlouchala. „To je zcela otevřená propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka! Trestný čin! Jsem nucena z toho vyvodit patřičné důsledky!“

„A nestačilo by, kdybych to jen tak odvolal, jako ten hvězdář, který navzdory učení církve svaté lpěl na tom, že planety obíhají okolo slunce?“

„Nechtěla bych nezkušenýho… brrr! nikdy, to ne…“  nechala se Klára nahlas slyšet v debatním dívčím kroužku o přestávce tak, aby to vzali na vědomí všichni kluci ve třídě. „Aspoň jeden z dvojice by měl vědět, co dělá.“

„Kluci zas nerady použitý holky.“ Vložil se v tu chvíli ten nejsrdnatější z jinochů.

„Klára není děvka, vona nedá každýmu. Jen kámošovi, kterej si o to řekne.“

„Ste neskutečně trapný.“ Řekla.

„Proč? My ti jen vracíme tvý držkování.“

Kláru nakonec přece jenom defloroval ženatej chlap, pracháč co chtěl roštu na povyražení a rošta co doufala v chiméru jeho úspěšného mužství, které z ní podle jejích holčičích představ mělo udělat dospělou ženu.

Neudělalo.

Alespoň ne tak, jak si představovala. Ale co jí bylo do všech útrpně žadonících pohledů těch dosud nepolíbených ubožáků? Věčně trapně nadržených paniců, co se do ní snaží horem dolem nacpat ty svý infantilní city?

„Víš, panna, to je něco úplně jinýho.“ Zasnil se nahlas. Vzal jí kolem pasu a pohlédl do očí: „Ne, to nemůžeš jako holka nikdy pochopit.“

„No jo, když to říkáš ty.“ Pronesla naprosto bez jakéhokoliv citového zabarvení v hlase. „Jako bys to i zažil.“ Neodpustila si rýpnout do mužské ješitnosti a pýchy.

„Je to tak neskutečně čistý, upřímný. Ty její oči, ten pohled z těch okamžiků prvního hlubokého proniku se zapíše každému klukovi až na dno srdce. Navždycky.“ Rozvíjel sám pro sebe ve skrytém  povzdechu nad tím, že to doposud nezažil, svoje bujné představy, aniž si povšimnul stahujících se mračen nepříjemných vzpomínek v nebeských duhovkách Klářiných očí.

„A krom toho, povětšinou jen panny bývají dlouhodobě věrné.“

„Vy chlapi jste úchylný, všichni do jednoho.“

„Copak, ještě někdo z tvojho okolí má nebo měl obdobné touhy?“

„To je jedno.“

„Povídej.“ Nakročil jí do kroku. „Já to snesu. Jen bych to chtěl vědět, kdo byl u tebe první. Kdo všechno byl přede mnou a tak.“

„Říkám, že je to jedno.“ Odsekla podrážděně, snažíc se ho odstrčit rukama od sebe. „Ale něco ti řeknu – vy nedospělý puberťáci mu nesaháte ani po kotníky!“

„No jasně. Jenže tihle mužní krasavci mívají zpravidla jednu vadu na kráse.“

„No to chci vidět, co z tebe vypadne. Jakou teda?“

„Manželku a občas taky děcka.“

„Trapný.“ Kousla se do rtů.

„Copak? Tak ty taky patříš k těm naivně hloupoučkejm holčičkám, co rády pro sobecké potěšení zvrácené touhy svojho ženského ega, pro dosažení představy dospělosti rozvracejí rodiny a dělají nevinným dětem peklo na zemi?“

„Nikomu jsem nic nerozvracela.“

„Ty jsi se nervala se sokyněma o prublého skoroideálního samce z reklamy na žiletky? Nebo snad šlo o pouhého vyhlédnutého dárce semene? Svobodný matky jsou teď v kurzu…“

„Nemusela jsem se o nic a nikoho rvát. Stalo se, co se stát mělo.“

„Ohó! A copak ti našeptával do ouška? Že s manželkou žije jen na papíře a že je volný jako jeho pták?“

„Nech mě!“

„Vychutnal si tě?“ Téměř ta slova křičel. „Kolikátá si byla v pořadí?“

„Chtěla jsem to. Nic víc.“

„A chtěla jsi o to přijít zrovna takhle a zrovna s tímhle chlapem?!“

„Jo!“

„Odšpuntoval tě jako flašku. Víš co se pak dělá z flaškama, ne?“

„Vracejí se zpět do oběhu?“ Pokusila se o sarkastickou narážku.

„Jo to taky.“ Ušklíbl se. „Vycákaná si ho už pak tolik nebavila, co?“

„Někdy býváš fakt nesnesitelně odpornej.“

„Vy taky, slečno.“

„Chtěla jsem to a nelituju toho.“

 „Jasnačka. Proč bys taky litovala. Proč?“ Zvolal zoufale. „Odkdy se ženská ohlíží na mužský city? Zvlášť těch, kteří maj tu smůlu, že sou až další v pořadí?“

„Nápodobně s těma citama. Pořád můžou být chlapečci rádi, že vůbec byli aspoň na čas zařazení do pořadníku.“

„Jistě. Jen si dej pozor, aby tě tvoje zvrácená vybíravost ruku v ruce se žádostivostí postupem času neodstavila pro namyšlenost a přílišnou použitost na vedlejší kolej.“

“Neměj péči. To nehrozí.“

„Zatím.“

„Pf! Kluk je vždycky. Hrabete prstíčkama, aby..“

„To je teda zajímavý.“ Vmetl jí do tváře. „Proč si se teda zahazovala s takovým pubertálním ubožákem bez peněz a vlastního bytu, jakým jsem já? No řekni, proč si to po mě chtěla znovu a znovu?“ 

„A ty sis neužil?“

„Ne, protože si nebyla panna.“

„Neříkej broučínku, tak proč si to po mě pořád loudil? Ty si to snad nechtěl víc než já?“

„Musel jsem být lepší hned napoprvý, než ti přede mnou. Prostě jsem musel vítězit nad ženou v tobě. Dělat to bez citu, bez zachvění, se zatnutýma zubama a zatuhlým srdcem, chladně a bezcitně, profesionálně jako doktor. Nesměl jsem si totiž připustit, že do tebe cákal někdo dřív, že teď třeba na něj myslíš, a já, já jsem jen pouhopouhá dočasná náhražka, která je teď zrovna po ruce. Jedna z mnoha v dlouhý řadě.“

„Chceš něco vědět? Byl jsi jen ta ubohá náhražka. Skončila jsem s tebou. Čau!“

„Kláro. Ty nemůžeš se mnou skončit, protože jsme spolu nikdy nezačali chodit.“ Začal úplně jiným tónem. „Vyspala si se se mnou jen pro to, že když tě vyšoupl ze svýho bavoráka a pohodil našoustanou a dorvanou v příkopě, tak jsi byla rozjetá a potřebovala si v sobě vyplnit sexem to prázdno, který v tobě zbylo, když von z tebe vytek.“ Hlas se mu rázem změnil. Teď zněl jaksi dutě a nepřítomně.

„Nikdo mě nikde nepohodil.“ Namítla. „Nechala jsem ho sama.“

„Proč? Byla jsi horší, než jeho manželka?“

„To nejde srovnávat, takhle.“

„A byl jsem já lepší než on?“ Zeptal se hloupě po chvíli.

„Ne.“

„Jistě. Jednak takovou radost bys mi neudělala, kdybys to přiznala a krom toho, nebyl jsem tvůj první.“

„V tom prvenství to není.“

„Zraňovat umíš jako každá ženská skvěle. Zneužíváš toho, že proti jedinýmu pokoření, který na vás snad ještě účinkuje, bereš spolehlivý prášky.“

„Víš, on byl dospělý muž, ty seš jen…, jen takovej kluk.“

„Lepší bejt ubohej kluk, než vojetá píča!“

Druhý den jí zavolal. Nevydržel. Původně chtěl vymazat její číslo. Jiskřička se nedá jen tak zadusit pouhou hádkou. Škvířilo se to a prskalo, jak po sobě plivali jedovaté sliny vzájemného střetu dvou rozdílných pohlaví. Čím víc foukali do popela, tím víc ho měli navzájem plné oči. Jen ten vytoužený plamínek, který by bývali hýčkali navzájem v dlaních, ne a ne vyskočit.

„Venku je krásně. Slunce už i hřeje… za oknem.“ Pokusil se o vtip.

„Co potřebuješ?“ Nechala se slyšet.

„Tebe.“

„Copak, bolí tě ruce?“

„Ne, srdce.“

„Zkusil jsi už kardiochirurgii a nebo psychiatra? Já ti se srdcem nepomůžu.“

„Vtipný. Užíváš si to, viď?“

 Odpovědí mu byl táhlý zvuk v telefonu. Típla ho jako žváro. Jedno z mnoha v dlouhé řadě. Připadal si, jako každý bezprizorní mlaďoch, stoje ve své totální zhola zbytečné přebytečnosti na okraji žebříčku společnosti přesycené samou sebou. Teď teprve si uvědomil všechny ty city, které k ní choval. City, které nepozorovaně prorůstaly jeho nitrem, zatímco on z ní a do ní zoufale rval další porce slintavých doteků a vzájemných proniků v bláhové naději, že s nima přijde i láska. Vítězí ten nejzdatnější a nejvytrvalejší. Nedala se už tak snadno vytrhnout z jeho srdce. Vykrvácel by. Jakákoliv závislost je strašně hnusný svinstvo.

„Máš děvče?“ Zeptala se ho školní psycholožka po nepatrné odmlce oddělující úvodní oťukávací rituál od jádra pohovoru.

„Copak, vy potřebujete teď chlapa?“ Otázal se přidrzle.

„Jak to myslíš?!“ Zalapala po dechu.

„No, když chci sbalit nějakou holku, tak jí hned v úvodu kladu stejnou otázku, jako teďka vy mně.“ Poučoval jí. „Je to velmi praktické, ušetříte si spoustu zbytečné námahy a trapasů. A hlavně nebudete vypadat přede všema jako nebetyčnej zoufalec.“

„Ne, tak jsem to pochopitelně nemyslela.“ Podotkla. Její profesní stránka zakrývala její upřímný úsměv stejně zručně, jak tmavá blůzka její ňadra ouplně vyplňující céčka košíčky.

„Pf!... Holku? To jako jestli s někym chodim? Ňáká holka je vždycky... ale... jo, i holku mam.“ Odpověděl parafrází jednoho z dopisů, který dostal coby odpověď a kopačky zároveň od nazrzlé a velmi vzrušivé slečny z céčka.

„A rozumíte si spolu?“ Pokračovala tónem školní psycholožky sršící zvědavou chápavostí pro puberťáky jeho typu.

„To každýmu všechno hnedka sežerete i s navijákem?“

„Co prosím?“ Zakolísala. „Domnívala jsem, že jsi inteligentnější.“ Pokračovala káravě, aniž by se nechala vykolejit klukovskou klackovitostí. „Bez vzájemné důvěry…“ Měl co dělat, aby se nad pokrytectvím posledního slova nerozesmál na celou kancelář.

„Tyhle pohovory jsou mnohem lepší zábava, než časáky typu Žena a život, že jo?“ Přerušil jí.

„Svým krajně nevhodným humorem něco zastíráš, viď?“ Pokusila se ho usměrnit. „Chci ti pomoci…“

„Jistě, jste za to placená.“

 „…Ale je jen na tobě, jestli pomoc přijmeš.“

„No, jediná moje potíž je, že nemám to štěstí, abych patřil mezi těch čtyřicet procent kluků, se kterejma chodí devadesát pět procent holek.“ Nasadil naprosto neosobní tón odpozorovaný od učitelky přírodopisu. „V případě deflorací je ten poměr ještě víc v neprospěch většiny, tak dvacet, třicet ku devadesáti devíti.“ Musel si pomoct celou svou vůlí, aby jí aspoň škrábnul pohledem přes neprůstřelné sklo jejích černých očí.

„Není to úplně tak, jak si myslíš. Chlapci v tvém věku mají sklony vidět hned všechno černě, hned trucovitě utíkají do nic neřešících depresí a utápí se v sebelítosti.“

„Umíte ten poměr zvrátit?“ Zeptal se tázavě.

„Tak to není…“ Zkusila mateřský tón.

„Tak aspoň mě přeřadit do těch dvaceti procent?“

„Říkám, že…“¨

„Ano nebo ne?“

Nervózně srovnávala tužky. „To musíš dokázat ty sám.“

„Říkejte si co chcete, ale pakliže to nedokážete, tak mi pomoci nemůžete.“

Ticho. „No, aspoň tuhle trapně formální seanci neprodlužujete planýma řečma.“ Řekl a zvedl svůj kostnatý zadek z poněkud olezlého erárního křesla.

„To už chceš odejít?“

„Svojí povinnost vůči třídní jsem splnil, promluvil jsem s vámi, jak jsem jí slíbil, takže už nemám, co bych tady pohledával.“

„Nechceš se ulít ze školy, a doučovat mě fyziku?“

„Jé, takové nabídce se nedá odolat.“

„Jen fyziku.“

„No však jo.“

Útulně zařízený obývací pokoj byl vzorně uklizen. Nebyl u Lenky zdaleka poprvé, ale pokaždé  nacházel něco nového. Trojnásobné ženské ruce se nezapřely: na potazích křesel pečlivě srovnané polštářky, háčkované dečky, a stěna nad pohovkou připomínala zarámovaný herbář.

„Odkdy sbíráš noční můry?“ Zvedl poněkud hlas, aby ho Lenka slyšela přes cinkot nádobí z kuchyně. „Myslel jsem, že se jich bojíš.“

„Jo, z toho jejich třepotání dostávám záchvaty. Mrtvý můry, nebo když se nehýbají, mi nevadí.“

„Zvláštní.“

„Jestli myslíš tu nad křeslem, tak ta je nakreslená pastekama.“ Volala z kuchyně. „Ty jsi si vážně myslel, že je pravá?“ Její vlnité vlasy ho uhodily do tváře, jak se ho zezadu chytla.

„Jo.“

„Já su vážně dobrá kreslířka,“ pochválila se Lenka, „že jsem ošálila i tebe.“ Dívali se bok po boku na její výtvor. Měli oba vysoké štíhlé postavy. Jako kdyby z jednoho společného zadání vznikla dvě provedení – kluk a děvče, oba stojící před prahem dospělosti. Ale i jinak si byli navzájem blízcí víc, než bývá obvyklé.

„Fakt úžasná kresba. Nakreslíš mi taky takovou?“ Žadonil. „Je jako živá.“

„Možná. Co za to?“

„Taky ti něco nakreslím.“

„Víš vůbec kolik taková můra sežere pastelek?“

„Můry se neživí tužkama, nýbrž nektarem.“

„Tahle ne e.“

„Koupím ti pastelky.“ Svolil. „Fůru pastelek. Tu patrovou kazetu z teakového dřeva od Faber-Castell.“

Její smích rázem naplnil jako slunce celý pokoj. „To se teda hezky prohneš. Už teď si sháněj brigošku. Tvoje vytoužená můra se ti pěkně prodraží.“

„Pro tebe všechno, lásko.“

„No prr, teda…“ Odtáhla se. „Radši si šetři na něco užitečnějšího. Milenky teď stojí fůru peněz.“ Šťouchla ho mezi žebra.

Objal jí odzadu a přitiskl se na ní. „Některé by za tu kazetu i stály…“ Opřel se svojí spodní čelistí o její šíji a kdyby nesklonila hlavu na stranu, podařilo by se mu i dotknout svou lící její tváře. Na pár okamžiků ztratila v jeho objetí svou rovnováhu. „No já teda nejspíš ne.“

„Právě že ty…“

„Ne, to ne.“ Špitla. „Pusť mě.“

„Proč?“

„Protože s tebou bych nikdy nemohla chodit.“ Sklopila zelené oči a hned je zase vzdorovitě zvedla a zpoza řas vyšlehla mechová zář. „Víš, ty jsi pro mě něco jako bratr. Už jsme citově příliš blízko sebe, abych si s tebou mohla něco začít. Na to už je příliš pozdě.“

„Hloupost.“

„Možná, ale tak to cítím uvnitř sebe.“

„To je hrozný.“ Na pár chvil se odvrátil.

„Vážím si našeho zvláštního vztahu víc, než kdybych s tebou chodila.“ Pokračovala, zatímco on měl pocit, jako kdyby mu svými slovy zatloukala hřebíky skrz kosti až do morku. Jeden po druhém. „Kluka na chození seženeš lehce, ale opravdového přítele, toho potkáš tak jednou, dvakrát za život.“

„My ženy totiž nesouložíme se svými ideály, víš?“

„Jo, to už jsem si všiml.“ Podotkl s určitou dávkou trpkosti v hlase.

„Prostě ideály jsou od toho, aby jsme o nich snili, až budeme v manželství. Takový ty šaty za výlohou. Věčně nedosažitelný, jen se jich letmo dotkneme, zavzdycháme si při tom, ale nikdy je neoblékneme. Ani bychom vlastně nechtěly, aby nám je někdo koupil. To by totiž ztratily to úžasné kouzlo nedosažitelnosti a zároveň blízkosti, které nás tak vzrušuje…, víš?“ Rozpovídala se.

„Chudinky šatičky, jak k tomu přijdou? Pořád viset ve výloze. Žádné nahé dívčí ani ženské tělo je nezahřeje zevnitř…“

„To už nás netrápí.“

„Jo, to jste celý vy, ženský. Nerozumný. Rozmarný. Marnotratný.“

„Hm.“

„Pověz, já jsem tvůj ideál?“

„Jo.“

„Neke… Proč zrovna já?“

„Neměla bych ti to říkat, ale ty jsi jinačí, než ostatní kluci. Z tebe nikdy nebude takovej ten muž na vztah, na chození, do postele a ni do společnosti a tak.“

„No to je fajn předpověď.“ Ušklíbl se. „Brr!“

„Víš, s tebou se tak krásně povídá, a hlavně o věcech, se kterýma bych se svýmu klukovi, kdybych nějakého měla, nikdy nedokázala svěřit, protože bych se styděla.“

„Úžasný. A napadlo vás taky někdy, že i ten váš ideál se chce líbat, milovat a tak?“

„To neřešíme.“

„Jak prosté…“

„Víš, my holky potřebujeme vedle obyčejného vztahu někoho ušlechtilého, někoho nad kým bychom se mohly rozplývat a kdo by nám zpovzdálí doplňoval toho našeho kluka, se kterým žijeme. Vyrovnával by v našem srdci všechno to, co našemu partnerovi chybí, a co potřebujeme jen občas, mimo rodinný život. To asi nebudeš chápat. Ale se zosobněními svých vysněných ideálů bychom nikdy nic nechtěly mít, teda jako nic fyzickýho, už pro to, že by se to všechno rázem zkazilo, a ten vzrušující sen kterého se dotýkáme, by byl rázem fuč.“

Vzal jí za ruku a přiložil si jí na krční tepnu. Při čtvrtém stahu jeho srdce, které jí divoce tlouklo do citlivých bříšek prstů, se odtáhla.

„Nedělej to. Prosím.“ Zašeptala.

„No jo, ušlechtilost je, jak koukám odpudivější, než prudce nakažlivá pohlavní choroba.“

Při těch slovech s nádechem vyčítavosti jí vzal opatrně kolem boků, jak jen to dovedl nejněžněji. Vysmekla se mu. Chvíli kolem sebe kroužili jak soumračné můry.

„Uvědomila jsi si někdy, že i takový ten ideál má taky živočišný tělo? Nervy, žlázy a tak? Učila ses o tom v přírodopise, ne? Že ten tvůj přítel taky potřebuje, a možná mnohem víc, než ti tvoji milenci, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo sevřel v náručí, líbal, řekl si mu o lásku, pomiloval se s ním? Dochází ti, že ho tím vším nesmírně zraňuješ?“ S každou vyřčenou větou teď nepatrně zvyšoval hlas. „Víš, co se vůbec uvnitř něho odehrává za hrůzy, když mu dopodrobna v záchvatu nadšení za čerstva líčíš, jak jsi si všemožně užívala, jaký si při tom měla úžasný pocity, zatímco on…, zatímco on stál v tý vaší výloze jak v kriminále, jak v mučírně, pestrobarevný pták zamčený houfem holek v kleci jen ke koukání, a musel… a pokaždé se jen musí koukat přes sklo, na tváři do živého otisknuté pruhy od mříží, jak lehkomyslně dáváte svoje těla v plen jiným? Znovu a znovu, aby jste se mu pak chodily vyplakat do peří a utírat si vo něj svou špínu?“ Poslední větu už téměř křičel. „Víš co to je cítit z holky cizího kluka, a muset poslouchat, jak vo tom všem, co s ní prováděl, švitoří a ještě sdílet její nadšení?“

„Neprožívej to tak.“ Krotila ho. „Vy chlapi jste prostě příliš závislý na sexu. Někdy až chorobně. A to mi docela dost vadí.“

„To je pochopitelný.“ Namítl. „Ti kteří nebyli, si neškrtli a tím pádem nepřežili.“

„Myslela jsem si, že všichni nejste stejný. Ty jsi mi vždycky připadal takový úplně jiný, než ostatní.“

„To jako že nemám játra, že nepotřebuju dýchat, rozmnožovat se a tak?“

„Ale ne. Ty to pořád nechápeš.“

„Naopak. Chápu to až příliš dobře. A to mě děsí.“

„A vůbec,“ Připomněla mu, proč si ho vlastně pozvala k sobě: „Přišel jsi mě doučovat fyziku, nebo poučovat o vztazích mezi mužem a ženou?“

Přisedl si k ní. Její vlasy voněly šampónem. Pozoroval Lenčiny ruce, jak hbitě listují v učebnici. Vzala do ruky plnicí pero a začala si z učebnice vypisovat vzorečky.

„Máš moc krásný písmo.“ Pochválil jí. „Takový úhledný a přitom se v něm zračí rozvinutá osobnost.“

„No jo, jenže písmo se ve fyzice neznámkuje.“

Příliš velký výstřih trička způsobil, že měla stále jedno ramínko odhalené. V jednu chvíli jí políbil na šíji. Jen tak bezmyšlenkovitě, jak ještě nedávno líbával Kláru. Odehnala jej pohozením hlavy a jeho tvář zaplavil příboj vln jejích neposlušných vlasů.

Hladil jí po bocích. Nejdřív přes tričko, pak pod ním. Jemně přes kraje břicha, z boku přes hrudník.

„To lochtá.“

„Vážně?“

„Já taky zkusím, jestli to vydržíš!“ Přešla do protiútoku. Ochotně se nastavil jejím dlaním. „Schválně, kdo dřív.“

„Nemáš šanci.“ Pronesla sebejistě. „Mám totiž za sebou dlouhodobý výcvik na sestře.“

„Nepovídej.“

„Blanka je šíleně lechtivá. Snad ještě víc, než já.“

Těsně před tím, než vyskočil (to lechtání bylo opravdu k nevydržení) jí sjel na špičky pevných ňadérek, vzdorně zdvíhající její tričko. Krásně při tom zapružily.

 Zaklonila hlavu, olízla si rty rozežrané mořskou solí z jihočeských bramborových lupínků a zcela vážně mu řekla do očí:

„Ještě jednou mi tam sáhneš a přísahám, že tě vyrazím za dveře.“

„Promiň. Já nerad.“

„No, vypadáš na to.“

„Lenko, Léňuško…“

Zacpala mu ústa sušenkou. Drobky na jazyku totiž vadí při líbání.

„Víš co, necháme toho.“

„Ještě jsme nic neprobrali.“

„To stačí.“ Vyskočila rázem z polstrované židle. „Pokračovat už musím sama.“

Opírala se zády o futro. Přistoupil k ní a uvěznil její šíji mezi svými dlaněmi. Sjela do podřepu, aby vyklouzla z límce jeho předloktí. Jemně jí objal. Dotýkali se a nedotýkali zároveň.

Lence počínal tím zvláštním způsobem sklovatět pohled, to jak se dva mechové chomáčky jejích očí potahovaly vlčí mlhou niterné žádostivosti. Jeho chřípí dráždivě rozšiřovala vůně dívky, která navzdory vůli a zábranám, pomalu jihla.

„Jo, zapomněl jsem ti říct, že jsem ten váš dívčí ideál před několika týdny natruc roztříštil na tisíc střepů.“

„Neříkej, že jsi…, že jsi se už s holkou vyspal.“ Přeptala se napůl zklamaně a napolovic zvídavě. „Klára?“

„Ne, nespal jsem s Klárou. Ani s jinou holkou.“

„Takže jsi ještě neměl holku.“

„Co je to mít holku?“

„To jako techtle i mechtle, chňápeš, ne?“

„Tak v tom případě připouštím, že s Klárou jsem čtyřikrát, pětkrát sexoval, no, ale nikdy jsem s ní nebyl přes noc. Ani jsem jí vlastně nemiloval.“

„Jak můžeš dělat s někým něco tak intimního bez lásky?“

„Možná se budeš divit, ale jde to mnohem líp, než s láskou.“

„Nepřipadalo ti to legrační?“

„Co jako?“

„No, ten akt přece.“

„Jak kdy, někdy to bylo útrpně trapný, jindy docela zábavný.“

„A vždycky příjemný, viď?“

„Připouštím, že ten pocit vítězství stojí za to.“

„No vidíš, mě tady bez výčitek svádíš, zatímco na tebe čeká Klára. Proč nejsi u ní?“

„Nečeká, dala mi košem.“

„Proč?“

„Jak proč? No prostě se mě nabažila a já jí vlastně taky. Hlavně se jí na to neptej.“

„Copak?“

„Klára byla taková povinná klučičí tělocvična.“

„To je strašně cynický a krutý.“

„Myslíš? Panně bych nikdy neublížil, ale u Kláry… u ní to bylo už jedno. Vzájemně jsme si vyměnili to, co nám každému přebývalo a ten druhý to zrovna potřeboval.“

„Stejně už kvůli Kláře, kterou mám vcelku ráda, bych si s tebou nemohla nic začít.“

„Vždyť vy holky chcete, ba přímo vyžadujete, aby kluk byl napoprvé zkušený.“

„Ale ne takhle.“

„A jak teda?“

„No já nevím, ani to vědět nechci, ale takhle prostě ne.“

„A ty jsi nevinná?“

„Blbá otázka.“ Odsekla podrážděně. „A navíc nevhodná.“

„Ani bych neřekl.“ Opáčil. „Spíš technická.“

„No, já především nespěchám. Jak jsem tak viděla, není zas o co stát.“ Pronesla rozpačitě. „A navíc, bojím se bolesti.“

„Ještě víc, než můřího třepotání?“

„Tak stejně. Proto bych chtěla, aby to byl napoprvé někdo zkušený. Aby mě to nebolelo.“ Pohlédla mu zpříma do očí: „Ty by jsi dokázal někomu, koho miluješ, působit fyzickou bolest?“

Položil jí na kuchyňskou linku. Ležela před ním napůl oddaně uvolněná, napůl napjatá v očekávání, cože s ní teď zkusí provádět.

Skláněl se nad Lenkou jakoby k polibku, avšak vyhýbal se dotekům na místa, která jsou zapovězená. Hrál si s jejíma rukama, navlékal si na prsty spirálky jejích vlasů, hladil jí po šíji, v podkolenních jamkách, ale dával si dobrý pozor, aby jeho ruka nesjela na vnitřní stranu stehen. Předloktím kolem ramen a pod lopatkami, přejížděl hřbetem ruky přes břicho, ale ňader ani podbřišku se nedotkl. Rozechvívala se zevnitř vlastními touhami. Její dívčí tělo ho počínalo vnímat jako muže, avšak vůli měla silnou a nezlomnou. To on věděl, a tak čekal, kdy se sama strhne zevnitř k zemi do jeho obětí.

Jejich rty visely nad sebou, v očích jiskřilo jak na izolátorech stožárů vysokého napětí když se schyluje k letní bouřce, jen ten první blesk co spustí přívaly deště dosud ne a ne přeskočit. Vzal jí znovu do náruče a zvedl. Chytla se oběma rukama kolem jeho krku.

Celičké její tělo se zachvívalo jako struna. A on stál napjatý a připravený ke skoku. Byli si teď nesmírně blízko sebe. Blíž než manželé.

Teď a nikdy víc.

„Tak co, seznámíš mě s Milanem?“

Řekla v okamžiku, kdy se jejich rty poprvé setkaly.

„Říkal jsi, že je úžasnej. A na fotkách se mi moc líbil. Takovej urostlej kluk.“ Rozpovídala se. Místo toho, aby jí pustil a ona si přerazila páteř o kuchyňskou linku, jí dál držel v náručí navzdory tomu, že ho začalo příšerně bolet předloktí. „A ten nejkrásnější dárek, který nám můžeš dát, je to, že nás spolu seznámíš.“ Svezla se z jeho náručí zpět na zem. Přitom se mimoděk přitiskli na pár okamžiků k sobě. Vzepjatou nadrženost, která se jí zaryla do klína, jemně odstrčila tlakem svých dlaní na jeho pevné břicho. „Vždyť kde si má slušná holka najít kluka?“ Švitořila dál. „Prostě se tomu musí pomoct.“

„A co já?“

„Jak jako co ty?“

Láska je nejsobečtější ze všech lidských citů.

„Nemáš kámošku, která by se hodila pro mě?“ Řekl roztřeseně prázdným hlasem.

„No to nemám. Víš, já si po tvém boku nedokážu představit žádnou holku.“

Lenka kráčela natěšená vedle něho. Jemně nalíčená, ve smaragdově zelených šatech a béžovém ovčím kabátku s kožíškem dovnitř, ozdobeným vkusnou broží. Záplavy divoce propletených prstýnků jejích vlasů, na straně k němu vysoko vyčesané tak, aby odhalovaly její labutí šíji, jí stačily sotva uschnout a tak kolem sebe šířily tu vlhce dráždivou vůni čerstvě vykoupané živočišné mladosti. Lidé, kteří je míjeli, se za nimi otáčeli jako za ideálním párem, který před několika málo hodinami vstal ze společného lože. V jejich očích viděl tu smutnou i přející závist všech těch zrovna nezadaných i čerstvě opuštěných, i mateřské pohledy mamin od rodin s maličkými dětmi držících se jejich sukní. I mnozí kluci, co se právě láskovali se svými dívkami mu Lenku tiše záviděli. Bylo mu příšerně. Vždyť vedl svou lásku i skorosestru do jejího štěstí avšak zároveň navždy pryč od sebe. Nebylo zbytí. Nechtěl, aby dopadla podobně, jak Klárka. To už je lepší, když si jí nejen napoprvé vezme Milan, jeho nejlepší přítel z dětství, než aby to byl někdo z těch kluků a mužů, kterými tolik pohrdal a kteří se točili okolo Lenky čekajíce na vhodnou příležitost a její klopýtnutí. A dobře věděl, že pokud by ty dva spolu neseznámil, jednoho dne by Lenka, jako skorem každá dívka, byla schopna napíchnout svůj věneček na některého z těch krasavců.

„Netvař se tak, nevedeš mě na porážku, ale na moje první vážný rande.“

„No právě.“

„Ale notak…“

To odpoledne ztrácel svou skorosestru i nejlepší přítelkyni a zároveň svého nejlepšího přítele. A přesto ti dva dělali, jako by se nic nestalo. Vždyť on byl strůjcem jejich štěstí. A láska, láska je přeci neskutečně sobecká.

A to ještě netušil, že se ti dva po čtyřech a půl roce soužití bez jediné hádky rozejdou a Lenka zůstane do dnešních dnů na ocet.

17.března 2006