Ach bože. Jak moc se bojím zazvonit na ty dveře. Vím, že tam jsi. Viděla jsem tě přicházet. Ale když já se tak strašně bojím. Bojím se toho, že jsem pro tebe nebyla jenom holka na jednu noc. Tys byl opilý, i když jsi se snažil to nedávat moc najevo. Byla jsem dnes u tebe v bytě. Všimla jsem si, odkud jsi včera bral klíče. Chtěla jsem si něco vzít, památku na tebe, ale pak jsem si to rozmyslela.A teď vím, co by se stalo, kdybych zazvonila a tys mi otevřel. Ve tvých očích by se nejprve zračilo překvapení, pak šílená radost. Objal bys mě a šeptal mi do ucha, jak jsi moc rád, že jsem se objevila. A že to nebyl jenom sen. Ne, miláčku, sen to určitě nebyl. To bych ještě necítila, jak mi tvé vousy poškrábaly tvář, necítila bych sladkou vůni tvého potu v nose. Jenže když já se tak strašně bojím, bojím se toho, co bude dál. My dva spolu nemůžeme být. Naše vlastní touha by nás spálila. Jako milenci jsme skvělí, jako kamarádi perfektní, ale jako partneři v životě? Ne, to by nešlo. A ty jsi příliš jemný na to, abys to řekl natvrdo. Zůstal by jsi se mnou, protože by ti to tak přišlo správné, ale byl bys nešťastný. Ne hned, ne za měsíc nebo pár let, ale jednou ano. A pak bys mě za to nenáviděl. A já bych nenáviděla sebe. A to nechci.

Když ty mi ale tak strašně chybíš! Zavírám oči a představuji si, jak mě objímáš a jak mě líbáš, jak mě hladíš po zádech až sjedeš k  oblinám zadečku a něžně přes ně přejíždíš svými prsty. Ach bože, vždyť já ty tvoje ruce přímo cítím! Ale nesmím se tomu poddat. Možná se ještě jednou někdy shledáme, a já se za ten den budu modlit, ale dnes to ještě nebude. Ani zítra. Ani pozítří. Sbohem, můj milovaný. Děkuji ti za všechno, nikdy ti to nezapomenu.