|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedím v baru a nasupeně pozoruju ostatní kolem sebe. Mirek odešel před čtvrt hodinou s tou buchtou, co po ní celej večer vyjížděl a já tu zůstal sám. No co, kopnu do sebe ještě jedno pivo a ještě jednu tequilu a půjdu domů. Zase sám. Nevadí. Už je to potřetí, co jsme tu s Mirkem takhle byli a on pokaždé odcházel s někým, já sám. Říkám si, že je to proto, že se se mnou rozešla a já se z toho ještě pořád nemůžu dostat. Ale to není pravda. Protože jsem ji už dávno nemiloval. Ty poslední tři měsíce už byly jenom utrpení a teprve dneska mi to plně dochází. Nejsem natolik opilý, abych se spustil s tou čtrnáctkou, co po mě celou dobu pokukuje a vyzývavě vystrkuje zadečkem. Je mi jasný, že bych ji mohl mít kdykoliv bych chtěl, ale nejde to. Na takové holky jsem už asi trochu starý. Znechuceně se obrátím a snažím se neposlouchat tu debilní muziku. Na barmance ji vidět, že už by šla taky domů. Tak si objednám ještě jednoho panáka a třeba ji pozvu, třeba si dá se mnou. Ale ta kroutí hlavou - je tu autem. No nic, usměju se na ni. Doufám, že to nebrala jako výzvu - prostě jsem nechtěl pít sám.
Najednou cítím na rameni jemný dotek drobné ručky a líbezný hlásek mi šeptá do ucha, jestli bych se nehctěl jít projít. Otočím hlavu a pozoruju rozzářené oči a pootevřené rty, ve kterých se jako zmijí klinká čtrnáctiletý jazýček. Slušně odmítnu a upozorním ji, že by se neměla v tomhle věku potulovat tak dlouho sama v noci venku a jestli ji nemůžu zavolat taxi. Odvětí, že pro ni přijede táta až mu zavolá, ale že se jí domů ještě nechce, takže bysme mohli zaskočit ke mně. Zasměju se, a poradím jí, že takových jako jsem já, najde i v jejím věku spoustu, stačí se jenom pořádně porozlédnout. Zarputile vrtí hlavou a říká, že takhle to nejde. Hučí do mě už asi pět minut a mě to přestává bavit. Tak se jí zeptám, kolik chce za číslo pro mě a mýho kamaráda. Smrtelně se urazí a konečně táhne pryč. Znám ty typy jako je ona. Vidí chlapa, co má evidentně dost peněz a chtěla by ho trošičku potáhnout za peněženku. A když jí to umožním, i když jiným způsobem než si představuje ona, urazí se a odejdou. Aspoň že tak. Platím docela slušnou útratu ale stejně nejsem opilý. Určitě ne tak, jak bych si představoval. Tak se cestou domů stavím v non-stopu, koupím si balení piv a ještě láhev tequily. Když tohle dneska vypiju, možná bych mohl na chvíli zapomenout.
A na co vlastně zapomínám? Už jsem zapomněl? Ne ne, zapomenout nejde. Na to, že má duše je ještě zjizvenější než mé tělo. Na to že mé myšlenky jsou temné a nebezpečné; ne ostatním ale hlavně mě samotnému. Jen jedna osoba byla se mnou doposud zpřízněná, jen jednomu člověku jsem dovolil, aby se ke mě přibližil a aby do mě nahlédl. A ten člověk je teď pryč a mezi námi panuje válečný stav. Proč? Proč se to musí vždycky všechno pokazit? Nechci jít ještě domů a tak podávám taxikáři litr a říkám mu, aby mě za ty prachy povozil - a pak odvezl domů. Celé město máme skoro jenom pro sebe. Sleduju z okénka pouliční lampy, jejich slabé světlo se mi odráží v očích. Tlačí se mi do nich slzy, ani nevím proč.
Náhlý popud mě donutí říct taxikáři, aby zastavil a vystoupím si z auta. Nechávám mu dýško- stejné si dneska vydělal za celý den, ale co. Říkám si, že mě z auta vyhnal stud, aby mě taxikář neviděl plakat, ale je to něco jiného. Snad závan osudu. Snad šťastná náhoda. Jsem asi pět zastávek autobusu od mého domu a zrovna přijíždí ten správný. Tak do něj nasednu. Ani se pořádně nepodívám,kdo je v uvnitř a těžce dopadám na sedačku. Najednou za sebou uslyším tlumený zvuk. Otočím se a dívám se do tváře anděla - aspoň mi to v první chvíli tak přijde. Oči, ve kterých bych se dokázal utopit. Jsou plné slz, ale to není to, co mě donutí vstát a přejít těch pár metrů k ní. Viděl jsem už plakat spoustu krásných žen, ale nikdy mi nepřišlo nutné je utěšovat. Myslím si, že když pláčou, chtějí plakat a mají k tomu důvod. Ale tím důvodem, proč jsem si sednul vedle svého anděla, byl smutek a stesk v jejích očích. Podívala se na mě. Vzal jsem její hlavu do dlaní a otřel ji uslzelou tvář. Zcela automaticky a bez nejmenší známky odporu si položila hlavu na moje rameno. Než přestala vzlykat, dojeli jsme na konečnou. Za celou tu dobu jsme nepromluvili ani slovo. Když jsme vystoupili, zeptala se mě, jestli nemám něco k pití. Vytáhl jsem z igelitky pivo, ale to odmítla. Ani se neptala a vytáhla si tequilu. Odzátkovala hrdlo a tvrdý alkohol jí začal stékat do hrdla. Nesnažil jsem se ji zastavit, ale ona znala svou míru. Myslím, že teď je na čase jít domů, řekla a otočila se. Díky, řekla už zády ke mě a rozešla se. Stál jsem tam, neschopný slova. Naprosto absurdní situace. Z těžka jsem dosedl na dřevěnou lavičku a zapálil si cigaretu. Snažil jsem se si urovnat myšlenky.
Takhle jsem tam vykouřil tři cigarety, když se najednou přede mnou zjevila. Neviděl jsem ji přicházet, neslyšel jsem krokry. Najednou tam byla. Řekla mi, že si myslela, že mě tu ještě najde. Ani nevím, proč jsem tam čekal a to jsem ji taky řekl. Řekla, že to nevadí. Vstal jsem a ona mě vzala za ruku. Vykročil jsem k domovu.
|
|
|
